Mozaika zkušeností: Míchání jazyků

Česky psaných článků na téma bilingvní výchovy přibývá a přibývá, nejspíš proto, že vícejazyčných, zčásti českých rodin přibývá a přibývá. A já z toho mám velkou radost. Přesto v nich ale podle mě schází větší zastoupení konkrétních témat, které v každodenním životě vícejazyčné rodiny trápí a zajímá.

Zkouším proto nový formát „Mozaiek zkušeností“, kdy se vás přímo ptám na konkrétní zkušenosti.

Na moji otázku, v jakých situacích a obdobích vaše děti jazyky míchaly či míchají, odpovědělo kolem čtyřiceti rodičů.

Vznikla tak mozaika v pravém slova smyslu, protože se zdá, že v každé rodině se míchání jazyků odvíjí od mnoha faktorů a jeho podoba může být velmi různá. Někde děti nemíchají vůbec, někde naopak velmi, někde zas jen hodně v začátcích, než se jazyky usadí, pak už ne.

Míchají děti méně, když je jazyků více?

Vypadá to, že jsou děti, které zásadně nemíchají a míchat nechtějí.

Katka žije se svou česko-ghanskou rodinou v Německu:

„Starší syn nikdy neměl období, kdy by jazyky míchal. Spíš byl vždy hodně striktní v používání jednotlivých jazyků, někdy až moc, např. Když byl manžel na týden pracovně pryč, tak mluvil česky i s anglicky mluvící návštěvou, ale jakmile se manžel vrátil, přepnul syn do angličtiny hned, jak vešel do dveří. Teď v 5,5 letech, když si nemůže vzpomenout, jak se daný výraz řekne v některém z ostatních jazyků, tak se přijde zeptat.

Daniela, žijící v USA se španělskojazyčným partnerem má podobnou zkušenost:

„Syn mluvil od mala s tátou jen španělsky a když nevěděl a já byla přítomna, tak se mě zeptal česky. Pokud jsem věděla, tak jsem mu to řekla ve španělštině, nebo jsem se táty zeptala anglicky. […] Když byl menší, viděla jsem, že neměl ve španělštině tak velkou slovní zásobu jako v češtině a vadilo mu, že není schopný někdy taťkovi vysvětlit, co potřebuje, tak to raději řekl mně, abych mu to přeložila. To bylo asi tak ve 2,5 letech. Když byl syn s taťkou sám, tak vždy řekl, co potřebuje ve španělštině a češtinu do toho nedával.“

Shodou okolností jsou jak Katčiny, tak Danieliny děti trojjazyčné, a zrovna u nich míchání neznají. Je možné, že pokud táta mluví jiným jazykem, máma jiným jazykem a okolí jiným jazykem, že děti jazyky spíš rozlišují a od sebe oddělují, než když je jazyk jednoho z partnerů zároveň jazykem okolním?

Mladší sourozenci míchají více

Ne všechny trojjazyčné rodiny ale míchání neznají. Pavla žijící v Lucembursku má docela jinou zkušenost. Táta mluví lucembursky, máma česky, děti (dnes syn 3 roky a dcera 6 let) chodily obě do francouzskojazyčných jeslí a nyní chodí do školky, kde komunikace probíhá v lucemburštině.

„Syn jazyky prozatím míchá téměř pořád, jen se nám změnila kombinace. Když byl v jeslích, míchal hlavně francouzštinu s lucemburštinou, a když mluvil se mnou, mluvil francouzsky a prokládal to sem tam českými slovy. Po nástupu do školky francouzština ustoupila, s manželem a dcerou teď mluví výhradně lucembursky a se mnou směsí češtiny a lucemburštiny ve stylu ‚Mami, můžeš to opmachen?‘ […] Dcera jazyky míchala mnohem méně než syn.“

Podobnou zkušenost, že starší sourozenec míchá méně než mladší, mi nedávno vyprávěla i kamarádka Terezka, u nichž je kombinace slovenština-angličtina: syn téměř nemíchá, o dva roky mladší dcera šupe spontánně jazyky hlava nehlava do jedné věty.

I Milada z Dánska mluví o tom, že „čtyřletá dcera jazyky momentálně míchá hodně. Většinou mi odpovídá dánsky (jazyk tatínka i země) a do toho vloží pár českých slov, obvykle jsou to substantiva. Já na ni mluvím vždycky česky a někdy jí řeknu česky, aby řekla to a to tatínkovi a ona mu to pak řekne dánsky s tím, že substantiva zase nechává česky. Můj sedmiletý syn se mnou mluví česky pořád […].“

Jednou z příčin bude určitě i fakt, že část času a interakce, který měli starší sourozenci s rodiči (často např. s českojazyčnou mámou), teď přebírá vztah s bilingvním sourozencem.

I tady se ale dá najít protipříklad: Jitka žijící v Arkansasu, USA, si všímá, že víc míchá její starší syn (4,5) než mladší dcera (2,5): „Včera zrovna řekl: ‚Babi mi koupila Easter present.‘ A holčička řekla: ‚Já nechci, aby ten pán dělal rámus again.‘ Ale hned, jak to dořekla, se opravila a řekla: ‚Já nechci, aby ten pán dělal rámus ještě.‘“

Tady je ta převrácená situace nicméně způsobená spíš tím, že starší syn chodil od mala do jeslí a později se máma rozhodla být s dětmi doma, proto byl v tomto případě starší sourozenec vystaven češtině o dost méně.

Míchání v začátcích mluvení

Je vidět, že opravdu záleží na mnoha faktorech. V čem se ale hodně rodičů shodne, že děti míchají hodně na úplném počátku osvojování jazyků:

Míša z česko-anglické rodiny žijící v Německu se svěřuje: „Mia míchala nejvíc ze začátku, když měla v obou jazycích omezené množství slovíček. Něco uměla česky, něco anglicky, tak věty lepila dohromady. Postupně se to zlepšovalo.“

Karolína z rodiny, kde jsou oba rodiče Češi žijící ve Velké Británii, si vybavuje obdobnou zkušenost se synem Dominikem: „Do tří let to byl totální mix všeho – říkali jsme tomu dominikánština.“

A Tereza z Portugalska přidává obdobnou aktuální zkušenost s 2,5letým synem: „Je to jen preference. Třeba slovo auto neřekne ani za boha, preferuje carro, což je podle mě těžší. Myslím, že doteď říká pes jen česky a medvěd jen portugalsky.“

I Petra ze Španělska si vzpomíná na toto období: „Když byl úplně malinký a začínal mluvit, kolem roku a půl, dvou let, tak si vybíral, ve kterém jazyce říkal různá slova. Předpokládám, že podle toho, co pro něho bylo jednodušší na výslovnost.“

Stejné to bylo i u mojí dcery: až do dvou a čtvrt si vystačila se slovní zásobou asi patnácti slovíček z obou jazyků dohromady, říkala had česky, Hai (žralok) německy, ham oboujazyčně, auf (otevřít) německy. A pak se najednou zničehonic rozmluvila. Nejprve česky, o půl roku později německy.

I ostatní mluví o tom, že to v určitém momentě u dětí seplo nebo že se jim ty jazyky po fázi míchání v určité chvíli zaškatulkovaly a od té doby se vše ustálilo. Často to bývá např. po pobytu v Česku jako u Karolíny žijící ve Velké Británii:

„Na jeho třetí narozeniny jsme byli v Česku a tam začal plynule česky a po příjezdu zpět do UK plynule anglicky.“

Míchání, když chybí slova

K míchání dochází, podobně jako u nás dospělých, když je realita jiná a spontánní přesný překlad spíš nemožný. „Pokud ta určitá realita je v češtině, např. ‚smažený sýr‘, řeknou to v anglické výpovědi také česky,“ jak říká Jana z Pennsylvánie. Anebo Alžběta ze Španělska: „Míchá, když mluví o věcech, které patří do španělského světa (pohádky, bytosti, jména hraček, pojmy ze školy).“

Typickou míchácí situací bývá vyprávění dětí českému rodiči o prožitcích z prostředí druhého jazyka. Michaela z Norska si toho všímá u svých dvou dětí: „Norská slova používají, hlavně když vyprávějí něco o školce, takže si myslím, že to, co ‚prožívají norsky‘ se jim hůř převádí do češtiny.“

Iva z česko-italské rodiny žijící v Irsku si obdobně všímá: „Moje děti si vypůjčují slova a tvary z jiného jazyka ve chvíli, kdy jsou v té které situaci zběhlejší v tom kterém jazyce. Příklad: když budu chtít, aby mi Toník popsal, jak proběhl fotbalový zápas, bude mi to říkat česky, ale častěji si vypomůže specifickým italským výrazem. Já to po něm zopakuju česky a příště už to řekne česky. Ale stejně to bude, když budou večer tátovi vyprávět něco, co jsme zažili spolu nového, tak si zase budou půjčovat z češtiny. A když mi budou chtít popsat, co se učili ve škole, půjči si zase z angličtiny. Ale vědomě, vlastně se tím ptají, jak se to řekne v tom jazyce, který zrovna používají.“

Když jsou děti starší, může hrát roli také specifičnost tématu. Magda z Finska říká o svých dvou synech: „V běžné konverzaci se drží jednoho jazyka, ale při složitějších nebo specifických tématech si vypomáhají slovy z jiných jazyků (velmi často z angličtiny, kde čerpají nová témata z internetu).“

Trošku jiná situace pak je, když je jeden jazyk velmi slabý. Martina z Austrálie říká, že její syn „bohužel není schopen v češtině vytvořit celou větu. Občas sem tam po mně něco zopakuje, ale myslím, že sám větu v češtině nezvládne. Příklad je, že řekne: ‚It’s horký. It’s malý. I will put my slipy on.‘“

Důležitou roli hrají i emoce a posluchači

Rodiče si často všímají, jak důležitou roli hrají emoce. Potom jde pro děti stranou, jakým jazykem mluví, hlavně aby se vyjádřily. Wendy z česko-mexické rodiny žijící v Kanadě si tak všímá: „Myslím si, že se jí to stává, když je nějak ‚excited‘, ať už v radosti nebo rozčilení, tak to prostě plácne, jak jí to přijde na jazyk. Jako příklad: nešly jí otevřít dveře od pokoje, tak po chvíli marného lomcování s klikou na mě zoufale zavolala: ‚Maminko, open to porfavor!‘ Jindy zase při odchodu z domu hledala svoji oblíbenou hračku a volala: ‚Donde esta koník?‘“

Skoro všichni se ale shodují, že děti míchají mnohem méně nebo vůbec, když mluví s někým, kdo zná jen jeden jazyk. Petra z Rakouska vypráví o svém synovi: „Mluví hodně a rád, takže si myslím, že využívá vždycky to slovíčko, které ho napadne rychleji. […] Ale jsem si jistá, že roli hraje i to, že ví, že naprosto všemu v němčině i v dialektu rozumím.“

Podobně i Alžběta ze Španělska: „Zajímavé je, že míchá jen se mnou. Dobře ví, že mu rozumím. Když k nám přijede babička z Čech, chodí se mě pečlivě ptát, jak se co řekne česky, aby se vyhnul nedorozumění.“

Zapojte se a podělte se o svoje zkušenosti i vy

Tolik pro dnešek k míchání jazyků. Budu ráda, když se v komentářích podělíte o své zkušenosti!

Všem zúčastněným moc děkuju za velkou ochotu odpovídat na moje otázky. I když se ve článku samotném nedostalo na všechny, moc si cením vaší sdílnosti, která mi pomohla udělat si trošku lepší obrázek o míchání jazyků a sestavit tuto první mozaiku zkušeností.

Hodně jste se zmiňovali i o tom, že děti sice mluví v jednom jazyce, ale míchají do toho tvary nebo slovosled toho jiného jazyka. Anebo že míchají, ale zapojují nová slůvka do gramatického systému právě používaného jazyka. Z takového gramatického míchání jazyků udělám zanedlouho určitě nějaký samostatný článek, protože tento už je hotový román.

Pokud se chcete taky zapojit do dalších mozaiek zkušeností, můžete se mi krátce představit (kde žijete, jaké jazyky máte v rodině, kolik dětí a jak staré) na cesky@annapaap.cz nebo na Facebooku do zpráv na stránce Mluvím taky česky.