Co je nejhezčí na tom předávat češtinu dětem v zahraničí?

Dneska vám prozradím, jakou největší výhodu pro sebe spatřuju v tom, že učím děti česky sama, bez pomoci společnosti.

Když se ptám při vstupu do FB skupiny Česky i v zahraničí, co je pro lidi největší výzva na předávání češtiny dětem v cizině, 75 % lidí odpovídá: Jsem na to sama/sám. A já bych nejspíš napsala totéž.

Často slýchám povzdechnutí, jaké je to peklo být na to všechno sama. Nikde jinde dítě češtinu neslyší, člověk se zdá být úplně převálcovaný vším okolo, cizí kulturou, kamarády dítěte. Jak se to moje dítě má vůbec naučit česky, když jsou kolem něho desítky jemu blízkých lidí, kteří na ně mluví jinak, a jenom já na češtinu?

Už jsem se nad tím mnohokrát zamýšlela a dospěla jsem k názoru, že to, že jsem na to sama, je nakonec nicméně i to nejhezčí.

Jsem na to sama jako hlavní výhoda

Pokud totiž nebudu s dětmi trávit čas a mluvit na ně česky, nikde jinde se to nenaučí.

Takže můj cíl naučit je česky má dva důsledky pro reálný život:

  • trávíme spolu víc času, než bychom trávili, kdyby tento cíl neexistoval,
  • mluvíme spolu víc, než bychom mluvili, kdybych tento cíl neměla.

Zdá se vám to banální? Leda tak na první pohled. Možná že chce každý rodič trávit čas se svým dítětem a možná s ním chce i dobře komunikovat. Ale realizace v běžném životě bývá už obtížnější.

Trávíme spolu víc času

Po prvních měsících a letech, kdy se děti po mámě / tátovi sápou a rodiče na sebe mají tak málo času, si každý vydechne, když má chvilku pro sebe, když odejde dítě na odpoledne ke kamarádovi ze školky, když ho na chvilku převezme babička a nemusí se o nic starat. A neřeší to.

Jenže když chci dítě naučit česky a mám to v hlavě jako prioritu, vidím, že se mu začínají plést slovíčka a naskakujou mu rychleji ta německá, řídím se podle toho ve svých rozhodnutích každý den.

Když vidím, že jsou děti tenhle týden denně ve školce od osmi do půl čtvrté a pak jdou ještě dvakrát po školce ke kamarádům, už vnímám, že bych měla zatáhnout za záchrannou brzdu. Další odpoledne děti vyzvednu dřív a strávíme pár hodin spolu.

Když odjíždím na dva dny pryč na školení a děti zanechávám jen s němčinou, o víkendu dám muži jeden den volno a zajdeme si pak do muzea jen já a děti.

Když si uvědomím, že nějaké týdny skoro každý večer nejsem doma kvůli tréninkům a dalším zájmům, překopu to a aspoň něco nechám plavat, abych měla i večery s dětmi. Anebo se dětí zeptám, jestli chtějí jet na kole vedle mě, když jdu běhat.

Kdybych nebyla jediná na češtinu, určitě bych nedávala průběžně takový pozor na to, kolik s dětmi trávím času. Klidně bych nechala muže, ať si s nimi celý víkend hraje, zatímco já odpočívám někde u knížky nebo brouzdám po netu. Ale protože vím, že tohle je moje jediná možnost, jak je naučit česky, vždycky najdu způsob, jak se jim věnovat.

Rozumějte: chci se jim věnovat i bez češtiny, prostě jen proto, že jsou to moje děti. Ale čeština mi pomáhá to dělat naplno a vědoměji to plánovat.

A věřím tomu, že i když budou starší a už nebudou mít o určitý druh společného času zájem, i tehdy si uděláme alespoň ten filmový večer jednou týdně a bude to mnohem víc času, než se mnou kdysi trávili v tom věku moji rodiče.

Mluvíme spolu víc

I kdybychom byli v Česku, s dětmi bych určitě dost mluvila a snažila se zodpovídat jejich otázky. Ale díky tomu, že má čeština v jejich životě tak malý prostor, opravdu neopomínám skoro žádnou – naopak „odpovídám“ i na ty nepoložené, protože všechno je prostor ke konverzaci.

Zvládnu většinou i povídání po zhasnutí, kdy už únavou padám na pusu, a objasním aspoň dvě tři z těch padesáti otázek, co se mojí dceři zrovna vyrojily v hlavě (a až pak řeknu: a dost!).

Povídám dětem hodně o svém životě a svých radostech i trápeních, pokusech i omylech, určitě víc, než bych to asi dělala bez potřeby předávat jim češtinu.

Není to tak, že bych mlela hlava nehlava a děti zapovídala do země. Není to ani tak, že když moje děti chtějí být samy nebo chtějí mlčet, tak za nimi dolejzám a nutím je do hovoru.

Jde spíš o to, že i když jsem celkem unavená, i když bych normálně nejspíš zvolila možnost mlčet, odejít, mávnout nad tím rukou, vidina předané češtiny mi pomáhá se v takovýchto hraničních momentech vzchopit.

A těch momentů, kdy je možné rozhodnout se jinak, jakkoli svoje děti milujem, není v životě rodičů malých dětí málo.

Cíl češtiny a ono „jsem na to sama“ mi tak pomáhá být lepší mámou a mít k dětem blíž.

Jsem z Prahy, ale žiju v Mnichově. Svoje děti vychovávám česky a pomáhám k tomu i dalším českým rodičům žijícím v zahraničí. Ukazuju jim, jak můžou motivovat děti k používání češtiny, zlepšovat jejich vyjadřovací schopnosti a přitom upevňovat vzájemný vztah. Více o mně se dočtete tady.
Komentáře

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů