A co když jsou ty jazyky tři?

Čím dál víc lidí, kteří se se mnou radí, přichází s rodinnými konstelacemi, kde jsou děti vystaveny třem nebo i čtyřem jazykům zároveň. Ptají se často na to, jestli to není moc velké zmatení, jestli bude pro jazyky dost prostoru. A já říkám: může být a nemusí. Hodně záleží na vás.

Ráda bych vám dneska představila jednu velmi úspěšně trilingvní rodinu, abych ukázala na příkladu, že pokud se vědomě podporují všechny jazyky, mohou být děti v deseti letech náruživí čtenáři i ve všech třech jazycích.

Ještě malé upozornění: Pokud máte náhodou více jazyků v rodině a už starší děti a nevypadá to u vás tak harmonicky jako u Ivy z Dublinu, neznamená to automaticky, že jste to zkazili, zhatili, jste neschopní a podobně! K tomu tento článek být nemá. Je to pouhý příklad toho, jak to může fungovat a jaká rozhodnutí mohou vést k jakým důsledkům.

Jinak to ani být nemůže

Díky svému blogu a aktivitě na sociálních sítích jsem narazila na řádku zajímavých lidí, mimo jiné i na Ivu z Dublinu. Spolu s kamarádkou tu založila českou školu a její tři děti (10, 8, 6) jsou velmi úspěšně trilingvní.

Ivin muž je Ital a v Itálii kdysi i tři roky, když se narodili starší dva kluci, žili. Nejmladší dcera už se narodila v Irsku. Děti mluví, čtou i píšou česky, italsky, anglicky.

Iva se od začátku věnuje vícejazyčnosti svých dětí velmi vědomě, a i když si její muž byl jistý, že to jinak ani být nemůže a nikdy o tom nepochyboval, že se všechny děti stanou trilingvní, ona byla vždy v úsudku opatrnější a věděla, že mohou nastat problémy.

„Když se ohlédnu zpátky, mám už teď nicméně taky téměř pocit, že se to stalo tak nějak samo. Ale samozřejmě jsem si vědoma toho, že nám pár okolností hrálo do karet – z těch významnějších například fakt, že jsem s dětmi doma, do školky šli všichni až po třetím roce a v té době už měli dost pevný základ v češtině i italštině. Doma praktikujeme klasicky OPOL, tedy já mluvím na děti za všech okolností česky, můj muž italsky, spolu ale mluvíme anglicky a anglické je i prostředí.“

OPOL je ta nejefektivnější metoda

Tím, že je Iva vystudovaná lingvistka (anglistka a pedagožka) a po studiu pracovala i ve dvou anglických školkách v Brně, se s vícejazyčností setkávala už předtím, než to začala řešit u vlastní rodiny: „To mě ale ani ve snu nenapadlo, že by se to jednou mělo týkat i mě.“

Až když začali plánovat děti s manželem, začetla se do blogů a knih. Teprve tehdy zjistila, že neexistuje pouze metoda OPOL (one person – one language), ale že je tolik cest k bilingvismu, kolik je rodin, a že bilingvismus může pro každého znamenat něco trochu jiného.

Přesto Iva tvrdí: „Pro mě zůstává OPOL (při splnění několika podmínek) nejefektivnější metodou pro dosažení rovnovážné dvoj- a vícejazyčnosti.“ Nicméně v době, kdy čekala prvního syna, to příliš akademicky neřešila a existovala pro ni stejně jen jedna představitelná cesta – že bude mluvit každý svým jazykem. Jinak by to ani neuměli.

„OPOL je ale velmi náročný na důslednost – rodič musí mluvit na dítě svým jazykem vždy a všude. I před jeho kamarády, před dětskou doktorkou s konzervativními metodami nebo před paranoidní tchyní, která je přesvědčená, že v tom divném jazyce mluvíte proto, aby ona nerozuměla. A to je často velká výzva!“

Iva si je vědoma toho, že skutečnost, že se téměř vždy setkávali s pochopením a často až obdivem, že děti mluví více jazyky, stejně jako bezvýhradná podpora na obou stranách rodiny, jim jejich cestu velmi usnadnila.

Vytvořila jsem dětem českou bublinu

Co se týče češtiny, neměla Iva nikdy pochybnosti, že by s dětmi fungovala jinak než vždy v češtině. Jinak by to ani nedokázala. „Zcela vědomě jsem doma vytvářela čistě české prostředí, a to nejen jazykově. Například mi doma neustále hrávalo české rádio. Takové dopravní zpravodajství je v Itálii nebo Irsku naprosto irelevantní, ale člověk i tímto neustále posiluje vazbu na Čechy.“

A právě tuhle českou bublinu považuje za základ toho, že děti česky nejen mluví, ale také se jako Češi cítí. Její manžel, tatínek dětí, zase zapracoval na italské bublině.

„Angličtinu jsem svěřila opravdu čistě jen škole a prostředí a zatím to funguje. Vlastně jen v jedné chvíli se to částečně obrací proti mně – obzvláště můj nejstarší syn se mnou (nebo dokonce ani přede mnou) nechce mluvit anglicky ani v situacích, které to opravdu vyžadují, například před svou učitelkou ve škole nebo před svými kamarády. Jeho dva mladší sourozenci přede mnou s ostatními anglicky mluví, ale se mnou jen v rámci domácích úloh.“

Rodina Ivy žila několik prvních let života starších dětí v Itálii, pak se vrátili zpátky do Dublinu. I když tam měli předtím hlavně anglické přátele, po návratu zpátky se dostali do úplně jiného prostředí. Pomohla i shoda náhod: „Nastěhovali jsme se vedle české rodiny a záhy jsme s novou kamarádkou založily českou školu, čímž jsem se velmi intenzivně dostala do místní krajanské komunity a svoji českou bublinu ještě posílila.“

Syn za dva roky ve školce nepromluvil ani slovo

Ani jazyková cesta Iviny rodiny se však neobešla bez problémů. Prostřední Ivin syn totiž ve školce za celé dva roky nepromluvil ani slovo: „Nejdřív jsme to přičítali právě jazyku a dávali mu víc času. Když se ale nic nezměnilo ani po prvních prázdninách, začali jsme pátrat, co v tom může být za jiný problém a vyskočil na nás selektivní mutismus – úzkostná porucha, při které dítě v určitém prostředí (nejčastěji škola nebo školka) nemluví, i když jinde (hlavně doma) mluví bez problémů.“

Nakonec se vše po nástupu do školy do dvou týdnů vyřešilo samo – pomohla prostá změna prostředí. Bilingvismus není spouštěčem mutismu, ale objevuje se mezi vícejazyčnými dětmi často, nějakou roli hrát může.

Mimo to Ivu ale netrápily obavy, že by děti měly bez znalosti angličtiny problémy ve školce nebo škole:

„Irsko je na přítomnost dětí s jinými mateřskými jazyky docela dobře připraveno a dost je v prvních letech ve škole podporuje. Věděla jsem, že kdyby byl nějaký problém, děti mohou mít extra výuku jazyka, asistenta apod. Nikdy to nebylo potřeba, ani u našeho prostředního. Naopak – učitelé je velmi chválí a shodují se na tom, že jejich vícejazyčnost je jim jedině k dobru.“

Společné rodinné hovory

Iva si všímá, že úroveň češtiny a italštiny je stejně dobrá u všech třech dětí a úroveň angličtiny se liší podle ročníku školy. „Všichni začali víc mluvit až po svých 2. narozeniných a pak se vyvíjeli jazykově všichni více méně podobně. Jejich prvním jazykem byla od začátku čeština.“

Iviny děti mezi sebou mluví česky, italsky i anglicky, záleží na tématu: třeba při hovorech o fotbale je to vždy italština, při hraní na playstationu spolu mluví anglicky.

A jak vypadá společná debata u stolu? „To se dost těžko popisuje 😀 Většinou začíná každý z rodičů ve svém vlastním jazyce. Děti reagují podle toho, kdo z rodičů právě mluvil, ale dřív nebo později se začnou jazyky různě přelévat, podle toho, na koho se děti zrovna obrací nebo kdo byl poslední mluvčí, případně k jakému tématu se řeč stočila.“

Iva přepíná z češtiny (ve které mluví k dětem) do angličtiny směrem k muži (pokud má pocit, že tomu už muž česky nerozumí), totéž platí pro jejího muže a italštinu s angličtinou. On tedy mluví většinu času v italštině, protože Ivina italština je lepší než jeho čeština. Když přepne do angličtiny, znamená to, že už mluví jen k Ivě.

Děti se cítí být Čecho-Italy, případně Italo-Čechy a přijímají to jako běžnou součást svého života. Iva i její muž jsou zvědaví, jak se bude vícejazyčnost jejich dětí vyvíjet.

Iviným dětem se věnoval v jednom díle i irský podcast o tamějších multilingvních dětech, poslechnout si ho můžete tady (video upoutávku na tento podcast, kde zazní i čeština, najdete tady).