Převaha negativních emocí v (bilingvní) výchově

Já vím, že vícejazyčná výchova není jednoduchá. Žádná výchova (ani vědomá ne-výchova) podle mě není jednoduchá. Děti nám odhalují naše traumata, s lehkostí odkrývají maličkosti, co nás dovedou nejvíc rozčílit, nutí nás na sobě pracovat.

V internetových skupinkách zabývajících se vícejazyčnou výchovou, ať už v českých, či mezinárodních, lidi často hledají pomoc a zoufají si, jak prohrávají svůj boj o minoritní jazyk.

Obecně se hodně bojuje. Boj se nevzdává. Hledají se bojové taktiky.

Musím říct, že mi představa boje nepřijde příliš sympatická. Koncept boje je pro mě situace, kdy se užívá i zrádných taktik, aby člověk dosáhl svého cíle a vítězství. Boj naznačuje, že bude na konci vítěz a poražený. V boji člověk přestává vnímat svět v jeho mnohostrannosti a tenduje k černo-bílému vidění reality.

A přitom snad kdokoli, kdo není z vícejazyčné rodiny a jen o tom slýchává, čte, zná se vzdáleně s nějakými lidmi, těmhle dětem a rodinám závidí. Mají jazyk zadarmo, to je přece úžasné.

Kde rozpor vzniká?

Jak vzniká ten leckdy propastný rozpor mezi těmi, co znají bilingvismus z vnějšku, a těmi, co jsou jeho přímými účastníky?

Největší kámen úrazu jsou podle mě zklamaná očekávání. Představa jazyka „zadarmo“ veřejnosti, a tedy i většiny lidí před založením rodiny, a častá realita rodičů, kteří pro to, aby udrželi minoritní jazyk dětí, dělají první poslední, a děti přesto jazyky míchají, jak se jim zachce, nebo odpovídají jen v druhém jazyce.

Člověk tedy vychází z krásné privilegované situace, že jeho děti budou mluvit zadarmo několika jazyky. Pak postupně zjišťuje, že dítě začíná mluvit o dost později (s čímž souvisí i prudké záchvaty vzteku, když není schopné dorozumět se s rodičem), že se víc než ostatní děti stydí při přechodu do školky, asi proto, že to rodič s tou podporou minoritního jazyka možná trochu přehnal a nedal dostatečný prostor místnímu jazyku, že dítě dělá pořád stejné chyby a ne a ne se jich po měsících a letech zbavit, že po nějakou dobu druhý jazyk možná docela odmítá.

Nepatrné úspěchy docela překrývá velmi častý pocit frustrace.

Zaměřujeme se na chyby a neúspěchy

V mém dětství, dospělosti, rodičovství i učitelské kariéře jsem se hodně často potýkala a potýkám s tím, že se vždycky kouká na chyby, a zapomíná se na pokroky. Že po sobě dítě uklidí vidličku a nůž, ale máma mu vytkne, že neuklidilo lžíci.

Jasně, chyba posouvá vpřed. Bez odhalování chyb by lidstvo nikdy nedošlo tam, kde je. Ale uznání a přijetí taky žene kupředu.

Na svoje děti se mnohokrát naštvu za něco, co neudělaly nebo udělaly, ale když je to obráceně, často si toho ani nevšimnu. Se sebou samou to mám úplně stejně. Za den se mi podaří tisíce malých radostí a úspěchů a pak jednou zbytečně vybuchnu. Večer si pamatuju jen ten jeden výbuch.

Pojďme se zaměřit na to, co dělají naše děti dobře, co na nich oceňujeme, za co si jich vážíme. Na to, co děláme my dobře, kdy nám je dobře.

Říkejme dětem třeba:

  • Tuhle část dne, kdy jsme spolu a čteme si, mám ze všeho nejraději.
  • Děkuju, žes mě obejmul, to mi udělalo dobře.
  • Mám moc ráda, když mi něco vyrobíš ve škole / ve školce, to mě vždycky potěší.
  • Je mi s tebou moc dobře.
  • Děkuju, že ses vyzula, než jsi šla do obýváku, zrovna jsem tu uklízela.
  • Myslím, že bráchovi udělalo velkou radost, že se mohl zapojit do hry s tvými kamarády. Díky, žes ho dokázala zapojit.
  • Moc mě bavilo, jak jsme spolu dneska vyráběli ten domek.
  • Mám na tobě ráda tvou zvědavost.
  • Děkuju, žes to jídlo ochutnal. To nevadí, že ti nechutná.
  • Moc se mi líbilo, žes to došla až domů, i když už jsi nemohla.
  • Děkuju, žes mi podržela dveře, to mi moc pomohlo!
  • Myslím, že babičku ohromně potěšilo, jak jsi s ní mluvil chvilku česky. Vypadalo to, žes jí udělal velkou radost!
  • Mám moc ráda tvůj úsměv.
  • Moc ti to sluší! Díky, že jsi si sama vybrala oblečení a oblékla se.
  • To, jak jsme se spolu včera zasmáli, mi zlepšilo celý den.
  • Moc mě baví s tebou vařit.
  • Moc mi pomáhá, když po sobě uklízíš věci, aniž bych tě o to musela prosit, děkuju!

Říkejme sami sobě třeba:

  • Dneska jsem zvládla uklidit pár věcí v předsíni. Hned se tam cítím o dost lépe.
  • Ten oběd se mi dneska moc povedl.
  • Zvládla jsem přiznat chybu, když jsem na děti vyjela, a postupně se uklidnit.
  • Našla jsem si chvilku pro starší dceru o samotě, bylo vidět, jak jí to dělá dobře. To se mi povedlo.
  • Trošku jsem přes den odpočívala a díky tomu jsem byla mnohem klidnější. To jsem udělala dobře.
  • Díky tomu, jak dětem poslední dobou pravidelně čtu, mají mnohem méně problémů s porozuměním. Jsem ráda, že si na to dovedu najít čas.

Vnesme do našich bilingvních dní trošku víc radosti a uznání. Pro děti i pro rodiče.

Anna Paap
Jsem z Prahy, ale žiju v Mnichově. Svoje děti vychovávám česky a pomáhám k tomu i dalším českým rodičům žijícím v zahraničí. Ukazuju jim, jak můžou motivovat děti k používání češtiny, zlepšovat jejich vyjadřovací schopnosti a přitom upevňovat vzájemný vztah. Více o mně se dočtete tady.
Komentáře
  1. Marcela napsal:

    Pěkný článek.
    Jen bych řekla, že to kdy děti začnou mluvit je opravdu velmi individuální. My mluvíme s manželem doma jen česky, od mala jsem se ale s dětmi pohybovala v něměckém přostředí (taky Mnichov). Jak dcera, tak pak i syn začali mluvit dřív než děti okolo, i když napřed většinou česky, což bylo dost vtipné, protože jejich kamarádi to po nich opakovali a kamarádka byla překvapená, když její dcera říkala dříve „napít“ a pak až trinken. Po nástupu do 1. třídy byla třídní učitelka velmi překvapená, když zjistila, že doma německy vůbec nemluvíme, protože dcera prý měla lepší vyjadřování než spousta ryze německých dětí.
    Myslím si, že tím, že sami hledají synonyma výrazů pro komunikaci v druhém jazyce, tak si hodně prohlubují slovní zásobu.
    Občas se jim ale samozřejmě povede něco opravdu pěkně doslova přeložit, nebo německému slovu prostě přiřadí pasující koncovku a vznikají docela vtipné věty, které se smíchem opravujeme…

    • Anna Paap napsal:

      Díky moc! Jasně, souhlasím, je to určitě individuální. Můj syn taky mluvil spíš dřív než vrstevníci (a mnohem dřív než jeho starší sestra). Ani to stydění ve školce ani ty opakované chyby nemusí platit obecně, generalizuju to v nadsázce. Nicméně je to podle mě až příliš častý případ, že očekávání jsou v rozporu s realitou a že na rodiče čeká mnohem víc překážek, než si uvědomovali (a to i na ty velmi poučené). Je skvělé, že máte tak pozitivní zkušenost. Jsem přesvědčená, že pro ovládnutí druhého jazyka hraje velmi důležitou roli ovládnutí prvního jazyka: takže čím lepší mají slovní zásobu v češtině (čím víc jim rodiče čtou, povídají si s nimi česky), tím spíš se pak zvládnou vyjadřovat květnatě i v němčině. A pak učitelka kouká jako puk:)

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů