Jak přimět sourozence, aby mezi sebou mluvili česky

Otázka, jak to udělat, aby mezi sebou děti doma mluvily česky, mě bije do očí v diskusích čím dál častěji. Stejně tak se vynořuje tu a tam dotaz, jestli je to pro češtinu v pořádku nebo jaké to pro ni bude mít důsledky, že mezi sebou děti mluví většinovým jazykem.

Chci říct hned zkraje, že je velmi běžné, že i děti v celočeských rodinách v zahraničí mezi sebou mluví místním jazykem, natož pak děti ze smíšených manželství. Článek o zkušenostech rodičů ze zahraničí k tomuto tématu najdete tady.

Ale moje děti (letos 4 a 6) mezi sebou česky mluví skoro vždycky, i když kvůli koroně nejezdíme do Česka, i když už spolu nějaký ten pátek denně chodí do německé školky. Tak jak to dělám?

Nejjednodušší recept

Podle mě nejjednodušší recept na to, aby děti mluvily v zahraničí česky i mezi sebou, je

1) mít celočeskou domácnost (tedy partner Čech, česky mluvící nebo být bez partnera),
2) mít děti věkově co nejblíže u sebe a 
3) co nejdéle po jejich narození nepracovat a věnovat se jim

Pokud jsou splněny alespoň dvě z těchto tří podmínek, je velká šance, že se vám podaří, aby mezi sebou děti mluvily alespoň po několik let česky. Dobré je taky odstěhovat se z Česka až potom, co má první dítě silnou češtinu nebo třeba nemít těch dětí moc… 🙂

Tak a teď trochu vážněji:

Je nesporné, že pokud se vám podaří vybudovat dobrou češtinu u prvního dítěte, máte mnohem větší šanci na to, že bude dobrá i čeština dalších dětí, které se totiž budou učit od nejstaršího sourozence. Jsou i výjimky, kdy se starší sourozenec nechá k češtině strhnout mladším – ale to jsou opravdu velké výjimky, často doprovázené jinou změnou v rodině (máma přestala pracovat, mladší na rozdíl od staršího nechodil do jeslí atp.).

Čím větší je věkový rozdíl, tím spíš už u prvního dítěte převládá místní jazyk a zážitky ze školky, ze školy, kde jazyk her a hraní není čeština. Naopak když se narodí mladší sourozenec a starší je ještě doma s rodičem, je pro něho čeština v tu dobu ještě přirozeným jazykem her.

Vztah sourozenců a právo rodiče zasahovat do něj

Podle mě je to obecně otázka spíš výchovy a přístupu k dětem než otázka lingvistická.

Ano, je pravda, že čím víc děti budou češtinu používat, tím lepší ji budou mít (a tím spíš ji budou používat). Osvojení jazyka totiž spočívá na třech základních pilířích: kvantině inputu (jak moc děti češtinu slyší), kvalitě inputu (jakou češtinu slyší) a interakci. Proto jsou také rodiče (včetně mě) rádi, když se to povede a děti mezi sebou alespoň částečně česky mluví.

Jenže jak toho dosáhnete, je právě spíš otázka celkového přístupu k dětem. Budete je podplácet? Budete starší přemlouvat a motivovat tím, že oni jsou „učitelé“ mladšího sourozence? Budete se jim snažit vštípit myšlenku „tajného jazyka“, který budou moct díky tomu používat mezi ostatními? Budete jim to přikazovat, upozorňovat je na to?

Způsobů jemné či méně jemné manipulace ve výchově je tolik, jako je rodičů. Ani já z toho obecně samu sebe úplně nevyjímám (i když bych ráda). A ono to často funguje, aspoň do určité doby. Nejpozději až budou naše děti pryč a dospělé, budou si to beztak dělat po svém. Akorát spíš většinou ani nebudou čekat do dospělosti.

Vztah mezi sourozenci je vztah mezi dvěma (či více) lidmi, jehož není rodič součástí. Ano, do velké míry ho pomáhá utvářet (nebo bohužel často i ničit), ale je to jejich vztah. Jejich vztah plný emocí a prožitků. A protože to takto vnímám, snažím se jim přenechat i to, zda to bude vztah český, německý nebo dvojjazyčný.

Pošťouchnout a dodat nástroje

Já se tedy obecně držím hesla, že děti mezi sebou nechávám mluvit, jak chtějí, nadpis článku proto neberte příliš vážně. Nicméně to neznamená tak docela, že nedělám nic proto, aby mezi sebou mluvili i česky.

Moje děti spolu německy mluví ve školce, mezi německými kamarády a tak z půlky, když jsou jen s tátou.

Česky spolu mluví, když jsme celá rodina pohromadě, když jsou jen se mnou nebo když jsou spolu samy. Někdy dokonce, i když jsou samy s německým tátou, pokud mluví jen mezi sebou a neobracejí se na něho (jemu je to jedno a nikdy to nijak nekomentuje, což je samozřejmě dost podstatný bod), nebo taky ve školce, když si chtějí říct jen něco mezi sebou (a ve školce jsou s tím taky v pohodě).

Zatím. Zatím je to takhle a za rok to třeba bude docela jinak a bude to tak v pořádku.

A co pro to dělám:

• Zajišťuju, aby měli oba co nejsilnější češtinu.

Trávím s nimi co nejvíc času. Kdykoli to jde, pracuju nebo sportuju v době, kdy ony spí nebo jsou ve školce. Pokud je můžu vyzvednout ze školky dřív, vyzvednu je, pokud si můžu udělat volný den, udělám si ho, pokud můžem jet do Česka, jedeme tam. Není to často, ale je to každá využitá příležitost.

Když vnímám, že nějaký týden skoro každý den večer pracuju nebo vůbec nejsem doma, nechám si za to volný víkend. Když stráví děti víkend u německé babičky, pokouším se za to vynechat další týden práci večer nebo je jeden den vezmu ze školky a zajedeme na výlet.

Denně jim čtu jednu až dvě hodiny, o víkendu ještě víc, a když se vrátí ze školky, věnuju se, pokud o to stojí, jim, hrajeme nebo vyrábíme, co chtějí, jdeme ven. Uklízím spíš míň, to když si chtějí hrát jen spolu, být každý sám nebo jdou radši ke kamarádům. Aspoň jednou týdně jsem s každým delší dobu zvlášť, něco podnikneme, druhý je s tátou.

Hodně peněz utrácím za knihy a za jejich doručení do ciziny.

• Vytvářím situace, kde jsou děti jen v čistě českém prostředí (tedy jenom se mnou).

Ve vícejazyčné výchově úplně neplatí, že je dobré dělat vždy všechno dohromady jako celá rodina, pokud máte partnera-cizince. Občas je dobré dát partnerovi volno, ať si jde o víkendu třeba s kamarády na kolo, a zajistit tak dětem čas od času výhradně české prostředí, které může výrazně přispět ke zvyku, jak mezi sebou mluví.

Samozřejmě je potřeba dávat pozor, aby to nebylo na úkor partnerského života a společného rodinného času. Ani tady neplatí čeština nade vše. Nicméně to chci zmínit, protože to podle mě skutečně je velmi účinný nástroj.

• Zajišťuju, aby měli češtinu silnou tam, kde ji potřebujou pro hry a pro komunikaci mezi sebou.

Pokud vysleduju, že mají děti nějakou hru v němčině, kterou neumí hrát česky, začlením se do hry tak, abych jim tu hru přiblížila i v češtině.

Často uvádím jako příklad Tlapkovou patrolu. Děti to poznaly ve školce, nejprve dcera, které to ve třech letech přinesla domů. Netušila jsem, o co jde, ona taky spíš tak napůl, co vypozorovala. Hrála si to vždycky v němčině, česky to neznala. Pořídila jsem dvě české knížky o Tlapkové patrole, trošku jsem si to sama nakoukala a načetla, o co tam jde, a vrhla se do hry s nimi. Postupem jim dokázala podsunout i slova typu „naviják“, které do té doby vykřikovaly vždycky německy.

Přidávám se do jejich hry a jsem jí součástí, díky tomu hru taky stočím z němčiny do češtiny, stejně tak se přidávám do rozhovoru, je-li vhodná příležitost, a stáčím ho do češtiny.

• Zajišťuju, abych čeština nepostrádala hravost.

Nejde jen o slovní zásobu pro hry, ale o emoce a prožitky vkládané do hry. Takže naprostý nedostatek českých vrstevníků nahrazuju svojí hravostí a odsunutím svojí dospělosti a přísnosti jen do nejnutnějších momentů typu ranní nebo večerní rutina. A snažím se i zajistit setkávání s českými nebo česko-německými rodinami.

To je snadné, když máš takhle malé děti

Ano, je to snadnější u dětí v předškolním věku. Už jen tím, že dítě asi těžko (zvlášť tady v Německu, ehm) jen tak vezmu ze školy a udělám si s ním výlet. Ale hlavně tím, že děti se mnou ještě chtějí trávit tolik času, nechtějí se zavřít do svého pokoje a mít ode mě jen klid, nechodí každé odpoledne ke svým kamarádům nebo s nimi nebloumají po venku, nemají řadu kroužků, nemají tolik povinností.

A právě proto využíváme tohoto času, protože to už nikdy potom nebude snazší.

I když jejich vztah bude později víc dvojjazyčný nebo možná i jen německý, rozhodně si nemyslím, že by moje vynaložené úsilí coby mámy přišlo vniveč. Nejdůležitější do života pro ně bude hlavně to, jaký mezi sebou mají vztah kvalitou, nikoli jazykem. Češtinu jim dávám ze sebe a mnohem víc ovlivním, jestli si udrží český vztah ke mně.

Neříkám, že neexistují rodiny, kterým se podaří až do starších školních let udržet češtinu mezi sourozenci připomínáním a regulováním. Znám takové. A nepochybuju o tom, že to češtině dětí prospívá. Ale já chci, aby moje dvě česko-německé děti mohly ve vzájemném vztahu prožívat svoji dvojjazyčnost tak, jak to cítí ony.

Závěr

Moje hlavní rady, pokud to vidíte podobně jako já, tedy zní:

• Pokud chcete, aby mezi sebou děti mluvily česky, postarejte se co nejlíp o češtinu každého z dětí a zbytek nechte na nich.
  
• Pokud si teprve utváří zvyk, jak mezi sebou mají mluvit, můžete k tomu přispět taky tak, že si s nimi budete dohromady často hrát a že s nimi bude trávit aspoň občas čas v čistě českém prostředí (např. bez cizojazyčného partnera).
  
• Pokud mezi sebou děti česky nemluví, nic si z toho nedělejte a snažte se starat se co nejlíp o češtinu každého z dětí, aby mluvily česky alespoň na vás.