čtvrtek 28.10.2019 Důsledky hurá akce

Dneska jsem si připomněla, že ne každá hurá akce s dětma dopadne dobře. S dětma se prostě nedá dělat všechno tak, jak člověk chce, i když se bude tvářit megahustě, že ho nějaký děti nerozházej. Byla jsem večer předtím na srazu a dozvěděla se, že zrovna nazítří pořádá kamarádka, kterou už jsem léta neviděla, snídani na Karlově mostě. Od 6:30 do 8:30.

Vzbudila jsem sebe i děti o půl šesté a vysvětlila jim, že dneska ráno zkusíme trochu dobrodružství. Děti to vzaly sportovně, ale bez breku vydržely na Karlově mostě tak deset patnáct minut, spořádaly trochu brownies, pak začaly umrzat. Nosy, ruce, všechno. Začaly se o mě rvát, kdo bude u mě na klíně, u mě v náručí. Tak jsem nakonec zavelela k odchodu směr Zemědělské muzeum, kde jsme měli další sraz. Ještě před teplou tramvají jsme zas všichni byli v klidu a pohodě.

Horší bylo odpoledne na Vltavské. Po muzeu a obědě už byl Tim notně unavený. Šli jsme na tramvaj, ještě museli udělat odbočku na čůrání, všichni už jsme se těšili domů. Vstávali jsme přece jen v půl šesté a teď bylo už po třetí. Dobíhali jsme tramvaj, už začal zvonět signál u dveří, tak jsem vyzvedla Tima do tramvaje. Začal plakat (= řvát na celou tramvaj), že chtěl nastoupit sám. Chápala jsem ho, byla jsem s ním, vystoupili jsme na Vltavské, abychom přestoupili na metro. Pořád se zmítal jak divá zvěř. Já i Eliška jsme tam čekaly tak tři čtvrtě hodiny. Odpálkovávala jsem lidi, co do něho hustili, jakej je ostuda nebo že si ho vezmou domů, ale sama jsem byla na pokraji sil. Nezabíralo nic, ani čekání. Zmítal se ve svý únavě a ve svým amoku. Až pak mě napadlo, jestli by nepomohl telefonát mému muži. Pomohl. Tim se hned zklidnil, když ho slyšel.

Akorát jsem pak položila a Tim zas začal. Na chvilku se zklidnil, aby mi řekl, že prostřední eskalátory nejezdí, ale 

středa 16.10.2019 Jste v Německu!

Dneska mě trochu zarazila jedna pětiletá holka na hřišti. Dala se s námi do řeči. Tim mi po chvíli něco povídal a ona na nás vybafla: "vy se mezi sebou bavíte jiným jazykem." "Ano, je to tak, česky," odpověděla jsem. "A s tebou mluvíme německy." Obrátila se na Elišku: "A umíš dobře německy?" "Umím oba jazyky," na to Eliška německy. A ona: "Vždyť jste taky v Německu!"

Má sice pravdu, že jsme v Německu, ale stejně mě trochu zaskočilo, že pětileté děvče (uprostřed velmi centrální a turistické Anglické zahrady) už dovede lidi upozorňovat, že jsou přece v Německu, tak by snad měli umět německy. Ještě to ve mně chvíli rezonovalo.

středa 02.10.2019 Piráti, teroristi a zkušení cestující

Autobus narvaný k prasknutí, všude anglicky mluvící turisti, nechápající, proč je při cestě vlakem z Mnichova do Prahy najednou nacpali do dvou autobusů a uháníme směr Plzeň. Naštěstí jsem s dětmi vyrazila z vlaku včas a máme místo k sezení. Eliška si hoví u okna, Tim mi usíná na klíně. Čteme si knížku Benny Blu o pirátech. Povídáme si o tom, že piráti jedli často jen suchary prožrané červy, jídlo se na dlouhých cestách kazilo, tak neměli žádnou zeleninu. Pitná voda se přechovávala v sudech, často se zanášela řasami, tak piráti pili spíš alkohol než vodu, ten vydrží dýl. Je tam zmínka o pirátovi, kterého chytli a popravili. Snažím se objasnit, co je trest smrti. Že se ještě dneska někde používá. "Za co?" zajímá se Eliška. Ani se nenaděju a vyprávíme si o 11. září nebo o výbuších v metru. Nevím, jak to zpracovává. Každopádně z toho dedukuje, že pirátkou se teda určitě nikdy stát nechce.

Tim potřeboval v autobuse nutně čůrat, tak jsem obětovala pití a nechala ho vyčůrat se do lahve s vodou (zatím neudrží dýl jak chviličku od chvíle, kdy řekne). Zvládli jsme to s chladnou hlavou. A dětem předávám: každá situace má řešení, i čůrání dvouleťáka v jedoucím narvaném autobuse bez záchodu, kde se člověk nedostane z vlastní sedačky (že bych třeba řekla řidičovi, ať na chvilku zastaví). Zkušenost posiluje. Zvládli jsme výluku a náhradní autobusovou dopravu, dobíhání vlaku v Plzni i několik krizí, z nichž jedna byl silný Eliščin pláč vyvolaný náhlým uvědoměním, že je Praha od nás tak daleko. Zvládla jsem zabalit v předvečer narychlo tak, že jsme měli jen malý příruční kufřík namísto obvyklého loďáku (děti bez plen, jej!) a měli dost jídla na celých šest hodin (a to nesla většinově Eliška ve svém baťůžku).