Když ostatní nerozumí. Normál, nebo nezdvořilost?

Mluvíme na sebe česky a ostatní nám nerozumí. Jedno z nejvýbušnějších témat mezi Čechy v zahraničí, co se jazyka týče. Často rozhodující bod v tom, jak se čeština přenáší na další generace, často určující pro vztahy v rodině.

Jasně, je rozdíl, jedete-li MHD nebo jste-li u tchyně na návštěvě. Ale i tak má hranice každý jinde.

Proto nemluvím na děti česky

„Rozhodl jsem se nemluvit na holky česky, žena by nerozuměla,“ říká mi táta z Moravy, s nímž jsem se seznámila nedávno na výletu v Alpách. Jeho dcerám je 7 a 9 a česky umí pár slov od prarodičů.

Až několikrát ročně potkávám tady v Německu, sousedícím s Českem, rodiče, pro něž je nerozumění blízkého okolí hlavní argument.

Nemají špatný vztah s rodinou ani žádné větší trauma, nebojí se nesnášenlivosti okolí, ale předání češtiny jim nepřijde tak důležité, němčinu mají dobrou. Rodiče Čechy s sebou mají často i přímo v Německu (přišli v dětství před 89), takže dorozumění s rodinou není problém.

Je to neslušnost

Lidi, kteří na děti česky mluví, se pohybujou z mé zkušenosti na škále dvou extrémů:

1. je mi úplně fuk, co si ostatní myslí / říkají
2. mluvit (pouze) česky před lidmi, kteří nerozumí, je příliš neslušné

První typicky mluví na dítě česky všude a vždycky, směrem ke dvojce se pak strategie často liší.

Jako ukázku dávám různé komentáře k tematickým postům ze své FB skupiny Česky i v zahraničí:

(skoro) vždy překládat:

„Myslím, že v přítomnosti lidí hovořící jiným jazykem je slušné mluvit tak, aby ostatní rozuměli. Ale taky zároveň nevidím vůbec nic špatného na tom, pokud to vyslovíte dvojjazyčně a přeložíte.“

kombinovat překládání a nemluvení česky

„Já ve společnosti lidí, kteří nerozumí, česky nemluvím. Přijde mi to nevychované. Když jsme spolu rodina (česká a italská), tak mluvím oběma jazyky a překládám.“

nemluvení česky ve vybraných situacích

„Manželovi nevadí, že na děti mluvím česky a nikdy jsme toto vůbec neřešili, ale pokud jsme všichni spolu a děláme nějakou aktivitu jako rodina, ať už je to společná večeře, výlet atd., tak mluvím na děti převážně anglicky (až na různé pokyny apod.). Přišlo by mi nepraktické a únavné pořád všechno překládáat, a navíc pak přece chybí ta bezprostřednost a spontaneita situace. Ve chvílích, kdy se máme bavit a vytvářet společné zážitky jako rodina. Ale samozřejmě záleží, jaká je vaše konkrétní situace. Já jsem s dětmi doma, takže mají dost jiných příležitostí jazyk ode mě pochytit, protože když jsem s nimi sama přes den, mluvím česky.“

„V přítomnosti česky nemluvících (nepočítám muže, ten si musel zvyknout), komunikujeme španělsky. Je to podle mě slušnost. Když jsme doma sami a nemáme žádnou návštěvu, tak muž češtinu neřeší, jen občas poznamená, že mi ani děti nerozumí…“

Je to normální

Že lidi nemluví na děti česky kvůli jiným lidem v MHD, které vůbec neznají a jedou s nimi pár zastávek, už mě překvapovalo kdysi v české komunitě v Paříži.

Spíš jsem to považovala za osobní blokády („budou si na mě ukazovat jako na „tu z východu“), nedostatek sebedůvěry daných jedinců, případně nevoli být terčem zvědavých pohledů (mnohdy interpretovaných coby nesnášenlivé).

Situace přímo v rodině nebo s kamarády jsem zažívala intenzivněji až s vlastní rodinou. Je to jiné.

S miminkem nebo batoletem je to sice (zpětně viděno) mnohem snazší mluvit na dítě jen česky i před ostatními, protože témata bývají snadná, krátká, odhadnutelná podle kontextu. Na druhou stranu je potřeba si na novou situaci postupně zvyknout, člověk před narozením dítěte v zahraničí češtinu mnohdy dlouho nepoužíval. Čím častěji to člověk dělá, tím snazší to pro něj postupně je.

Normální to asi není úplně hned pro nikoho, kdo už vícejazyčně nevyrůstal, nebo kdo nežije ve vyloženě multikulturní společnosti.

Normální se to musí teprve pomalu stát.

A když si konečně zvykl, je dítě najednou starší a přicházejí další komplikace. Cizojazyční kamarádi doma, návštěvy u rodiny s delšími rozhovory, množství účastníků hovorů.

Člověk se učí balancovat podle citu, kdy je potřeba překládat, kdy radši oslovit všechny dohromady společným jazykem, kdy je v pořádku se obrátit svým jazykem jen na dítě.

I v okolí to má každý jinak

Důležitý bod při tom je, že pokud lidi v okolí nemají už v předstihu vyhraněný názor (a tak to u nás bývá), je to pro ně většinou tak normální, jak já to nastavím. S každými novými kamarády si to nastavujeme znovu a beru ohled přitom na jejich potřeby.

Když se bavím s někým novým před školou nebo po kroužku, vždycky vidím v jeho očích alespoň záblesk překvapení, když jsme se do té doby bavili všichni německy (třeba dospělí spolu, děti spolu), a já se najednou otočím k dceři a řeknu jí něco česky a ona mně.

Často poznám už podle výrazu obličeje, jestli čeká, že mu to přeložím, nebo to tak vůbec nevnímá a bezprostředně naváže v hovoru na předchozí téma. Někteří dospělí potřebujou mnohem rychleji a naléhavěji vědět, o čem s dcerou mluvím, než jiní.

A nemají to tak jen dospělí, ale už i takové děti školkového věku.

V naší školce máme rodičovské služby, takže se pravidelně bavím česky se svými dětmi před patnácti dalšími dětmi. A jsou takové, kterým je to úplně fuk, počkají si, až si to dopovídám, a zeptají se mě pak na něco, co zajímá je a s námi nesouvisí

Ale jiné se zas ptají po každé výpovědi: „Co jsi teď říkala?“ „A co ti ona odpověděla?“ A některé to třeba neřeknou, ale je na nich vidět, že je to zajímá.

Zajímavé je, že za naši dobu ve školce tam byly nebo jsou ještě čtyři další vícejazyčné rodiny (ruština, španělština, vietnamština, angličtina), a skoro výlučně převažuje přístup „před ostatními mluvím na děti jen německy, aby rozuměli“. I u rodičů s velmi slabou němčinou. Takže je na tom hezky vidět rozdílný přístup i v rámci jedné komunity, jedné „zpětné vazby“ (učitelky i děti jsou z mého hlediska úplně v pohodě s tím, že s dětmi mluvím česky i před nimi).

Jaké by to bylo bez češtiny

I přesto, že je to pro mě normální, jsem už zažila nejednu situaci, kdy jsem zapochybovala, jestli tím dětem neztěžuju přístup k jiným lidem.

Vrátím se k tátovi z Moravy do Alp ze začátku článku. Jsme tam spolu celkem tři rodiny z turistické skupiny na horské túře. Už jsme dlouho ve skupině nebyli a známe se jen s jednou z nich, ale i to spíš jen my dospělí. Že je vedoucí skupiny původně z Česka, zjišťuju až mnohem později, asi v půlce výletu.

Moje děti se moc chtějí připojit k ostatním dětem, třem holkám. Ale nedaří se jim to, holky si povídají mezi sebou, už se dobře znají.

„Mami, já nevím, jak na to, mami, pomoz mi, mami, o čem si s nima mám povídat,“ hustí do mě moje dcera. Není to pro ni ani trochu snadné oslovit byť jen jedno dítě, natož pak se přidat nějak už do funkční skupiny.

Jdeme husím pochodem úzkou horskou pěšinkou a vedeme různé hovory. Já s dětmi si povídáme česky a chtě nechtě se mi vloudí do hlavy myšlenka, že kdybychom si spolu teď povídaly německy, byla by výrazně lepší šance, aby se ostatní připojili, abychom je nějak zapojili, navázali na hovor.

Jenže postupně se to během výletu zlomí, děti si k sobě najdou cestu a já si uvědomuju, že dcera prostě potřebuje čas, nehledě na jazyk. A naopak si pak všímám, jak holky, napůl Češky, co česky umí tři slova, čím dál zvědavěji naslouchají našemu hovoru a odchytávají slovíčka.

Čeština není hlavní překážka, ale velmi snadno se může stát záminkou. Není lehké pomáhat zdrženlivějším a introvertnějším dětem zapojit se do dění, ale bez češtiny by to nejspíš bylo zrovna tak.

Moje děti neumí česky a tchyně je pořád taková

Pokud na člověka tlačí ostatní rodinní příslušníci či blízcí přátelé, kteří mají silně vyhraněný názor o neslušnosti, je potřeba jít do sebe a zkusit si uvědomit, kdy už ztrácíme sami sebe a řídíme se zraněním, traumaty, nízkým sebevědomím jiných, a kdy naopak dobrovolně ustupujeme, protože alespoň částečně sdílíme názor o nevhodnosti a dáváme v ten moment přednost vztahu.

Protože, jak vyplývá ze zkušenosti mnohých, pozdě bycha honit, když děti česky neumí a konflikty v rodině nemizí ani bez jazyka.

„Mně v tom bránila tchyně. Bydleli jsme u ní a ona si myslela, že ji pomlouvám. Je lehce nemocná na mozek. Jenže abych nevyvolávala její záchvaty, tak jsem na děti přestala mluvit česky. Navíc kluk měl jít do školy a španělština pro něj byla cizí, tak jsem povolila. Výsledek je, že tchyně je stále stejná trubka a moje děti nemluví česky.“

U partnerů to ale mnohdy nabírá s postupem času i pozitivní obrátky:

„Já mám taky vlastní zkušenost. Nakonec jsme došli ke kompromisu, a když je tatínek poblíž, tak cokoli, co řeknu česky, musím pro něho zopakovat anglicky.“

„U nás podobně. Tatínek už ale pomalu dozrává.“

Když jsou děti malé, partnery často provází obavy, že dítě bude zaostávat oproti vrstevníkům v jazyce země. Proto víc tlačí. Pak ale dítě roste a ovládá místní jazyk čím dál tím líp a partner přestane toto téma řešit.

Je potřeba cit a sebedůvěra

Jedna místní maminka mi vyprávěla, jak si její dcera chtěla ve školce hrát s dvěma kluky s tureckým původem. Oni se ale mezi sebou bavili turecky. Na prosbu, aby si hráli i s ní a bavili se spolu německy, jí prý odpověděli, že se budou bavit turecky, protože jsou to Turci.

Tu mámu takové chování samozřejmě naštvalo. „Co je to za argument, že jsou to Turci?!“

Kdo ví, jak se to odehrálo, ale neberu to na lehkou váhu a snažím se svoje děti na takovéhle situace vybavovat. Když si z jazyka uděláme záminku, abychom se nemuseli bavit s ostatními, může to být neslušné velmi rychle. Nebo abychom se jim dokonce vysmívali, abychom je pomlouvali.

Jazyk je velmi mocný nástroj a lidi jsou na něj různě citliví.

V první řadě je potřeba sebedůvěra, hned v druhé cit pro nastálé situace a empatie obecně.

Tak hodně štěstí! 🙂