Rozvoj jazyka při deskových a karetních hrách

Rodiče v zahraničí často hledají nějaké deskové a karetní hry, které by dětem pomohly s češtinou. Dělají při tom ale často jednu dost zásadní chybu – orientují se na „jazykové“ hry. To totiž pro rozvoj jazyka vůbec není nutné, při určitých úrovních jazyka a typech dětí je to dokonce na škodu.

Deskové a karetní hry obecně skrývají podobný potenciál jako knížky. Sice jiný, ale neméně důležitý.

V mém případě, kdy jsem jediný pravidelný mluvčí češtiny pro děti (4 a 6 let), je skoro jejich veškerá pasivní slovní zásoba a i nemalá část aktivní vystavena na textech knih, které čteme (případně audioknih či v menším dalších médií).

Hry ale přinášejí nezbytný prvek interakce, kdy se dítě přirozeně více zapojuje do komunikace. Se svými dětmi hraju takové hry nejpozději od jejich dvou let (hry typu Myško, utíkej nebo Ovocný sad mají v podstatě jediný předpoklad – umět k sobě přiřadit barvy na kostce a na herním plánu).

Velmi obecně a zjednodušeně se podle mě úspěšná vícejazyčnost v rodině zakládá především na dvou bodech:

1. dobré vztahy (především dítě-rodič, ale nejenom)
2. správné návyky

Společné hraní her přispívá už samo o sobě k dobrým vztahům. (Kdo se teď pousmál, protože má dítě, co nerado prohrává, a deskové hry většinou končí katastrofou, tak věřte, že pokud dětský vztek jakžtakž ustojíte a pomůžete mu to překonat, i přes jeho smutek / naštvání společné hraní má pro vztah cenu. Navíc je dnes velké množství her, kde prohrají buď všichni, nebo nikdo.)

Správnými návyky z hlediska jazykové výchovy myslím především to, jak moc a jak rodiče se svými dětmi mluví a jak moc je zvládnou motivovat k interakci (a tím rozhodně nemyslím neodpovídání, dokud to dítě neřekne ve správném jazyce). Někdo to má v sobě přirozeně, někdo se to musí spíš trochu učit.

Rozhodně nejde o to vnucnovat rodičům nějaké pevně dané formulace.

Nicméně pokud je rodič pro dítě jediným mluvčím daného jazyka a nemá správné návyky (např. přeskakuje z jazyka do jazyka či jazyk různě komolí, mluví jen málo či s omezenou slovní zásobou, na dítě nereaguje, nedá dítěti prostor pro reakci nebo třeba vyžaduje od dítěte slovní zásobu, kterou dítě nemá aktivní, aniž by mu ji předem nabídl), může tím pádem dítě v důsledku v jazyce zaostávat nebo se cítit málo sebejisté (a právě kvůli tomuto ho pak třeba i docela odmítat).

V Německu například Haba přímo přidává do některých her kromě návodu i brožurku pro rozvoj jazyka, v níž navrhuje různé formulace a dává tipy, jak pomocí dané hry rozvoj podpořit.

Zaměření na „jazykové hry“ není nutně správné

Rodiče s minoritním jazykem (rozuměj tedy u mě čeští rodiče v zahraničí) to myslí dobře, chtějí přece hlavně rozvíjet jazyk svých dětí, takže se shání po hrách, co rozvíjejí jazyk.

Problém je, že to, co většina lidí rozumí pod pojmem jazykové hry a taky to pak v dobré vůli doporučuje, chce rozvíjet jazyk rodilých mluvčích. Spíš se zaměřuje na nadstavbu, kreaci, hrátky s jazykem, kdo umí jazyk líp (typu: Scrabble či Bananagrams, Activity, Story Cubes, Tik tak bum, Krycí jména).

Pro mluvčí, kteří nemají tolik rozvinutý jazyk, v němž hru hrají, můžou být často spíš frustrující, protože jim chybí slovní zásoba, kterou pro výhru, pro úspěch ve hře potřebují.

Ne všechny „jazykové hry“ jsou takové, některé jsou speciálně navržené pro jazykové školy a rozvoj cizího jazyka (ale i v nich často vyhrává ten, kdo má nejlepší slovní zásobu), a ne všechny děti se nechají tak snadno frustrovat, nicméně bych se primárně pro dítě rozhlížela spíš po hrách, které souvisí s tématem, co má rádo. Po hrách se stavěním hradů, s automobilovými závody, se zvířaty, takové totiž rozvíjejí jazyk zrovna tak.

Dobré taky je, že spousta her se dá prostě koupit v zahraniční verzi, protože nejsou závislé na jazyce. Platí to samozřejmě hlavně o hrách pro menší děti, ale i hodně her pro starší má plán beze slov a je jen na vás, v jakém jazyce hrajete.

Primárně nejazykové hry

Her je tisíce a je zapeklité se v nich vyznat. Já sama nejsem úplně expert a hry kupuju spíš náhodně, dle doporučení, aby nás bavily. Nicméně to není zas až tak podstatné, skoro všechny se podle mé zkušenosti dají využít pro jazyk (rozhodně jsou i výjimky, třeba u hry Ubongo většinou mlčíme a soustředíme se pouze na skládání).

Velmi populární mezi českými a slovenskými uživately Facebooku je skupina Deskovky pro tři bratry, která má alba rozdělená dle věku (ne jen doporučeného na obalech her, ale i podle zkušeností rodičů, co je zvládnutelné) a vyhlašuje pravidelně akce, kde lidi sdílí své nejoblíbenější hry.

Existuje i mnoho webů s recenzemi nebo i výrobce dané značky (Mindok, Albi atd.) mívají hezky rozdělené filtry podle věku, tématu atp.

Na pár příkladech od nás vám ukážu, jak lze dobře využít nejazykové hry pro rozvoj jazyka. Základním prvkem většiny her je totiž opakování různých procesů, které lze skvěle využít (i k nevědomému) jazykovému drilu.

Karetní hry (kvarteto, Uno, Piou Piou, Kočičí klub)

V karetních hrách se velmi často opakuje tatáž situace pořád dokola. Ptáme se třeba u kvarteta „Máš XY?“ „Nemám.“

Kvarteto nebo Černý Petr jsou tak ideální pro trénink akuzativu, který sice není většinou pro děti se slušnou úrovní češtiny takový problém, nicméně třeba rozpoznávání životnosti/neživotnosti u maskulin (Mám losos.) může být problém i u nich, o specifické slovní zásobě nemluvě.

Je mnoho kvartet, která nemají žádné popisky (my máme například Mini nature od Djeca), u nich je potřeba se s hrou nejprve seznámit, aby děti věděly, jak se jednotlivá zvířata jmenují.

Pokud máte čtenáře a chcete popisky, je samozřejmě fajn obstarat si nějaké české (třeba Hrady a zámky, tím se hned seznámí i s reáliemi). Některá kvarteta bývají i vícejazyčná, přičemž primární je čeština, ale děti se můžou mrknout i na další jazyk (Ptáci, Savci, Hmyz od NP Šumava česko-latinsko-německo-anglicky).

U Prší nebo Una se sice primárně na nic neptá, ale mluvit se dá i tak. S malými dětmi, které to ještě neuráží a potřebují takjakotak pomoct, je vždycky dobré říkat: „teď je tam červená sedmička, potřebuješ tedy buď červenou kartu, nebo nějakou sedmičku“ (s opravdu malými dětmi třeba kolem tří let je super Uno Junior se zvířaty), „teď je tam žaludový svršek, musíš tam tedy položit takového panáčka, který má symbol nahoře“.

I proto je mimochodem dobré začít hrát podobné hry s dětmi co nejdříve, co už je jakž takž můžou zvládnout. Jsou ještě rády za podporu. Postupně jim je potřeba dávat prostor, aby taky měly šanci se projevit / reagovat a „neumluvit“ je.

Ale i s většími dětmi se jde naučit trochu víc komentovat, i když někteří můžou mít ze začátku pocit, že je to trochu „na sílu“ (ale postupně se z toho stává automatismus). „Bohužel nemám žádnou plusovou kartu, musím si teda líznout hned tři. Teď už ty karty skoro neudržím v ruce.“ „Teď musím jedno kolo vynechat, hraješ.“ Situace se neustále opakují a děti díky tomu velmi rychle podobné repliky přebírají.

My máme rádi hry od Djeca, které mají návod asi v deset jazycích a na kartách samotných žádné popisky nejsou. Třeba Piou Piou, kde je potřeba snášet vejce, nechávat je vylíhnout a vyrůst ve slepice, mít se na pozoru před kohouty, krást ostatním vejce. Slova snést ani vylíhnout atd. už po pár kolech této hry děti nezapomenou – pokud ji nebudete hrát převážně mlčky nebo ve většinovém jazyce.

Další oblíbené karetky jsou třeba Spící královny, Kočičí klub nebo Port Royal.

Jsou hry, kde je opravdu jedno, v jakém jazyce je pořídíte (základní karetní hry, hry od Djeca), a pak jsou hry, kde je lepší je pořídit česky, pokud chcete rozvíjet češtinu (Spící královny, Kočičí klub), protože i malé množství textu často člověka strhává do toho či onoho jazyka.

Pokud už vám dělají problémy některé pojmy v češtině a koupíte hru v jiném jazyce, doporučuju dohledat na webu český návod, tak přepnete i sebe do češtiny.

Kooperativní hry (Ovocný sad, Kulišák, Záchranáři, Pandemie)

Kooperativní hry v sobě mají zabudovanou nutnost komunikace per se, protože se hráči mezi sebou musí domluvit, aby hru porazili. Hlavně u mladších dětí se takto dá taky vyhnout doposavaď nevyvinuté schopnosti vyrovnat se s porážkou.

Ovocný sad, Tajná výprava čarodějů, Příšerky ze skříně nebo Leo jde ke kadeřníkovi jsou hry hratelné už od tří čtyř let (Ovocný sad klidně od dvou) a komentovat se tam dá celou dobu.

Ovocný sad je takovým příkladem, kde rodič může mluvit velmi skoupě nebo naopak velmi rozvitě, když se na to zaměřuje. Samozřejmě záleží i na rozpoložení / únavě a není potřeba se vždycky nutit, ale když má člověk síly, je dobré toho využít. Může se třeba komentovat: „modrá – švestka“. Může se třeba ale také říct „Hodil jsi modrou, takže můžeš sklidit / můžeš si utrhnout jednu švestku.“

I hra Kulišák (Outfoxed / Verfuxt) má skvělý potenciál k rozvoji slovní zásoby. Liška ukradla zlaté vajíčko a z podezřelých lišek je třeba vybrat pachatele (jak slovo podezřelý, tak slovo pachatel znají moje děti právě z téhle hry). Je to vlastně kooperativní paměťovka, kde člověk vylučuje na základě různých atributů (Má deštník? Má brýle? Má hůl?). Je hratelná od čtyř, ale mám zkušenost, že na táboře dlouho bavila i desetileté.

U kooperativních her většinou platí, že pro starší už je potřeba koupit českou verzi (Záchranáři, Pandemie), protože jsou tam kartičky s víc textem.

Vím, že někteří rodiče v zahraničí se uchylují k tomu, že kupují se zahraničním, „aby děti lépe rozuměly“, „protože se bude dětem víc hodit znát ptáky německy“ atp. Já osobně jsem zastáncem toho kupovat hry s textem česky, pokud dítě umí alespoň pasivně slušně a nebude mu to výrazně bránit v porozumění (před první hrou se dají karty projít a dovysvětlit) a pokud je pro rodiče priorita, aby se dítě naučilo dobře česky. Protože kde jinde sbírat v zahraničí české chvilky? Navíc hry mají tu obrovskou výhodu, že se tam situace neustále opakují, takže i když dítě má zpočátku třeba s nějakými slovy problémy, herním drilem se je naučí.

Ovocný sad, Kulišáka, Leo jde ke kadeřníkovi máme naopak německé, tam je to totiž ještě fuk a doručení z Amazonu je výrazně jednodušší než shánění české verze.

Soutěžní deskové (Hádej kdo, Monopoly, Kingdomino, šachy)

I u soutěživých deskovek se skrývá skoro vždycky potenciál k mluvení. Témata jsou navíc skvěle rozmanitá. Koně, lidé, automobilové závody, pravěk, Minecraft – a už jen ty všelijaké figurky u šachů. Takže se stačí zamyslet, jaké téma by vaše dítě mohlo zaujmout a ověřit si v recenzích, že ji lidi hrají rádi, případně si rovnou vypůjčit z místní knihovny na ozkoušení.

Třeba jsem kdysi na Amazonu objevila Hoppe, Reiter (u nás tomu říkáme Hop, koníčku, je to v úvodní fotce článku), které jsme s dcerou hráli už od 2,5 a děti (teď 4 a 6) si to i dneska často berou rády a hrajou spolu samy: člověk se musí rozhodnout, jestli postoupí na ploše dál nebo nejdřív koně nakrmí (ovsem, mrkví), napojí, oková. Díky tomu si dítě rychle zapamatuje veškerou slovní zásobu ke koním.

Hádej kdo? (my máme stejnou hru, co se ale jmenuje Kdo je kdo?) je perfektní pro naučení se kladení otázek a pro mě je to vyloženě jazyková hra (i do hodin výuky cizího jazyka), ač tak nebývá nutně prezentována. Hledáte, jakou tajemnou tvář má váš soupeř: Má hnědé vlasy? Má brýle? Má vousy? Má náušnice?

U her typu Kingdomino, Carcassone nebo Monopoly je podobně, jak už píšu výše u Ovocného sadu, u Una nebo u Piou Piou, potřeba si osvojit návyky komentování, říkat, co člověk zrovna dělá, proč to dělá, nahlas si uvědomovat, co pokazil, jak by to bylo bývalo šlo udělat lépe, včlenit do toho nějaké vhodné nové slovo (podle úrovně dítěte). Zároveň ale dávat dítěti prostor pro reakci a jeho úvahy.

Hry typu Minecraft zas pomůžou dítěti skvěle doplnit slovní zásobu, kterou má např. pouze v angličtině, pokud hraje na počítači proti jiným soupeřům.

Parádní na rozvoj jazyka, která je původně vyloženě míněna nejazykově, je hra Umí prase létat. Jde tam o vlastnosti zvířat, kdo je býložravec, všežravec, kdo je aktivní v noci, kdo klade vajíčka, má ocas atd. Vše je uděláno na základě obrázků, ale s vhodným seznámením na začátku a doprovodným komentářem si děti výrazy brzy osvojí.

U her s počítáním čehokoli prokážete dětem velkou službu, když budete u počtu vždycky říkat i podstatné jméno následující za číslem (mám teprve jednu podkovu, tři podkovy, už pět podkov, dvě políčka, pět políček), protože budou mít výrazně větší input českého skloňování v rozpoznatelném kontextu.

Paměťové hry (pexeso, Brainbox), postřehové hry (Dobble)

Paměťové hry jsou už skoro „jazykové“ hry, dobré ale je, že pokud dá člověk trochu pozor, nemají takový potenciál dítě frustrovat, protože si zapamatovává, co už mu bylo řečeno.

Typickým představitelem takové hry je pexeso nebo poslední dobou taky čím dál populárnější pexetrio. Přímo pro rozvoj jazyka je vymyšlené Velké logopedické pexeso (tři díly), ale lze použít vlastně jakékoli kartičky.

Populární sérii představuje Brainbox. Je založena na tom, že si zapamatováváte deset vteřin obrázek a pak jsou na druhé straně straně otázky (u těch pro nejmenší typu První barvy, První čísla jen jedna, pro větší pak šest a hází se kostkou, která se má položit).

Pokud má vaše dítě slabší češtinu, určitě bych limit deseti sekund prodloužila a nejprve se s ním o obrázku pobavila nebo mu to popsala, až potom kladla otázky (dítě si otázku může přečíst samo). Brainbox má k dispozici obrovské množství témat, jeho nevýhodou je však z mého pohledu docela vysoká cena (kolem 400 Kč za jeden box)

Máme třeba taky Sardinky od Djeca (hra, u níž se sice dá mlčet, ale pokud člověk komentuje, co si zapamatoval správně, může poskytnout dětem i slůvka typu pruhovaný, puntíkatý, s motýlkem, kravatou, sukní atd.).

Postřehové hry (typu Dobble) jsou pro jazyk taky skvělé, protože se tam opakuje pořád tatáž slovní zásoba. Na začátku je potřeba se slovní zásobou ale seznámit, aby měli všichni stejnou výchozí pozici. My máme v současné chvíli spíš radši paměťovky, protože na rozdíl od postřehovek má mladší šanci jakž takž držet krok se starší, síly jsou vyrovnanější.

Další dobrou postřehovkou kromě Dobble je třeba Pravá–levá (česky od Mindoku). Kromě vpravo – vlevo se tam hezky procvičí třeba instrumentál (policista s autíčky, se stromy, s domečky, se semafory).

Jazykové hry

Po vyloženě jazykových hrách bych tedy sahala opatrně. Ujistěte se, že hlavním kritériem úspěchu ve hře není nutně jenom, že kdo má lepší jazyk, vyhraje. Naučte dítě hru postupně.

Například už výše zmíněná hra Tik tak bum je skvělý příklad toho, že pro někoho může být vyloženě zábavná, pro někoho stresující. Posíláte si tikající bombu a musíte říkat asociace k tématu. Prvek náhody vnáší do hry bomba, která někdy vybuchne po 10 vteřinách, někdy až po 60. Pokud má dítě nicméně hodně omezenou slovní zásobu a není příliš inovativní, aby si pomáhalo různými mezinárodními výrazy, zákonitě bude prohrávat, protože bude přemýšlet nejdéle, a bombu tím pádem nejdéle držet.

Oproti tomu takový Dixit, kde se člověk nápovědou k obrázku snaží, aby ho uhodl aspoň někdo, ale ne všichni, je hra velmi klidná. Ale pokud se dohodnete, že ji budete hrát pouze v češtině a dítěti chybí výrazy, bude mít o dost omezenější možnosti.

Story cubes je perfektní hra pro ty, co si rádi vymýšlejí příběhy. Je ale dobré si předem ujasnit, proč ji hrajeme, a např. příliš neopravovat nebo jen nenásilně opravovat dítě, pokud vymyslí krásný příběh s šílenou gramatikou.

Při hře Activity (Děti, Junior, normální verze) je pro nižší level frustrace dobré složit týmy tak, aby v nich byli lepší i horší mluvčí jazyka, případně hrát několikajazyčně.

Některé hry od Lucie Ernestové (má Veselé hry, Zvířátkové hry, Cestovatelské hry, Přírodovědné hry), hlavně ty pro mladší, jsou vyloženě jazykové a skvělé na rozšíření slovní zásoby bez větší frustrace: třeba Chytrá opice z Veselých her je taková dobrá příprava na Země-město (nebo na výše uvedené Tik tak bum) nebo Upovídání papoušci ze Zvířátkových her je logopedická (vydávání zvuků).

Většina her v souborech je nicméně založená jen na tom, že chodíte podle hodů kostkou a občas vás nějaké políčko hodí zpět a občas nějaké hodně dopředu. Záleží tedy, jak moc nároční hráči deskovek jste (na druhou stranu zas děti můžou číst různé důvody, proč musí dozadu / můžou dopředu, takže si procvičí čtení česky + hry jsou velmi skladné).

Stručně na závěr

Existují stovky her a tohle nemá být výčet těch nejlepších k jazykovému rozvoji, má být spíš ukázkou toho, že se (skoro) každá hra dá využít, abyste mohli předávat češtinu dětem i v zahraničí, a není nutné či občas dokonce ani vhodné hledat hry přímo jazykové.

Ostatně deskovku si můžete snadno vyrobit s trochou fantazie a hráčské zkušenosti i docela sami.

Pokud jste přirozeně spíš málomluvní, zkuste si zvyknout věci komentovat a mít cíl předání vlastního jazyka před očima, postupně se vám to bude dařit lépe. Pokud máte češtinu slabší, protože jste už pryč dlouho nebo dokonce z druhé, třetí generace, inspirujte se z českého návodu.

Hry vám pomůžou vyhradit si na děti trochu víc času bez odbíhání, i to je už velký dar pro všechny.