Z našich dní

Když se mě někdo zeptá, jak se mám, automaticky odpovídám dobře, ale vlastně to vůbec nevím. Jako bych ani nestíhala vědět, jak se přesně mám, protože dny jsou velmi intenzivní, ubíhají rychle. Není minuta, kdy bych nevěděla, co dělat.

Někdy vybuchnu, někdy dokážu zůstat v klidu, někdy se raduju a někdy si zoufám. Sem a tam, nahoru a dolu.

Zatímco celému světu (alespoň se to tak zdá) začínají prázdniny, v Bavorsku se jede v běžném režimu až do konce července. Školku ostatně zavírají jen na tři týdny v srpnu, my už mužovu dovolenou beztak vyčerpali na celý rok dopředu.

Řešení konfliktů jako kurz jazyka

Poslední dobou se u nás stupňují sourozenecké konflikty. Zkouším zůstat nestranná, ale je to fuška. Když se to podaří, odměna je o to sladší.

Zkouším jim do toho zasahovat co nejmíň, ale zároveň jim nechci dovolit používat fyzické násilí.

Tim, i když vlastně už fakt dobře mluví, začal dost kousat. Neví, jak se ségře ubránit a objevil zuby jakožto nejsilnější zbraň.

Většinou se nejspíš dobereme řešení, když dokážu já zůstat v klidu a formulovat (protichůdné) požadavky obou dvou do slov. Několikrát je zopakuju a jeden z nich nakonec navrhne řešení, které druhý přijme.

Když konflikt utnu a rozhodnu (někdy to jinak nezvládnu), nenaučíme se většinou nikdo nic, děti jsou na sebe naprdlé a na mě taky, křičí, já nakonec křičím taky.

Když to dovedu doprovázet tak, aby se oba dva dostali ke slovu anebo abychom se aspoň dobrali jádra konfliktu, máme mnohem větší šanci na úspěch.

• Ty bys chtěla ten šnorchl zpátky, Eliško, viď, protože je tvůj.
• Ty jsi, Time, počítal s tím, že si ho můžeš půjčit, viď, a chtěl by sis ho ještě nechat.
• (následuje vřeštění dětí, pokus o vytržení šnorchlu, opakuju totéž znovu)
• Doma!
• Ty bys jí ho chtěl vrátit až doma?
• Jo!
• To ne, to je moc pozdě, až tam teď dojedeme.
• Souhlasíš, Time? Až tam teď dojedeme?
• Jo!

Protože se obě děti baví v mojí přítomnosti česky (v manželově německy), dává jim tohle povídavé řešení hodně prostoru pro rozvoj jazyka. Samozřejmě pro rozvoj sociálních dovedností jakbysmet, ale bez jazyka se prostě nejde dohodnout.

Když se mi několikrát za sebou podaří doprovázet konflikt bez křiku a soudcování, slýchám pak děti z vedlejší místnosti, že zvládají řešit věci i beze mě. Mluvením. Pokud se mi naopak v klidu zůstat nedaří, kousání a bouchání se v následujících konfliktech stupňuje.

Když kluk mluví jako holka

Tim oslavil druhé narozeniny a mluví čím dál tím líp. Skloňuje a časuje velmi přesně. Jen se nedokáže zbavit toho holčičího -a. Udělala, našla, spadla. To mluví o sobě.

Tenhle týden jsem si všimla, že u táty a obecně u třetí osoby dokáže rozlišovat mužský rod. Táta přišel, kapitán spadl. Ale když mluví o sobě, jedině „přišla, spadla“. Už půl roku, i když mu to pokaždé zopakuju správně „přišel jsi, viď“.

Tentokrát mi došlo, že to není jen přemírou ženských koncovek kolem, ale že ten ženský rod má prostě pevně spojený s první osobou. Když mluví v první osobě, je to -a. Protože všichni (respektive všechny, já a Eliška), kdo kolem něho mluví česky, o sobě v první osobě mluví s -a.

Jasně, že se to poddá. Ale bez živých klučičích mluvčí češtiny to asi ještě chvilku potrvá.

Eliška taky kdysi aspoň několik měsíců u všech používala mužské přivlastňovací koncovky – mámův, Eliškův. To proto, že jsem přivlastňovala tátovi a bráchovi, ale u sebe jsem říkala moje a u ní tvoje, proto ženské přivlastňovací koncovky zněly velmi málo.

Hasičská čeština

To já se zas peru s překlady hasičských výrazů do češtiny.

Před nedávnem jsem obstála u hasičských zkoušek a po několika měsících vydatného výcviku teď tak dostala i „piepser“, který mě zalarmuje, když u nás v obci bude někde hořet nebo se stane nehoda.

Piepserem (bzučák? alarm?) to začíná, ale zdaleka nekončí. Děti se mnou výcvik intenzivně prožívaly a bývají se mnou i občas na stanici. Všechno jsem samozřejmě absolvovala v němčině, a i když jsem si věci občas dohledávala, česky o tom prostě souvisle mluvit neumím.

Proudnice, fajn. Ale Stützkrümmer? Maschinist? Angriffstrupp?

Sice mi chybí slůvka, zato jsem nabyla vědění, díky kterému dokážu prožívat hru na hasiče mnohem věrněji a podrobněji než kdy předtím. Už přesně vím, co hasiči dělají, když přijedou k nehodě, co je potřeba vyndat, jaké scénáře se mohou odehrávat.

Tak snad toho budu využívat víc v obýváku než na dálnici.

Tolik z počátku našeho bavorského července. Jak se máte vy?