Jmenuju se Anna Paap. Jsem z Prahy, ale teď žiju se svým německým mužem a dvěma česko-německými dětmi v Mnichově. Jsem vystudovaná bohemistka, překladatelka a lingvistka.

Svoje děti vychovávám česky a pomáhám k tomu i dalším českým rodičům žijícím v zahraničí.

Díky zkušenostem hned ze tří českých škol v zahraničí i díky vlastním dvojjazyčným dětem dnes dobře rozumím tomu, jaké nástrahy na rodiče v zahraničí čekají.

Vím, že zachovat češtinu ve většinovém cizojazyčném okolí stojí mnoho sil. Vím, že velkou roli na této cestě nehraje jen jazyk samotný, ale i obavy, emoce a vztahy v rodině.

Svými webovými stránkami, články, ebooky, podcasty i videy chci rodičům dodávat odvahu k zachování češtiny i v zahraničí.

Poslechněte si ve videu, jak jsem se k tomu dostala. Pokud raději čtete, najdete pod článkem totéž ve strukturovanější psané verzi.

 

Vůbec jsem nechápala, proč některé české děti v Paříži mluví tak špatně česky

Kdysi jsem se po dvou letech studia, víc než dvaceti letech nerušeného pražského života u našich, rozhodla vydat do Paříže na studijní výměnný pobyt.

Trošku jsem utíkala pryč, z nezdařeného vztahu, za dobrodružstvím. Francouzsky jsem se začala učit jen několik měsíců před odjezdem. Věděla jsem, že začátky na lingvistice na francouzské univerzitě budou krušné (i tak byly krušnější, než jsem čekala), a chtěla jsem být i součástí českého pařížského světa.

Ohlásila jsem se v pařížské České škole bez hranic a skutečně jsem dostala, coby skoro vystudovaná bohemistka, místo učitelky češtiny.

Nakonec jsem v Paříži zůstala celý rok a v pařížské české škole trávila celé středy i neděle, vedla jesle, spoluvedla školku, učila i dvě třídy školních dětí.

Bilingvismus jsem znala z přednášek psycholingvistiky a sociolingvistiky z Prahy i ze seminářů přímo v Paříži, ale prakticky jsem do něho začala pronikat teprve v přímé interakci s žáky v české škole.

Nejdřív jsem vůbec nechápala, proč jsou některé děti svou jazykovou úrovní k nerozeznání od vrstevníků z Česka a jiné neumí ani dát dohromady několik souvislých vět, neskloňují, mají velké obtíže se vyjádřit.

Často to byly dokonce děti se stejnou výchozí situací – jeden rodič Čech, jeden Francouz.

Strachy a emoce se podepisují na jazyce dětí

Jenže stejná výchozí situace, jak jsem měla brzy možnost pochopit, nezáleží jenom na národnosti rodičů. Těch faktorů jsou desítky, stovky.

V Paříži jsem dost živořila, stipendium nebylo nijak závratné, Paříž drahá. Naskytla se mi přes kontakty ze školy možnost přivydělávat si i jako chůva.

Mohla jsem tak nahlédnout přímo do rodin a být pozorovatelem toho, co se se mi pospojovalo do souvislostí naplno až o mnoho let později, kdy jsem se stala sama mámou dvojjazyčných dětí v cizí zemi.

Začala jsem vnímat, jak velkou roli může hrát v bilingvní výchově strach.

V rodině, v které jsem trávila nejvíc času, byly tři děti. Starší syn a mladší dvojčata. Máma Češka mluvila na všechny svoje děti česky do doby, kdy ani ve třech letech dvojčata ještě pořádně nemluvila. Dostala strach.

Pak začala francouzsky a dvojčata se rozmluvila. Od té doby to nejspíš nějak tak střídala, ale všem v rodině bylo vlastně jaksi lépe, když spolu mluvili francouzsky.

Setkala jsem se v Paříži s lidmi, kteří se styděli mluvit na svoje děti česky v MHD. Měli strach, že si ostatní myslí, že je pomlouvají. Měli strach, že se na ně lidi budou dívat křivě jako na migranty.

Na jednu stranu jsem si ťukala na čelo – a kvůli téhle sugeraci mluvíte na svoje vlastní děti cizím jazykem, který občas navíc ovládáte jen tak napůl? Na druhou stranu jsem dennodenně pociťovala na vlastní kůži ty (opravdové či domnělé) pohledy, když jsem se bavila s někým česky uprostřed Francouzů.

S vlastními dětmi jsem to pochopila naplno

Byla jsem pak o pár let později ještě rok v Berlíně, kde jsem opět přes českou školu poznávala nové vícejazyčné příběhy, i když už ne tak intenzivně. Ve studiu i v životě jsem řešila mnoho různých témat a někdejší pařížské zkušenosti ležely někde v podvědomí.

Zlom ale nastal ve chvíli, kdy jsem začala žít s německojazyčným partnerem v Mnichově a kdy se nám narodily děti.

Takže já jsem teď jediný zdroj češtiny široko daleko? Jenom když já budu makat, tak na mě nebudou mluvit německy?

Makat – jak makat?

Pro sebe jsem s předchozími zkušenostmi i novou životní rolí pochopila, že klíčem k úspěchu je ujasnit si, co vlastně chci, zapracovat na svých obavách, na svém sebevědomí a začít si budovat vztah k dětem založený na lásce a vzájemné důvěře.

Pak už vlastně stačí jenom mluvit co nejvíc česky a ukazovat dětem, že čeština má smysl.

Stejně jako v Paříži a v Berlíně, i v Mnichově se setkávám často s lidmi, kteří vícejazyčnou výchovu vzdali. Anebo nevzdali docela, ale dost se s ní natrápí.

Už jsou ale dávno ty tam časy, kdy jsem si kvůli tomu ťukala na čelo. Naopak vnímám čím dál víc, jak moc takoví rodiče potřebují podporu.

A já chci podpořit všechny, kteří se rozhodnou předat češtinu svým dětem i daleko za hranicemi své původní vlasti.

  • Sepsala jsem elektronickou knížku Jak posílit vztah dětí k češtině, kterou si zdarma stáhlo už přes 800 Čechů žijících v zahraničí.
  • Sepsala jsem elektronickou knížku Jazykové hry na cesty, v níž rodiče najdou víc než 180 jazykových her bez pomůcek pro děti od 2 let až do dospělosti.
  • Na svých stránkách pravidelně publikuji články o bilingvní výchově a jazykových hrách, které podporují jazykový vývoj.
  • Kromě toho nabízím i množství materiálů ke stažení zdarma, které pomáhá rodičům i učitelům v českých školách v zahraničí oživit výuku češtiny.
  • Přispívám do časopisu Krajánek pro české děti ve věku 5-10 let žijící v zahraničí dvojstránkou o jazykových hrách.
  • A v neposlední řadě učím češtinu soukromě v mnichovských rodinách i v České škole bez hranic Mnichov. Ve školním roce 2019/20 povedu osmou třídu, chystám školení o jazykových hrách pro kolegyně i projekt pro žáky druhého stupně o sametové revoluci.