Čeští prarodiče jako spojenci, ne jako protivníci

V udržování češtiny v zahraničí hrají prarodiče často zásadní roli. Čeští i ti nečeští. Dneska budu mluvit o těch českých. Častěji, než by se mohlo zdát, totiž nestojí na stejné straně barikády jako rodič.

V konzultacích se s rodiči dostávám k tématu prarodiče skoro pokaždé.

Většinou je to právě rodina v Česku, kvůli které si rodiče v zahraničí přejí naučit dítě česky. Aby se dítě dokázalo domluvit s babičkou a dědou, aby si spolu mohli utvářet vztah.

Jenže náš vztah s rodiči už má často bohatou (a leckdy i divokou) historii a to v tuto chvíli rádo vyplouvá na povrch. Nejeden dospělák v zahraničí, s kterým jsem se setkala, vlastně trošku utíkal z Česka a od rodiny, aby měl prostor si zkusit něco na vlastní pěst. Občas se chtěl i úplně odstřihnout.

Další zase měli celkem dobré vztahy a motivace odchodu byla jiná, ale pro prarodiče v Česku je velmi těžké právě tento odchod do zahraničí a odstěhování se tak daleko zkousnout.

I když se nám povede ze zahraničí udržovat s našimi rodiči dobrý vztah, s dětmi přichází mnoho nových a nelehkých témat.

Jakmile se nám narodí děti, zase se trošku ke svým rodičům vracíme. V myšlenkách, v pocitech, jsou nám blíž i naší novou rolí. Býváme s nimi v pravidelnějším kontaktu. A tehdy se často ukazují nedořešená témata z minulosti, neuzavřené bolístky.

Tlak ze strany prarodičů

Prarodiče stojí v dost nezáviděníhodné situaci. Nejednou to vypadá, jako by byli vydáni na milost a nemilost dceři / synovi, jestli jejich vnouče naučí dobře česky, nebo ne. Když ne a když neovládají druhý jazyk dítěte, připadá jim to, jako by vnoučata vlastně ztratili.

Rodiče se zas velmi často cítí pod tlakem. Na konzultacích se mi svěřují, že jejich máma/táta jim předhazují, že děti nemluví tolik česky, aby si mohli utvořit s babičkou nebo dědou plnohodnotný vztah.

A tím se začíná strašný začarovaný kruh.

„Máma mi pořád dává najevo, jak jsem jí zklamala. Vždycky když jí děti něco odpoví anglicky, tak se na mě vyčítavě podívá. Vůbec se mi tam už nechce jezdit.“

A co myslíte: Má v tomhle máma chuť předávat češtinu? Má v tomhle dítě chuť mluvit česky?

Nejde o souboj

Zásadní moment je, aby obě strany pochopily, že nesmí jít proti sobě. Prarodiče můžou často sehrát zásadní roli v tom, jak moc a jak dobře se dítě naučí česky.

Ať už je pro rodiče čeština dětí priorita, nebo ne, nedělá to prarodičům naschvál. Proto, aby je naštval.

Předat češtinu v zahraničí je mnohonásobně těžší, než si dovedou představit lidi, kteří se o to nikdy nepokusili. Je tak snadné nedostát i vlastním očekáváním. Čeština musí být na seznamu priorit velmi vysoko. K tomu potřebujeme příznivé podmínky finanční, vztahové, společenské. A prarodiče dítěte na své straně.

Rodiče dětí potřebují prarodiče jako spojence, ne jako protivníky. A platí to samozřejmě i obráceně.

Úžasné příklady

Samozřejmě se ve své praxi setkávám s mnoha aktivními a kreativními prarodiči, kteří dělají neskutečné věci, aby podpořili svoje děti v zahraničí.

Berou si vnoučata na dlouhé týdny na prázdniny do Česka nebo naopak na dlouhé týdny balí kufry a vyrážejí za oceán, aby pomohli na místě.

Snídají s dětmi přes skype, posílají balíky knih, předčítají dětem přes whatsapp, zpívají přes telefon, trpělivě přes zoom poslouchají první čtenářské pokusy dětí, posílají dopisy.

Učí se základy jazyka druhé části rodiny, učí se jiné kulturní zvyklosti.

Naslouchají dětem s kostrbatou češtinou a snaží se jim porozumět, jak nejlépe dovedou, bez výčitek.

Ukazují jim, co je pro ně důležité. Když vidí, že vnoučata nerozumí, opakují to jinak, snazší češtinou, za doprovodu gest, mimiky, ukazování.

Podporují a motivují svoje děti, aby vytrvaly, i když vnoučata umí česky jinak, než jsou na to zvyklí z Česka.

A stejně tak se setkávám s úžasnými rodiči, kteří se svými prarodiči spolupracují a učí se fungovat společně navzdory drobnějším či závažnějším rozporům, navzdory jinému přístupu ve výchově.

Navzdory často už tak těžkým podmínkám, kdy rodiny tráví společný čas v malém bytě, po dlouhém cestování, s malými ukřičenými dětmi.

Každý kolik může

Děti v zahraničí nejsou ničím horší jenom proto, že jejich čeština zní mnohdy jinak. Není perfektně skloňovaná nebo časovaná, je prokládaná slovíčky z druhého jazyka, neobsahuje české R nebo Ř. Psanou češtinu si někdy netroufají používat vůbec ani ve vyšším věku.

Je potřeba si vždycky uvědomovat, že vývoj jazyka proces. Tato čeština není ta čeština, která je výsledek, která tak zůstane. Některé děti se česky rozmluví třeba až ve čtyřech, v pěti, některé ještě později. Jejich jazykové dovednosti se rozvíjejí celé dětství, učí se nemíchat s lidmi, kteří nerozumí, učí se češtinu používat tak, aby byla funkční, srozumitelná, správná.

Tyto děti mají také neskutečné benefity. Umí často několik dalších jazyků, pohybují se ve více kulturách a všímají si souvislostí, které jejich starším příbuzným mnohdy docházely až v dospělosti. Jsou to kreativní bytosti a ano, mnohdy bytosti, z nichž prýští energie a emoce. Tak, jak to u dětí (u jakýchkoli) bývá.

Pro rozvoj češtiny v zahraničí je potřeba, aby rodiče i prarodiče spojili síly. Aby se všichni cítili zodpovědní za to, jak moc se češtinu dětem podaří předat.

Rodiče se mi často svěřují, že s nimi děti česky nemluví, ale s prarodiči se opravdu snaží. Často je to jediná situace, kdy děti česky aktivně mluví nebo se o to pokoušejí. Takovou moc prarodiče mají!

Ano, prarodiče mají menší možnosti a v mnohém ještě těžší úlohu než rodiče. Ale pokud se jim podaří nespadnout do modu oběti a vnímat se spíš v roli pomocníka, pokud se jim podaří vidět celou situaci trochu jinýma očima, ne jako vinu rodičů nebo nedostatečnost dětí, profitovat z toho budou všichni!

A pokud dostanete tenhle článek přeposlaný od svých dospělých dětí v zahraničí, neberte to prosím tak, že vám chtějí něco vyčítat.

Chtějí říct: Mami, tati, já s tím vlastně potřebuju pomoct. Díky za všechno, co už teď děláš, má to velikánskou cenu! Neházej mi klacky pod nohy, prosím. Pojďme to zvládnout společně.