Jak mezi sebou mluví vícejazyční sourozenci?

Na mámu česky, na tátu německy, a co mezi sebou? Podle čeho si bráchové a ségry vybírají, jaký jazyk zvolí ke společné konverzaci? Moje děti začaly poslední dobou češtinu a němčinu střídat podle toho, jestli jsem s nimi já nebo můj manžel, a mě zajímalo, jak je to v ostatních rodinách.

V článku najdete zkušenosti z několika desítek rodin, jde o druhý díl seriálu Mozaiky zkušeností. První článek o míchání jazyků najdete tady.

Rozhodující je úroveň menšinového jazyka u všech dětí v rodině

Pokud je menšinový jazyk dětí slabý a děti mají problémy mluvit např. v češtině už na svého českého rodiče (a udržovat tak metodu OPOL: One Person One Language), pak se mezi sebou baví vždycky většinovým jazykem.

Tohle platí většinou i v případě, že je to tak jen u jednoho z dětí. Tedy např. jedno mluví na rodiče výhradně česky, zatímco druhé dítě míchá, má nedostatečnou slovní zásobu, slabší vztah k jazyku.

Milada z Dánska, jejíž sedmiletý syn na ni mluví vždy česky, mladší čtyřletá dcera naopak jen dánsky, referuje o společném jazyku sourozenců jednoznačně: „Mluví spolu jenom dánsky, vždy a všude.“

Podobnou zkušenost má i například Pavla z Lucemburska, s šestiletou dcerou a tříletým synem, který v konverzaci s mámou na rozdíl od dcery jazyky dost míchá:

„Děti mezi sebou mluví pouze lucembursky, i když jsou jen se mnou, s mými rodiči nebo dětmi v Čechách. Zkrátka na Čechy mluví česky, ale mezi sebou lucembursky. Přijde mi fascinující, jak tříletý syn zvládne informaci, kterou ode mě dostal v češtině, během pár sekund předat dceři v lucemburštině.“

Výjimku v tomto ohledu představuje Marcela z Norska, která si po určitou dobu všímala, že pokud jsou všichni tři spolu, její tříletá dcera na ni mluví míchaně česky, ale na syna už se obrací v norštině, zatímco on mluví česky na obě.

Když je menšinový jazyk všech sourozenců silný

I pokud je minoritní jazyk všech sourozenců silný a na rodiče všichni sourozenci vždy mluví česky, stává se, že děti mezi sebou vždy nebo téměř výhradně komunikují majoritním jazykem.

O tom vypovídá například zkušenost Jany z Velké Británie s dnes již dospělými dětmi: „Moje děti se mezi sebou baví anglicky. Česky se spolu bavily, než nastoupila mladší dcera do školy.“

I Martina z USA, která se do Ameriky odstěhovala i s českým manželem a třemi dětmi, má tuto zkušenost: „Na mě i muže mluví všechny děti jenom česky. Ale mezi sebou mluví převážně anglicky. Doma už je poměrně málo dětských hravých témat, která spontánně prožívají v českém jazyce. Spíš se jedná o fráze, zvolání, výzvy, než o souvislý popis aktivity.“

Nicméně pokud je minoritní jazyk všech sourozenců relativně silný, nejčastější je, že se jazyk mezi sourozenci střídá v závislosti na tom, kde jsou nebo spíš s kým jsou, případně dalších kritériích, na která se podívám blíž níže.

Zajímavý je i případ, kdy se spolu děti baví třetím jazykem, který si osvojily v podstatě výhradně z médií. Magda z Finska z českého manželství referuje o svých dvou synech: „Kolem 5,5 let mladšího se i on začal dívat na pohádky a videa v angličtině. Hráli si i počítačové hry v angličtině. Ve své hře pak na obojí často navazovali a začali používat pro svou hru angličtinu. V současnosti si tak spolu obvykle hrají a povídají v angličtině.“

Sourozenci z „přirozeně“ trojjazyčných rodin v mém dotazování, kdy jeden jazyk je zastoupen mámou, druhý tátou, třetí většinovým prostředím, střídají doma při konverzaci mezi sebou nejčastěji dva domácí jazyky.

Střídání podle dalších přítomných a prostředí

Nejčastěji mají rodiny podobnou zkušenost jako zatím já u svých dětí: děti jazyk mezi sebou střídají v první řadě podle toho, s kým jsou. Platí to zejména pro menší děti.

Daniela z USA se španělským partnerem a dvěma syny ve věku 2 a 5 například vypráví: „Mladší zatím moc nemluví, ale starší na něj mluví většinou podle toho, s kým je. Když se mnou, tak česky, když s tátou, tak španělsky.“

Roli u toho případně hraje i to, jak moc aktivně se zrovna rodič do společné hry zapojuje. Jitka z USA si všímá: „U nás je to jednoznačně převážně angličtina. Pokud si s nimi hraju i já, mluví na sebe česky.“

Petra z USA rozlišuje u dětí ve věku 7 a 4 roky taky několik situací podle osob a prostředí a odhaduje v procentech užívání jazyků: „V Čechách se mezi sebou děti baví výhradně česky. V Americe přede mnou 95 % česky. Když jsou v Americe spolu sami, pak česky tak z 80 %. V Americe s tatínkem tak z 90 % anglicky, a když jsme v Americe přítomni já i manžel, pak tak ze 70 % česky a ze 30 % anglicky.“

Kateřina z Francie se čtyřmi dětmi ve věku 8 a 6 let a dvojčaty-miminky o starších dcerách referuje: „Když jsou s francouzskými kamarády, baví se spolu francouzsky. S českými samozřejmě česky. Doma třeba u snídaně se spolu baví víc francouzsky, protože u snídaně se baví víc s manželem než se mnou. Když jsou spolu samy, baví se spolu česky i francouzsky, zatím čeština trochu převažuje. Na miminka mluví se mnou česky, s manželem francouzsky.“

Ivana z Turecka s dětmi ve věku 7 a 5 let říká: „Syn i dcera spolu mluví oběma jazyky. Když jsou v převažujícím tureckém prostředí (mezi dětmi), pak je jasné, že mluví turecky i mezi sebou. Jsou-li ale ve skupině našich krajanských dětí tady v Turecku, mluví česky s nimi i mezi sebou. Pokud jsou v domácím prostředí a jsou u nás. např. turečtí prarodiče, děti mezi sebou používají turečtinu, ale bez jakýchkoli přechodů jsou schopni se najednou bavit spolu oni dva v češtině. Stejné je to, i když jsme na Moravě u mých rodičů. Děti mluví česky a do toho si stočí na chvíli svou sourozeneckou konverzaci do turečtiny.“ Její děti mají i česká i turecká křestní jména a podle toho, v jakém jazyce spolu mluví, se i oslovují odlišnými jmény.

Velká část sourozenců přepíná do češtiny jakožto menšinového jazyka i mezi sebou, pokud jsou s českými příbuznými a kamarády. Anna z Itálie s desetiletými dvojčaty píše: „Moje děti mezi sebou preferují italštinu, ale když jsou s českými sestřenicemi a českou rodinou, mluví i spolu zásadně česky. I když přijede česká babička, i tehdy spolu mluví česky.“

Střídání podle intencí nebo tématu

Hned několik rodičů si všímá, že děti sahají k neobvyklému, menšinovému jazyku mezi sebou, pokud něco chtějí od českého rodiče.

Alena z Německa se syny ve věku 12 a 8 let píše: „Mluví spolu tak z 90 % německy. Ale když po mně oba zároveň něco chtějí (situace – takové to smlouvání o něčem), to mi někdy říkají oba česky.“

Anna z Itálie s desetiletými dvojčaty si všímá: „Přede mnou spolu mluví česky hlavně v případě, pokud diskutují a hádají se, aby měli jistotu, že o jejich sporu vím a měla bych jako advokát zasáhnout.“

Všímá si i dalších situací, kdy její děti volí menšinový jazyk účelně: „V Itálii spolu mluví česky, i když nechtějí, aby jim někdo rozuměl. Občas také spolu mluví česky, když někde chtějí ukázat, že umí dva jazyky, a ostatní je obdivují. 😊“

Pochopitelné jsou změny v jazyce i v souvislosti s tématem. Marta z Itálie s dcerami ve věku 6 a 9 let píše: „Dcery se spolu baví hlavně česky. Když jsou v italském kolektivu nebo s tatínkem, mluví spolu před ostatními samozřejmě italsky, stejně jako někdy přejdou plynně do italštiny, když se baví třeba o škole nebo o nějakém programu v italské televizi apod., zkrátka když se to váže k italskému prostředí.“

Ivana z Turecka s dětmi ve věku 7 a 5 let si všímá: „Někdy jdou do jazyka v souvislosti s tématem, třeba co je bližší škole, to mají spíš tendence probírat v turečtině. Když se baví o prázdninách u babičky a dědy na Moravě, konverzace probíhá v češtině. Někdy mi přijde, že je to podle nálady a tzv. jak to padne.“

Vývoj v průběhu času

Jazyk mezi sourozenci se ve velké části rodin během času vyvíjí a mění. Jednoznačný přelom může znamenat nástup do školky nebo do školy u mladšího sourozence.

Magda z Finska se syny ve věku 6 a 9 vypráví: „Nejdříve mezi sebou mluvili česky, protože to je jazyk naší rodiny. Asi půl roku po nástupu mladšího do školky se i on zdokonalil ve finštině natolik, aby zvládl základní konverzaci. Potom si spolu začali hrát ve finštině, protože to byl jazyk, ve kterém si hráli i ve školce a s ostatními místními dětmi.“

Významnou roli může sehrát i dlouhý pobyt jinde než doma, obvykle v prostředí menšinového jazyka. Pokud jsou děti malé, může se stát, že se díky takovému několikatýdennímu nebo několikaměsíčnímu pobytu jazyk mezi nimi ustálí na menšinovném jazyku nebo se aspoň menšinový jazyk výrazně posílí i jako jazyk mezi sourozenci.

Iva z Irska a s italským manželem se třemi dětmi ve věku 9, 7 a 5 let vzpomíná: „Když byl starší syn malý a narodil se mladší syn, mluvil na něj starší podle toho, kdo u nich zrovna byl, česky nebo italsky. Když jim byli 3 a 1, tak jsme byli přes měsíc v Čechách a jazyk se mezi nimi ustálil na češtině. Ale teď jsme například v Itálii a všímám si, že tu víc mluví italsky i spolu. Letos poprvé – ještě loni v létě důsledně dodržovali mezi sebou češtinu, i když u toho byli jiní italští mluvčí.“

I bez výraznějších předělů se jazyk mezi sourozenci může vyvíjet, často ve prospěch většinového jazyka.

Zajímavý je případ jedné mámy z Itálie, jejíž dcera na ni mluvila až do pěti let v podstatě výhradně italsky, ale v momentě, kdy začala mluvit mladší dcera ve dvou letech česky, začala i starší dcera mluvit jak na mámu, tak na sestru česky. Dodnes mají sestry ve věku 6 a 9 let češtinu jako převážný komunikační jazyk, i navzdory horší slovní zásobě.

Máma Marta to shrnuje následujícími slovy: „Vlastně spolu komunikují víc v jazyce, který ovládají hůř, protože italsky mluví gramaticky perfektně a mají širší slovní zásobu.“

Vědomé, či nevědomé rozhodnutí?

Marta ve své úvaze dodává: „Myslím, že to vůbec neřeší a ani si to neuvědomují, jak zrovna mluví, je to pro ně naprosto přirozené.“

Naproti tomu Anna z Itálie má se svými desetiletými dvojčaty jinou zkušenost: „Když jsem se jich před rokem zeptala, proč spolu mluví převážně italsky, tak mi řekli, že se na tom kdysi domluvili, že spolu budou mluvit italsky.“

Někdy to tedy může být i vědomé rozhodnutí sourozenců, kteří ovládají oba dva jazyky na velmi dobré úrovni.

V souvislosti s tímto postřehem mě i zaujalo, že z některých odpovědí vyplynulo, že rodiče do jazyka v hovorech dětí mezi sebou zasahují. Někdy úspěšně, někdy méně úspěšně.

Například Jana z Velké Británie s dnes již dospělými dětmi, které se mezi sebou baví od dob školy výhradně anglicky, vzpomíná: „Dřív jsem jim říkala, že když jsme spolu jen my tři, tam mluvíme česky, ale po nějaké době (spíš letech než třeba týdnech) jsem to vzdala. Aspoň že se mnou česky mluvit nepřestali.“

Petra z USA, jejíž děti se baví ve svých 7 a 4 spolu převážně česky, taky říká: „Když jsou se mnou a baví se mezi sebou a přejdou do angličtiny, tak je opravím. Když vím, že jsou sami v pokojíčku, a neví, že je poslouchám, tak je nechám mluvit, jak chtějí.“

Jitka z USA píše: „U nás jednoznačně převažuje mezi sourozenci angličtina. Když dětem češtinu připomínám, tak přepnou, ale za čas se zase vrátí k angličtině. Pokud si s nimi hraju i já, mluví na sebe česky. Pokud jsou spolu s ostatními dětmi, češtinu nepřipomínám a všichni mezi sebou mluví anglicky.“

Pestrá situace s jasnými tendencemi

Mozaika zkušeností na tohle téma má nakonec délku několikastránkové slohovky, ale odpovídá to i pestrosti situace v rodinách.

Základní tendence však jsou, zdá se, dané: mezi sourozenci z bilingvních rodin často převažuje většinový jazyk, v němž si hrajou i s ostatními místními dětmi. Někteří to tak mají výhradně, jiní přepínají s českými mluvčími nebo v českém prostředí i v konverzaci mezi sebou.

Najde se i ale hodně rodin, kde mají jazyky používané v rodině i okolí i v sourozeneckém vztahu srovnatelné postavení.