neděle 20. 10. 2019 Kurz dospělých

Před pár týdny jsem psala o tom, že jsem dostala nabídku na učení ve večerním kurzu češtiny pro dospělé. Všichni v kurzu mají buď jednoho rodiče, nebo dokonce oba Čechy, jedna účastnice žila po několik let v Česku. Úroveň jazyka (hlavně toho mluveného) je teda na velmi dobré úrovni a ani jim nevadí, že mluvím hodně rychle. Akorát jsem to převzala hodně spontánně a bez představy, co že je budu vlastně učit.

Původně to bylo vypsané jako konverzační kurz B2/C1, do něhož se přihlásilo příliš mnoho účastníků, navíc s různými zájmy a motivací. Kurz se tedy rozdělil na ty bilingvní mluvčí a na Němce, kteří si češtinu osvojili na kurzech.

Jenže mi bylo jasné, že ti moji bilingvní mluvčí úplně konverzaci nepotřebují. Trošku určitě, ale hlavně taky potřebují gramatiku a pravopis, což jim dost chybí. Skoro tři týdny mi trvalo, než jsem si vůbec udělala přibližnou představu, jak bych to mohla učit. Je taky na místě říct, že už několik let učím jenom děti.

Po první i druhé hodině mi na konci dávali účastníci mimo jiné feedback, že je toho moc, že přeskakuju, že musím zpomalit, zastavit se u věcí hlouběji. Na druhou stranu se byla posledně podívat jedna nová holka a hned se přihlásila, takže to snad není ani úplně katastrofální, utěšovala jsem se.

Na teenagrech i předškolácích vždycky hned poznám, jestli je to baví nebo nebaví. Ale dospělí nasadí občas takovou pokerface, že nemám páru. Poslední hodinu se jeden účastník skoro nehlásil ke slovu a musel odejít dřív, takže jsem si s ním ani nestihla promluvit. Doufala jsem, že mu prostě jen nesedlo téma (Karel Gott a mediální debata kolem). Když jsem posílala materiály, tak jsem mu tam připsala větičku, že doufám, že je všechno v pořádku.

Odepsal mi e-mail ve smyslu: musím ti napsat, že jsem hodně, hodně, hodně rád, že tě máme a že to s tebou vyšlo. A že mu téma fakt nesedlo. Tak jestli je někdo třikrát hodně rád, tak myslím, že je to super znamení! 🙂 Jsem ráda, že mám možnost se učit učit dospěláky, protože je fakt, že jsou obecně motivovanější než takoví osmáci (i když na ně si taky nemůžu stěžovat).

středa 16. 10. 2019 Úspěch u předškoláků

Převzala jsem na začátku roku velkou část hodin naší školkové skupinky v české škole. Chodím tam se svými dětmi takjakotak, tak to pro mě nebude tolik vydané energie navíc, říkala jsem si. Chyba lávky, sice, ale hlavně proto, že mně zavařuje Eliška, ostatní děti se zapojují, baví je to, poslouchají, co říkam. Eliška většinou dělá naschvál něco jiného nebo se jí zachce na záchod a já musím s ní, zrovna když se to fakt nehodí, nebo začne křičet, že tohle ji nebaví. Doma je mílius a tohle by ji ani nenapadlo, je nadšená do všeho. Ale nějak ji irituje, že se věnuju deseti jiným dětem, a ne jenom jí.

Nicméně: dneska jsem zaznamenala jeden úspěch, z něhož mám velkou radost. Naše školková skupinka je pro děti 1,5 let až 6 let a chodí tam spolu s rodiči. Rády bychom od rodičů i od zbylé skupinky občas oddělily aspoň ty nejstarší, ale nemáme prostory, a hlavně ani učitele. Děti se mezi sebou skoro neznají (jména a tak), protože zůstávají vždycky v blízkosti rodiče, nedaří se nám utvořit partu dětí, a tím pádem ani lepší vztah mezi nimi a aktivnější zapojování.

Co jsem před měsícem začala, zavedla jsem pro našich 60 minut přibližnou strukturu: nejprve divadlo, pak nějaká pohybová hra, pak básničky/písničky a nakonec tvoření nebo experiment. Díky tomu, že děti sedí v blízkosti divadla a rodiče zůstávají vzadu/stranou, se ty děti skutečně hned zpočátku trochu víc semknou, jak jsem předpokládala.

Dneska jsem si po divadle o tom, jak se zvířata připravují na zimu, že odlétají nebo si hledají potravu nebo se ukládají ke spánku, zahrála s dětmi Všechno lítá, co peří má. Děti skutečně automaticky vytvořily kroužek bez rodičů a začaly hrát jen se mnou, dívaly se na sebe, měly k sobě blíž. Je to jen první krok, ale zdá se mi, že se to týden od týdne zlepšuje. Byly tam dohromady jako parta, ne dohromady jako rodič a dítě. A přinejmenším moje děti už znají ty ostatní jménem, protože já se je nutně potřebuju naučit taky, tak je často opakuju a mluvím o nich vždycky jménem.

sobota 12. 10. 2019 Umweltmanager

Dnešním mluvním cvičením na začátku hodiny si u mě děti trošku vylepšily reputaci ohledně Fridays for future. 

sobota 28. 9. 2019 Odmítání a druhé šance

Dlouhodobě mám problém s odmítáním. Třeba jsem si na sklonku loňského roku slíbila, že už nepřijmu žádnou knihu nebo delší projekt na překlad, protože se chci věnovat učení češtiny a stránkám. Taky dětem, spánku. O týden později zazvonil telefon. A na podzim tohoto roku teď nad tím překladem pořád sedím...

Ale zaznamenávám i úspěchy. Už dvakrát jsem měla možnost převzít v posledních letech večerní kurzy češtiny na VHS (studenti povětšinou důchodového věku, chodí se tam spíš socializovat), ale v obou případech jsem dovedla odmítnout. Bylo by to velké dojíždění, hodně času, hodně příprav, nerealistické. Dovedla jsem říct ne, i když jsem moc chtěla učit. Takovou šanci už hned tak mít nebudu, hlodalo ve mně. Je to blbost, už teď nezvládáš, co máš naloženo, šeptal rozum (i můj muž).

Dneska jsem dostala další nabídku na učení češtiny. A víte co: je to taková blbost, když si člověk namlouvá, že taková šance už nebude. Bude, a mnohem lepší, když počká, přeje si to, mluví o tom! Přijala jsem ji. V pondělí si půjdu skupinu omrknout. Budu mít dospěláky, kteří vyrostli v rodinách z části českých, a umí mluvit, ale většinou jim dělá problémy psaní. Přesně to, o co se zajímám, o čem píšu, co mě baví, navíc v dospělácké a namotivované variantě!

sobota 21. 9. 2019 Fridays for future jsou hlavně sranda

Musím se přiznat, že v současné době moc nezvládám sledovat současné dění. Občas poslouchám Respekt na Audiotéce a pár věcí na mě vypadne ze sociálních sítí. Gréta teda dost. Nicméně jsem dneska vedla workshop pro druhý stupeň o devětaosmdesátém a bavili jsme se i o peticích, protestech obecně, jestli se něčeho takového zúčastňují. Paralely k FFF se přímo nabízely. Osmáci už o tom trošku začínají občas přemýšlet i tematicky, ale od šesťáků se mi dostalo několika odpovědí typu: "Šli jsme tam hlavně pro srandu, pro zážitek." "Já tam nechci, to máma. Mně se na tom nejvíc líbí, že si můžu od plic zanadávat."