Během korony nás podržely audioknížky

Vychovávat dvojjazyčné dítě s češtinou je v Mnichově relativně snadné, protože Česko je za rohem, a čeština tím pádem mnohem živější a hmatatelnější než někde v Británii, v Americe nebo v Austrálii. Člověk si může do Česka zajet i na víkend a návštěvy každé dva měsíce jsou myslitelné.

Jenže během korony jako by se Česko vzdálilo na druhý konec světa. Když byla situace dobrá v Česku, byla špatná v Bavorsku, když byla dobrá v Bavorsku, byla špatná v Česku, nebo byla pro jistotu špatná všude. Kvůli karanténám, zákazům, uzavírkám v podstatě nebylo až na léto možné se do Česka dostat, pokud byl člověk vázaný nějakou prací, kde si nemohl dovolit karanténu (takže skoro jakoukoli, protože v karanténě by byly i děti, o které by se bylo potřeba starat), o nějakém pendlování na pár dní sem a tam nemluvě.

Češtiny u nás během druhého lockdownu ubývalo

První (jarní) lockdown nám češtinu spíš posílil, protože dcera měla zavřenou školku a trávily jsme hodně času spolu ve třech, já a děti. Na druhou stranu měl muž taky homeoffice, což vneslo přímo do domácnosti výrazně víc němčiny, než jí tam bylo kdy předtím.

Jenže během následující zimy jsem nastoupila do nové práce na částečný úvazek a musela jsem děti dávat do školky i tehdy, kdy byly otevřené jen pro děti rodičů, co si extra zažádali. Kvůli koroně jsme museli odříct každoroční společné hory s kamarády v Česku a ani na Velikonoce jsme se do Česka nedostali. Moji rodiče nejsou příliš dělaní na videohovory a jezdili jsme teď jen za německými prarodiči, mladšímu synovi dělalo obtíže si vůbec vybavit, kdo to ti mí rodiče jsou.

Měla jsem na různých frontách hodně práce a češtiny u nás postupně ubývalo.

V tu dobu si ale dcera postupně vytvořila návyk každodenního poslouchání audioknížek, které do velké míry vyrovnaly, že už jsme si spolu tolik nečetly ani netrávily tolik času.

Jak jsme objevili audioknížky

Výrazné jazykové obohacení skrz audioknížky jsem si uvědomila, už když byly dceři čerstvě dva a vídali jsme se hodně s (německými) kamarády, jejichž stejně starý syn poslouchal hodiny každý den při hraní, stavění stavebnic nebo jen tak audioknížky přes tzv. Tonie box. Krabička, na kterou si děti už v nejútlejším věku dovedou postavit figurku, a spustí se jim požadovaná knížka.

Jejich syn dokázal mluvit v souvětích a moje dcera dokázala v tu dobu říct sotva pár slov. Uvědomila jsem si, že mnohé z těch komplexnějších výrazů, co syn kamarádů používá, má naposlouchané z audioknížek, které si pouští pořád dokola.

Promýšlela jsem, zda Tonie box pořídit, i když česky bychom si to tam museli nahrávat sami (dnes už existují i české mutace). Nakonec rozhodlo, že jsem viděla, že dceru to ani na návštěvách u nich příliš nezajímá a nevydrží poslouchat déle než pár vět. Audioknížky nechtěla v tu dobu poslouchat ještě ani v autě, bylo to na ni příliš těžké na porozumění. Potřebovala ke knížkám obrázky, potřebovala se zastavovat, ukazovat, a postupem času, když se během třetího roku života rozmluvila, se i ptát.

Začali jsme v autě a před spaním

Když bylo dceři kolem tří a půl, vzala na milost audioknížky v autě. Autem v běžném každodenním životě nejezdíme, krátké cesty do školky i do práce jezdíme na kole, ale za německými prarodiči to máme jednou čtyři hodiny a jednou šest hodin, do Česka za rodinou nám cesta taky trvá čtyři hodiny. Na takových dlouhých cestách je člověk vděčný za jakoukoli kratochvíli. Hráli jsme různé jazykové hry, jedli jsme, povídali si, dívali se z okna, zpívali si, ale audioknížky znamenaly velkou pomoc hlavně v tom, že jsem si mohla odpočinout já.

Dcera si oblíbila Maxipsa Fíka a pak i Kočičku a pejska. Pořád se potřebovala ptát, co znamená co nebo proč se jak stalo, takže jsem to ze začátku dost zastavovala, ale díky tomu, že je chtěla poslouchat pořád dokola, netrvala tahle fáze zastavování zas tak dlouho. A už jsem si začala všímat, že když jsme jezdili častěji autem, dcera začíná (z Kočičky a pejska) používat slovíčko „ba“ 🙂 Synovi byl tehdy rok a půl a buď mu to poslouchání nevadilo, nebo ještě v autě taky často spal.

Moje děti by udělaly cokoli, aby mohly jít spát později, hlavně dcera, jednoznačná sova. Takže když jsem navrhla, to byly dětem čtyři a dva, že po si společném čtení večer můžeme poslechnout ve tmě ještě pro každého jednu audioknížku, byly nadšené.

Syn si každý večer po několik týdnů vybíral jen Krteček a autíčko, dcera se to naučila odříkat skoro nazpaměť (a oba používali výrazy z knížky aktivně i v hovoru se mnou), dcera zkoušela různé nahrávky, Lottu z Rošťácké uličky nebo Macha a Šebestovou. Kupovala jsem ze začátku spíš audioknížky, které už jsme znali z papírových knížek, protože díky tomu jsme to nemuseli tak často přerušovat a dovysvětlovat. Pouštěla jsem je ze svého telefonu z aplikace Audiotéka.

Vždycky jsem pouštěla jen české audioknížky, německé jako by neexistovaly. Ke každodenní převaze němčiny ve školce jsem potřebovala silnou protiváhu.

Večerní společné poslouchání před usnutím ale postupně ztroskotalo na tom, že dcera už odmítala po sté poslouchat Krtek a autíčko a syn zas na oplátku odmítal dceřiny audioknihy, takže se audioknížky na nějaký čas z našeho života opět vytratily.

Vděčíme za to zažehlovacím korálkům

Dnes čtyřletý syn kromě auta dosud audioknížkám příliš na chuť nepřišel, zato dcera má období, kdy je poslouchá několik hodin denně. V pěti si totiž oblíbila díky návštěvám u kamarádům, kde to frčelo, skládání zažehlovacích korálků. Napadlo mě, jestli by k tomu nechtěla něco poslouchat, když sedí sama v pokoji a skládá, zatímco já si se synem hraju v obýváku, a začala jsem jí půjčovat svůj telefon.

Pouštěla si audioknížky, které jsme spolu nedávno předtím četly v papírové podobě: Stella a 16 huskyů, Hilda a pidilidi, Hilda a parádní slavnost, Děti z Bullerbynu, Anička a její kamarádky, Neználkovy příhody, Justýnka a asistenční jednorožec. Občas se přiběhla na něco zeptat nebo se z ničehonic ptala na nějaké slovo / situaci třeba při večeři. Poslouchá často jednu knížku pětkrát desetkrát za sebou, než se nabaží.

Rozhodla jsem se jí přeinstalovat svůj starý iphone s rozbitým displejem, kde teď není nic moc jiného než aplikace Audiotéky. Většinou si díky tomu zvládne všechno nastavit i pustit sama. Jsou to tak pro ní okamžiky, kdy se může trochu stáhnout a být po dlouhém dni mezi dětmi jen sama se sebou.

Poslední dobou začíná poslouchat i knížky, které jsme spolu ještě nikdy nečetly, Žofku, Mikeše, Mumínky. Vždycky se pak na mě vytasí s nějakým dotazem nebo výrazem, který vůbec nedovedu zařadit.

Díky poslouchání má opravdu bohatou češtinu a hodně to předává i bráchovi, který s ní většinou neposlouchá. Audioknížky tak v rozvoji češtiny dokázaly do velké míry nahradit výpadek můj, způsobený novou prací, i výpadek Česka, způsobený koronou. Nemluvě o tom, co se z nich dozvídá a učí mimo jazyk.