Bereme češtinu vážně – až moc?

Snad každý rodič, který se na sobě snaží pracovat, čte si knížky o osobním rozvoji a rodičovství, hojí si vlastní zranění z dětství a zkouší se k dětem chovat trochu líp, se podle mě někdy dostane do bodu, kdy si říká, jestli to náhodou nepřehání.

Jestli by neměl raději používat intuici, zdravý selský rozum, neřešit to tolik. Děti se stejně vztekat nepřestávají a zapojit všechny s radostí a pozitivní motivací do uklízení se taky úplně nedaří.

U předávání češtiny to není jinak. Je potřeba brát to tak vážně? Jak moc už je moc?

Brát to vážně, a přesto nebýt v křeči

Jsou to skvělé rady, vlastně nejlepší, co můžou být:

• berte to vážně
• buďte důslední
• musí to být pro vás priorita,
  
  
• ale musíte na to lehce, hravě, pozitivně, s radostí,
• nesmíte být v křeči,
• nesmíte vyvíjet tlak!

Pokud se vám tohle povede, budou vaše děti umět česky, i když vyrostly v zahraničí.

Jak jednoduché, že….

Když jsem kdysi psala svůj nejúspěšnější článek Proč děti českých rodičů v zahraničí často neumí česky, žila jsem ještě v jiné bublině. Psala jsem ho jako vysvětlení pro lidi v Česku, proč není čeština tak automatická, a i jako uklidnění pro rodiny v zahraničí, že v tom nejsou samy.

Do mojí dnešní bubliny spíš zasahují jiné ostny.

Už se ví, že na předávání jazyka dětem je potřeba makat a že děti v zahraničí umí česky obecně prostě hůř než děti v Česku, i když mají české rodiče. To je dobře, že se to ví. Je skvělé, že lidi už vycházejí z jiných předpokladů.

Nicméně se tím pádem nedá vymlouvat na nevědomost. Vím přece, že musím na dítě od začátku mluvit pokud možno jen česky, číst mu, zpívat mu, hrát si s ním, vozit ho do Česka. Když to nedělám, přispívám k tomu, že neumí dobře česky. Stres, stres, stres.

Občas mě samotnou zasáhne jako facka interpretace některých rad, co dávám. Při jedné online diskusi se mě ptala máma z celočeské rodiny, jak má dětem pomoct, aby dokázalo přenést zážitky z prázdnin z Česka do německého prostředí. Aby o nich dokázaly mluvit německy ve škole nebo s kamarády. O aktivitách, co zná jen česky.

Když mi popisovala problém, tak dodala „Samozřejmě že mě ani nenapadne, abych jim to říkala německy.“ [podle vašich rad mluvit na dítě jen česky]

Úplně mě to zabolelo. Ano, já mluvím na děti skutečně jenom česky, ale když se mě zeptají, jak se něco řekne německy nebo jak něco můžou popsat německy, tak jim s tím samozřejmě pomůžu.

Tlačíte na pilu

Tak se stalo, že osvěta, kterou spolu s dalšími dělám, mění situaci do druhého extrému. Mladé rodiny, co si dřív myslely, že češtinu přece jejich děti získají automaticky, se teď stresujou, že se jejich dítě česky určitě nenaučí, pokud pro to nebudou dělat úplně všechno.

A víte co? Za mě je to lepší výchozí bod než ta prvotní ledabylost. Ne optimální, ale lepší.

Protože: kdo uspěje v běžeckém závodě? Ten, kdo hodně trénoval, ale je v den startu ve stresu, nebo ten, kdo vůbec netrénoval, ale je v den startu v pohodě? Skoro vždycky ten první, pokud se stres nepřehoupne do úplného bloku. A nejspíš uspěje ten, kdo hodně trénuje a má zároveň důvěru v to, že to zvládne.

Netěší mě, že vědomí, že se může nepovést předat dětem aktivní češtinu, lidi tolik stresuje.

Netěší mě komentáře typu:

„Asi by byla zajímavá studie o tom, jak bilingvismus narušuje vztahy. Odcizování se od partnera a přátel, protože dáváme přednost lidem s minoritním jazykem nebo samotě, aby dítě neztratilo jazyk.“

komentář ve FB skupině Česky i v zahraničí, 2021

Netěší mě ani, že se jedni rodiče ostatním vysmívají, že to berou vážně.

„Některé maminky strašně ‚tlačí na pilu‘. Mě osobně vždycky tak trochu pobaví, jak nezapomenou zmínit ‚já jedu jenom češtinu‘, ‚od mala výlučně česky‘ atp., jako by měly strach, že když náhodou jednou na dítě promluví jinak, že všechno zvoraly a ostatní si na ně budou ukazovat prstem.“

komentář ve FB skupině Průvodce vícejazyčnou výchovou, 2022

Netěší mě to proto, že se od začátku snažím o to, aby češtinu v zahraničí rodiče brali vážně. (I když pro mě „brát vážně“ nerovná se žádná konkrétní metoda ani cíl a tvrdé komentáře druhým směrem jsou úplně stejně mimo.)

Ale chápu, že tenhle stres zasazený do rodičů nemůže být konečnou stanicí osvěty, a nechci to.

Takže jak? Vrátíme se k tomu, že se budeme řídit podle intuice a selského rozumu?

Stačí intuice?

Pravda je taková, že naše intuice často vychází spíš z našich zkušeností. A na základě našich zkušeností jsme si leckdy vyvinuli úplně nesmyslné automatismy. Třeba řvát na děti, když něco nedělají tak, jak bychom chtěli.

Když na vás někdo promluví určitým jazykem, intuitivně odpovídáte tím samým. Že to není vždycky dobrý nápad ve vztahu rodič s minoritním jazykem – dítě, zjistí rodič nejpozději při návštěvě rodiny, která neovládá tolik jazyků.

Naši intuici podpoříme tak, že se budeme vzdělávat. Tak, aby nás to nezahltilo, ale abychom se orientovali. A přesně díky tomu pak nebudeme muset nad vším hloubat do detailů, ale budeme schopni správně jednat intuitivně.

Vícejazyčnou výchovu a češtinu v rodině je tedy nutně potřeba brát alespoň do té míry vážně, že si trochu zjistíme, jak to funguje. A proč třeba nestačí mluvit na dítě česky jeno o samotě, když mám za cíl, aby mluvilo dobře česky. (S případnými výjimkami typu domácí vzdělávání.)

Kdy už tlačíme na pilu?

Pro každého je ta hranice jinde. Někomu se, viz výše, zdá, že někdo tlačí na pilu, když mluví na děti jenom česky a radí to i ostatním. Někomu (třeba mně) se zdá, že někdo tlačí na pilu, když nutí dítě odpovídat česky. Někomu se zdá, že někdo tlačí na pilu, když dítě dělá každý den k úkolům z místní školy ještě úkoly z češtiny.

A jiný tohle všechno zase obdivuje.

Takže je potřeba se řídit podle nějakého vlastního stresu?

Když jsem začínala mluvit na děti česky v cizím prostředí a ostatní mi nerozuměli, cítila jsem vnitřní napětí, které už je dneska dávno pryč. Když jsem pouštěla poprvé děti s mužem na víkend k tchyni samotné, bála jsem se tří dnů pro děti bez češtiny. Když dcera odjížděla prvně na několikadenní školní výlet, už jsem se nebála, protože jsem do té doby měla mnoho takových víkendů u tchyně za sebou.

Takže jakési vnitřní pnutí taky nutně nebývá vhodným ukazatelem.

Pro mě by třeba bylo alarmující, kdyby se se mnou už děti nechtěly bavit (mám extrovertní a sdílecí děti) nebo kdybychom se s manželem často hádali. Je to dobrá příležitost zamyslet se nad tím, jestli byste vy sami dokázali poznat, kdy už jde vícejazyčná výchova na úkor vašich vztahů, na kterých vám záleží. A jestli je to skutečně způsobeno češtinou či něčím hlubším.

Nemělo by to ale být závislé jen na komentářích ostatních.

Brát to vážně je základ

Já se sama učím nebýt v křeči, u češtiny i u jiných věcí. Mám tuhle ztuhlost a nepohodu v sobě dost zakódovanou, často se projevuje přehnanými emocemi. Ale hodně mi pomáhá, že mám důvěru v sebe sama i ve svoje děti.

Nemyslím si, že je jediná cesta v předávání češtině dětem v zahraničí. Jsou jich tisíce. Nemusíme na děti vždycky mluvit česky, nemusíme je zapisovat do české školy. Ale pokud chceme dát dětem dobrý start s češtinou, je potřeba češtinu brát vážně.

Je to první krok. Další krok by pak mohl a měl být brát ji vážně nevážně, tedy s lehkostí, hravě, s pozitivními emocemi, užívat si ji, užívat si ji s dětmi. Postupně načerpat důvěru, že to zvládneme.

Zvládneme, že děti budou v určitých situacích rozumět česky nebo rozumět česky i mnohem víc, domluví se česky, budou moct studovat v Česku. O konkrétní cíl nejde. Jde o to, že máme češtinu na seznamu priorit, přemýšlíme o ní, bereme ji vážně.

Díky důvěře ve vlastní konání se přestaneme stresovat a (jako příjemný vedlejší efekt) i pro ostatní vypadat, že „tlačíme na pilu“.