pátek 15.11.2019 Pochopení kraulu

Byl to teprve můj třetí plavecký trénink, ale dostalo se mi neuvěřitelného prozření. Konečně jsem pochopila, k čemu jsou ruce při kraulu.

A taky mi dneska někdo asi poprvé v životě řekl, že plavu rychle. Já, ve školním plavání vždycky ta nejpomalejší, v nejhorší skupince, prostě trošku trauma na celý život. Anebo aspoň na pořádně dlouho. Sice jsme zrovna jenom plavali s destičkama a soustředili se na nohy, který já mám silný, a řekla mi to bývalá kajakářka, která plave se zapojením rukou mnohem rychlejš než já, ale stejně. Dvakrát udiveně konstatovala, jak jsem rychlá. 

Chtě nechtě si u bazénu vždycky vybavím svých 12,5 metru ze Zeleného pruhu, které jsem uplavala při rozřazování do skupin. Skupina neplavců. Byla jsem i při plavání i při lyžování vždycky v nejhorších skupinách, protože s námi rodiče nikde nesportovali, zatímco ostatní děti jezdili rok co rok s rodiči na dovolenou k moři i do hor. Při lyžování se to na lyžařských táborech trošku zvedlo, ale k plavání jsem se po nemilých zkušenostech ze školního plavání odvážila trošku vrátit až v dospělosti na výšce. A pořádně vlastně až teď.

Máme hrozně sympatickýho trénera, Tima, mimochodem taky dobrovolnýho hasiče. Pořád mě hrozně chválí a povzbuzuje. A dneska jsem díky jednomu jeho drilu pochopila, že vlastně vůbec nezapojuju při plavání levou ruku. Jenom s ní tam pod vodou tak nataženě plácám. Začala jsem ji trochu pokrčovat a tlačit vodu od sebe a najednou se posouvám vpřed mnohem rychlejš. Jako by se mi to všechno najednou nějak pospojovalo.

Konečně jsem začala u obou rukou cejtit, jaký pohyb mě dostává vpřed.

Pořád teda dojíždím na to, že mám slaboučký ruce, ale to se poddá. Moje motivace na triatlon roste každým dnem.

neděle 10.11.2019 Sparing partner

V pátek jsem byla podruhé na triatlonovém plavání a ve čtvrtek jsem se dokonce odhodlala jít na štamtiš toho triatlonového klubu. I když trénují hlavně v centru a na druhé straně města, dozvěděla jsem se, že jeden z nich je z Unterhachingu, což je hned vedle nás. Ptal se mě, jestli bych s ním nešla někdy běhat. Proč ne. Je docela fit, ale je to už tak padesátník, tak bychom si tempem mohli snad docela sednout, když se budu trochu snažit.

Říkal, že ví o stadionu, co nezavírají, kam je přístup. Je to hned vedle bazénu, kam chodíme s dětmi plavat. Šli jsme tak celá rodina plavat, já odešla dřív a setkala se v neděli večer se Štefanem, abychom kroužili kolem stadionu. Akorát byl přeci jen zavřený.

Tak jsme šli místo toho běhat na letiště. U nás v obci je armádní univerzita a dřív k ní patřila i čtyřkilometrová startovní dráha, z níž je dneska park. Já si čelovku zapomněla, ale Štefan byl vybavený. Nechtěla jsem se nechat zahanbit a nasadila jsem docela slušné tempo. On se taky nechtěl nechat zahanbit a tak jsme oba běželi docela rychle. Občas mě vyzval, ať si kus zasprintujem, pak jsme zas zpomalili.

Od Kleti jsem šla běhat už jen jednou krátce v Olomouci na školení, protože jsem teď dlouho kašlala a soplila. Vlastně nejsem vůbec fit. Ale zvládla jsem to. Ostatní lidi jsou pro mě neuvěřitelnou motivací, jak při závodech, tak při společném tréninku. Buď nechci dát najevo, že jsem vlastně pomalejší, anebo se jich chytnu, že to zkusím, a většinou to vychází.

Hned jak jsme se rozloučili a já běžela směrem k nám domů, hodinky na mě najednou najednou blikaly tempo o minutu a půl na kilometr pomalejší. Kdyby ty závody nebyly tak drahé, nejlepší řešení pro zvýšení výkonnosti by pro mě nejspíš bylo chodit na závody jako na tréninky.

neděle 27.10.2019 Běh na Kleť

Kamarádi nás spontánně přijali coby návštěvníky na víkend. Bydlí uprostřed lesa v souladu s přírodou a zastávka u nich vždycky člověka zastaví i ve sprintu života. Mám to tam hrozně ráda.

Nicméně jsem se rozhodla, že využiju příležitosti, že bydlí hned pod Kletí, a zkusím si na ni ráno vyběhnout. Přidala se ke mně i jejich fenka a stoupaly jsme obě vytrvale lesem výš a výš. V nejstrmější závěru mě trochu opustily síly, tak jsem chvilku šla, ale i tak to byl nádherný pocit. Telefon mi pak prozradil, že jsem za půl hodinky vystoupala 430 m převýšení .

Nahoře ještě nikdo nebyl, bylo tak půl osmé. Krátce jsme pohlédly do krajiny a vydaly se zas dolů.

To by bylo mít takový kopec hned za barákem! 

Je to trošku absurdní, bydlíme sice kousek od Alp, ale do kopce se dá mnohem líp běhat v Praze, Mnichov je rovinatá rovina. Od rodičů stačí vyběhnout před barák a můžu hned běhat nahoru dolu, tady je první (a jediný) kopeček v okolí 6 km daleko. Nejbližší pořádné schody na trénink jsou od nás asi 12 kilometrů. Takže jestli zůstanem v Mnichově a neposunem se někam trošku blíž horám, asi ze mě hned tak skyrunnerka nebude.

čtvrtek 24.10.2019 Běh do schodů

Letos už mám za sebou tři premiéry - první půlmaraton, první desítku a po dnešku i první běh do schodů, 22 pater. Lákalo mě to zkusit od té doby, co moje kamarádka a někdejší tréninková sparing partnerka Zuzka vybíhala před pár lety věže po všech koutech světa jak na běžícím páse.

Vlastně jsem myslela, že by se mohly přijít podívat i děti, ale vzhledem k tomu, že je to ve všední den, mezi šestou a osmou a na druhý straně města, nakonec si Daniel přál spíš zůstat doma. Tak jsem předala děti v parku na cestě na metro a vydala se závodit sama.

Byl to charitativní závod od ADAC a součástí bylo i vybíhání hasičů s vybavením nebo lidí s postižením, kteří měli všichni přednost před dalšími závodníky, tak se to trochu táhlo. Startovalo se po třiceti vteřinách. Když jsem se blížila od metra k budově konání, tak mě oslovil nějaký milý kluk, který se čas od času zjevil a povídali jsme si, ale jinak jsem čekala většinou v osamocení mezi stovkou dalších závodníků a nasávala pocit bytí sama sebou, a ne jen mámou.

Zaujala mě jedna holka, co na sobě měla jen kraťásky a sportovní podprsenku, vypadala namakaně a vyčuhovala z davu. Když se blížil můj start, všimla jsem si, že poběží hned po mně. Ona si toho taky všimla, usmála se na mě a říkala, že se nemám děsit, že je hodně rychla a ráda začne pořádným sprintem. Taky jsem se usmála a slíbila jí, že se jí pokusím v rámci možností uhnout.

Moderátor pořád dokola upozorňoval závodníky, ať nepřeženou start a raději rozloží síly. Sice jsem ho vnímala, ale stejně jsem nevěděla, jak si to představit.

Tak jsem to věděla už asi v šestým patře 🙂 Nicméně někde kolem půlky jsem předběhla/předešla holku přede mnou a nikdo mi nedýchal na záda. Poslední patra jsem fakt už funěla a šíleně mě bolely stehna, ale pokoušela jsem se pořád aspoň trošku udržet pocit rychlé chůze. Nahoře jsem se svalila na zem tak, že se o mě dokonce pozorně staral velmi sympatický zdravotník. Přinesl mi pití a pořád se ke mně vracel, jestli jsem v pohodě.

Ta megarychlá holka za mnou doběhla skutečně chvilku po mně a nakonec to vyhrála. Byla jsem ale jen o dvanáct vteřin pomalejší, a když jsem sešla dolů, taky druhá ve výsledcích. Nakonec mě ještě jedna holka časem o tři setiny předběhla. Takže jsem si domů odvážela skleněný pohár za třetí místo...

Ještě na stupních vítězů se mi klepaly nohy, jak jsem z toho byla hotová. Neměla jsem žádnou možnost trénovat kopce nebo schody, protože v okolí široko daleko nic takovýho není, navíc poslední měsíc zas běhám jen do školky nebo do práce. Ten neskutečně rychlý úbytek síly mě vyvedl z míry, určitě jsem už tak od sedmého osmého patra spíš šla, než běžela.

Chci to určitě ještě někdy zkusit.

pátek 18.10.2019 Tréninky plavání

Nedávno jsem objevila, že v bazénu na blízkém gymnáziu (veřejnosti nepřístupném) trénuje v pátky pozdě večer (děti už spí) jeden triatlonový klub. Můj sen na příští rok je zkusit zvládnout triatlon. Plavání není úplně moje. Běhám a jezdím na kole víceméně kontinuálně celý život, ale plavat jsem se naučila až v rámci školního plavání ve čtvrté třídě a zahořela pro to pak už jen jeden rok během výšky, kdy jsem chodila pravidelně do Podolí. Tehdy jsem se sama naučila trošku kraul, ale skoro bych dala ruku do ohně za to, že jsem nikdy neuplavala kraulem víc než dva tři bazény v kuse.

Sebrala jsem veškerou odvahu, napsala jsem jim a na dnešek se domluvila, že přijdu na trénink na zkoušku. Dobrých sedm osm let jsem nebyla v bazénu plavat. Chodím s dětmi vlastně každý týden, ale to se jen povaluju v teplé vodě a doufám, že ony budou mít k vodě a plavání lepší vztah. Plavala jsem během posledních let jen párkrát na dovolené v moři.

Říkala jsem tomu trenérovi, že jsem teď fakt dlouho pravidelně neplavala. "Ale tak občas si chodíš zaplavat, ne?"

Takže pět minut se rozplaveme, pět minut jenom nohy, pět minut jenom ruce, pak to spojíme, pak volné plavání. Zkusila jsem zapomenout na to, že kraul vlastně neumím, a prostě jsem plavala kraulem sem a tam podle instrukcí. Nepočítala jsem to, ale takových dvacet třicet bazénů to asi mohlo být. Několikrát jsem si teda musela udělat pořádnou přestávku a rozdýchat to. 90 minut tréninku jsem nevydržela, odešla jsem už po hodině, ale prý "mám potenciál". Dobře se natahuju a rotuju, jen nohy mi padají.

Přemýšlím, že se upíšu a zkusím tam chodit každý týden. Už teď mě sice děti tři z pěti večerů během týdne před spaním kvůli vyučování a hasičům nevidí, na druhou stranu to pro ně není zas až takový rozdíl, když trénink začíná až v půl devátý, i tu knížku bych jim přečíst jistě stihla.

neděle 13.10.2019 První výjezd

Dopoledne byl Daniel s dětmi na boulderu, já jsem pracovala. Pak jsme si předali štafetu, já jsem jela s dětmi do pojízdného divadla ve vedlejší čtvrti, on si šel zaběhat. Podruhé tento rok (poprvé to bylo asi deset minut před týdnem) - koloběh z ŘÍpu do Prahy se blíží a jemu začíná docházet, že to asi jen já neodběhnu.

Děti se těšili, že po divadle půjdeme všichni společně do bazénu, kde jsme kvůli Timovu nachlazení nebyli už celkem dlouho. Jenže zrovna když jsem při návratu děti sundala před domem z kola, rozezněla se siréna. Zazvonila jsem na Daniho, jestli mi houká i můj hlásič, a že jo. Tak jsem mu nechala děti dole před domem, nasedla na kolo a vyřítila se k naší požární stanici.

Při posledním cvičení jsem si prvně dala kalhoty na boty tak, aby do nich šlo vlézt najednou, nějaké tušení asi. Jezdit k zásahům můžu už od června, kdy mám to svoje hlásící zařízení, ale v létě jsem tu jednak skoro nebyla, jednak bylo jen velmi málo zásahů. A asi třikrát jsem sirénu zaregistrovala, když jsem byla sama s Timem, takže nepřipadalo v úvahu, abych odběhla.

Díky tomu, že jsem mohla takhle rychle reagovat a i se oblíknout, jsem byla hned v prvním autě. Tentokrát to nebyl planý poplach (jako skoro všechny letní výjezdy) - vedle jednoho domu v obci hořela rozvaděčová skříň. Sedla jsem si na místo člověka zodpovědného za vodu. Takže jsem musela otevřít hydrant a zajistit přívod vody. Jako na pytel byl samozřejmě podzemní. Ale povedlo se mi ho objevit, v autě jsem dokázala najít klíč i nástavec relativně rychle. Potom jsem trochu váhala, voda vystříkla, než jsem tam dala nástavec, ale i tak jsem to s trochou pomoci úplně nepokonila.

Podařilo se to uhasit rychle, postupně přijížděli hasiči z vedlejších obcí, nakonec nás bylo asi deset aut. Ale ta pak zas postupně odjížděla. Museli jsme počkat na elektrikáře, zbytek skříňky pořád doutnal, ale na to byl potřeba jen jeden z nás v pohotovosti s hasicím přístrojem. Vyhodilo to elektřinu v nejbližších domech (bytovkách). Já jsem ještě s jedním klukem obíhala ostatní domy a zjišťovala, jestli někdo neuvízl ve výtahu a kde elektřina je a kde ne. Lidi pobíhali kolem, lamentovali, že se nebudou moct dívat na Netflix, nebo si zoufali, jak se dostanou zítra z podzemní garáže (brána řízená elektricky) do práce.

Většina zásahu bylo čekání, koukání, pak taky dost uklízení. Uklízení a čekání jsou asi dvě nejtypičtější činnosti u hasičů, jakkoli si to člověk zvenku asi nepředstaví. Byla jsem tam tak dvě a půl hodiny, než jsem zas dorazila domů. První výjezd mám za sebou.

sobota 12.10.2019 Společný běh

Eliška si moc přála běžet první závod se mnou. Jenže u půlmaratonu kolem Tegernsee měřila nejkratší dětská trasa kilometr a půl. Což je trochu moc na čtyřletého prcka, přišlo mi. Na závod jsem jela s kamarádkou, která se mi zmínila, že na blížícím se závodě v našem obci jsou pro děti i o dost kratší trasy. Tak jsem nás přihlásila obě, ji na 350 m a sebe na 10 kilometrů.

Byla jsem nervózní. I když jsem tušila, že to nebude nijak monstrózní závod, chtěla jsem to zaběhnout dobře. Sice jsem moc netušila, co je dobře, protože jsem tu vzdálenost na závodě ještě nikdy neběžela, ale určila jsem si za cíl čas kolem 50 minut. V půlmaratonu před třemi týdny jsem běžela deset kilometrů asi za 55 minut, tak mi to přišlo docela realistické.

Eliška poskakovala a běhala a řádila už dvě hodiny před startem, kdy jsme se přišli zapsat. "Šetři síly na závod" ji absolutně netankovalo. Hlasitě jsme jí fandili a dokázala to nakonec uběhnout celé bez zastavení. V její kategorii od tří do šesti let se žádné pořadí nevyhlašovalo a medaili dostali symbolicky všichni. To fandění mě trošku odrovnalo, necítila jsem se na to proběhnout se dvakrát kolem letiště.

Eliška byla šťastná a já jsem se začala zas hodně těšit. Běhání zbožňuju. Závod kolem Tegernsee ukázal, že ještě víc, než jsem si myslela. Do tréninků se musím nutit, není na ně čas, běh do práce nebo do školky jsou mnohdy opravdu jediné moje výběhy a poslední tři týdny tomu nebylo jinak. Ale v tom závodě jsem vůbec nevnímala, že běžím, prostě to plynulo.

Tady byl celkem podobný průběh. Vyběhla jsem s ostatními a první kilometry jsem si pořád říkala: běž pomaleji, běž pomaleji, to nemůžeš vydržet. Chytila jsem se jednoho kluka, který byl poblíž. Postupně nás předběhla ještě jiná holka, co běžela 10 km (většina žen si vybrala trasu 5 km). Společně jsme zůstali až do půlky závodu. Původně jsem plánovala běžet kolem 5 minut za kilometr, ale s nimi jsem běžela 4:30 nebo 4:40 celou dobu.

To přece nemůžu vydržet, ne?

Po první občerstvovací stanici odpadl kluk a já jsem se dovedla chytit té holky. Udržovaly jsme 4:30-4:40, ale zdálo se mi, že zpomaluje. Běžely jsme celou dobu proti docela silnému větru a já se za ni schovávala. Už mi to bylo blbé, navíc jsem měla celkem dost sil, tak jsem ji předběhla a řekla, že teď zas chvilku potáhnu já (následně jsem v cíli zjistila, že neumí německy, takže kdo ví, co pochopila).

Snažila jsem se stůj co stůj udržet tempo a najednou zjišťuju, že odpadla. Prostě odpadla, běžela už dobrých 50-100 metrů za mnou. Když jsem přibíhala ke stadionu, stáli ještě před ním Tim a Daniel i kamarádi, křičeli: jsi první! Tim si se mnou plácl. (A pořadatel se trochu rozčílil, že nedbám jeho pokynů a neběžím hned vlevo, ale jdu si plácnout s Timem napravo. To je můj syn, řekla jsem omluvně.)

V cílové rovince zahlásili sice Annu Papp namísto Paap (myslela jsem, že to blbě krátce čtou jen v Česku, ale evidentně správná výslovnost dělá potíže i Němcům), ale na radosti mi to mnoho neubralo. Nejkrásnější na tom bylo, že jsem od začátku až do konce dovedla zase běžet rovnoměrně, úplně jako ten půlmaraton. Druhá žena doběhla asi dvě minuty po mně.

Eliška byla nejvíc nadšená z toho, že jsem ji vzala na stupně vítězů s sebou. Starosta mi předal nějaký poukaz a Eliška velmi intenzivně vyzvídala, jestli je to čokoláda. Takže jsem se ani nestihla usmívat na fotku do místních novin. Je to poukaz na tři měsíce fitka a 30minutový osobní trénink. Ještě nikdy jsem ve fitku nebyla a vlastně jsem to ani nikdy neplánovala, ale asi tomu dám šanci.

Do konce roku jsem přihlášená ještě na dva závody a obojí budou premiéry (za týden a půl běh do schodů, 22 pater, a v prosinci koloběh spolu s Danielem, 50 km ve dvojici jeden kolo - jeden běží). Je to vlastně super běhat všechno poprvé, protože od sebe ještě tak moc neočekávám a nemusím se vůbec porovnávat s nějakými předchozími výsledky.