Proč jsem dceru nedala do české víkendové školy

Pracovala jsem jako učitelka v českých víkendových školách mnoho let, ale přesto jsem se rozhodla, že moje děti do sobotní školy chodit nebudou.

Pokusím se vysvětlit proč. Předem upozorňuju, že jde opravdu o situaci naší rodiny, naši mnichovskou českou víkendovou školu a moje důvody teď a tady.

Jsem moc ráda, že prezenční víkendové školy i online výuka češtiny pro děti v zahraničí dnes (a u nás) existují a že vůbec mám takovéhle privilegium se rozhodovat. Mnoha dětem takové školy zachránily, oživily, udržely a rozvinuly češtinu. Takže díky všem, co se na tom podílejí – ani já mimochodem nepřestávám školu podporovat, i když už letos v sobotu neučím.

Takže: choďte do českých víkendových škol! 🙂 Tenhle článek vás nemá odradit, jen případně dát inspiraci k zamyšlení těm, kteří si nejsou jistí, nebo podporu těm, kteří se cítí provinile, že dítě do české školy neposílají.

Náš sobotní program

Proč chodit do české víkendové školy

Vnímám tři hlavní důvody, proč rodiče děti do sobotní školy dávají:

  1. aktivní čeština (jiní mluvčí) – Děti nejsou obecně příliš motivované mluvit česky na českého rodiče doma. Ve škole jsou motivovány prostředím, i ostatní mluví česky, jsou tam lidi, které mají, na rozdíl od rodiče, spojené často jen s češtinou. Děti se silnější češtinou sice na rodiče česky mluví, ale mají jen jednoho takového mluvčího, nanejvýš dva, jiní mluvčí mluví jinak, rozrůzní tedy ve škole dětem rejstřík pasivní i aktivní češtiny.

  2. čtení, psaní, vlastivěda (obsah výuky) – Rodiče chtějí, aby se děti naučily česky číst a psát (a další látku) a díky tomu prohloubily a upevnily znalosti češtiny, někteří i mají v plánu se do ČR vracet nebo si chtějí nechat otevřená vrátka, kdyby náhodou. Nechtějí to dělat doma sami, protože přesně nevědí, jak na to, je na to těžké vyhradit v běžném provozu čas a opravdu to dělat pravidelně, nebo protože rodič pro dítě není taková autorita a společné učení je spíš utrpení.

  3. komunita (vrstevníci, jiní rodiče), identita – Potřeba setkávat se s ostatními česky mluvícími lidmi v okolí. Děti si získají kamarády na české hraní, rodiče zase lidi v podobné situaci, s nimiž si můžou vyměňovat zkušenosti. Rodina tak patří i v místě bydliště do české komunity, posiluje se česká identita u dětí.

Proč jsem se přesto rozhodla proti

Všechny tři beru vážně a jsem si vědoma toho, že by třeba v jiné životní situaci pro mě hrály důležitou roli – nebo třeba ještě někdy budou. Nicméně teď a tady jsou pro mě všechny tři důvody irelevantní, za to do hry vstupují další argumenty proti.

Můžu se dobře rozhodnout mimo jiné proto, že místní školu dobře znám (a rozhodně to neznamená, že by měla být špatná!). Pokud se rozhodujete vy, určitě nejprve prozkoumejte, co a jak vaše škola dělá a nabízí, na koho se zaměřuje.

Některé české víkendové školy jedou paralelně k českým školám v ČR, jiné zas nekladou takový důraz na pravopis, ale zaměřují se spíš na setkávání, rozvoj slovní zásoby. Některé mají dokonce i diferencovanou nabídku pro různé skupiny, nebo dokonce zájmové kroužky v češtině.
  1. Moje děti mají silnou aktivní češtinu, se mnou mluví výhradně česky. Dala jsem tomu v jejich batolecích a předškolních letech opravdu hodně. A to, že jsem je neposlala do české školy, neznamená, že pro to nedělám dál všechno možné.

    V české sobotní škole by si aktivní češtinu zas tolik neposílily. Při deseti dětech ve třídě a spoustě látky, kterou je potřeba probrat, by na to nezbývalo mnoho času. Jasně, jsou tam jiní mluvčí, ale ze zkušenosti vím, že většina dětí z jejich třídy by měla horší češtinu než ony. Což nemá být vytahování se nad ostatní, ale tuhle motivaci pro svoje děti prostě nevidím.

    Jiné mluvčí obecně by samozřejmě dost potřebovaly, ti by je bezesporu obohatili, ale není to pro mě dostatečný argument, proč trávit čtyři hodiny skoro každou sobotu v lavicích, máme naštěstí totiž i jiné možnosti.

  2. Obsah výuky jim doma předám mnohem efektivněji než v české škole. Nejsem vystudovaná učitelka pro první stupeň, jsem „jen“ bohemistka. Takže ano, určitě, mám lepší vhled do češtiny obecně, chápu, proč se co děje nebo co jak funguje (což je výhoda hlavně u dětí na druhém stupni), ale jak to předávat dětem, se taky často učím za pochodu.

    Není to tedy proto, že bych byla učitelka, ale hlavně proto, že mám na dítě víc času, než má učitelka, která musí přizpůsobit výuku pěti až deseti různým dětem různých úrovní, počkat na nejpomalejší, dát všem prostor předčítat a tak dále. To, co by v české škole dělaly celou sobotu, jim předám za hodinu. Stačí mít dobré materiály, které člověka navedou, a dobrý systém / domluvu s dítětem, jak a kdy to dělat, aby byla skutečně zajištěná pravidelnost.

    Navíc jim nechci předávat všechno, co stojí v plánech školy. Nechci například, aby musely plnit písanky, které už plní úplně stejně v německé škole. Díky domácí výuce mám mnohem větší prostor se rozhodnout, na co chci klást důraz.

    Někteří rodiče mají problém s tím, že dítě poslouchá jen cizí autority, takže se s vlastními dětmi učit nemůžou. I já místy pozoruju, že jsem s vlastními dětmi méně trpělivá než s cizími, ale dost na sobě pracuju a díky tomu, že se s dětmi učíme hrou a na hezkých materiálech, že sleduju jejich zájmy, a snad i trochu díky našim povahám tenhle problém zatím nemáme. Ano, chápu, že to tak nejspíš nebude napořád, že šestileté dítě není dvanáctileté, ale teď je nám takto fajn a pravidelně se učíme po svém.

  3. Komunita a identita jsou pro mě asi nejdůležitější důvody, proč bych dítě do české školy dala. Proto jsme tam taky přes týden několik let chodili, když byly obě děti v předškolním věku, proto se zúčastníme mimoškolních akcí, oslav. Díky české předškole máme české kamarády, s kterými se navštěvujeme nebo chodíme občas společně do hor.

    Určitě se snažím dětem zprostředkovat české vrstevníky v místě našeho bydliště i v ČR, k nimž by si mohli vytvořit kamarádské pouto, protože vím, že postupně budou hrát v jejich životě důležitější roli.

    Já sama jsem taky vděčná za české kamarády a známé tady v Mnichově, kteří chápou i moji „českou“ stránku. Nutno ale říct, že to trvá roky, než člověk najde lidi z české komunity, kde si sednou děti i dospělí a kteří nebydlí příliš daleko od sebe (a víkendová škola v tom může rozhodně pomoct, nám v tomto v předškolní skupince moc pomohla), ale pak je to pouto o to silnější.

    V současné chvíli jsem to zhodnotila tak, že okolo sebe máme dostatečnou komunitu a pravidelným docházením do školy bychom v tomhle ohledu nezískali moc navíc. Moje děti jsou spíš rády za dva tři kamarády, co dobře znají a s nimiž si můžou hrát podle vlastního gusta, než za třídu plnou dětí. Navíc tím, že bydlíme docela blízko ČR, můžeme díky volným víkendům bez školy jezdit častěji do ČR a děti tak mají i kamarády tam (kteří navíc nemluví německy).
České opekání buřtů u Isary na jihu Mnichova

Co pro mě ještě hrálo roli

K tomu dovedu přidat i několik důvodů navíc, proč ne úplně chci, aby děti do sobotní školy chodily. Minimálně první tři se nejspíš týkají většiny rodin, co do víkendových škol chodí, ale dokážou je překonat a obětovat pro lepší češtinu dětí. U nás jen potrvzují to, že pro teď českou školu nechci.

  • vstávání a ranní stres – Pro někoho možná naprosto nepodstatný důvod, pro mě samotnou jako dítě by to důvod taky nebyl, protože jsem vstávala dřív než rodiče a dodnes jsem ranní ptáče. Ale moje dcera je jednoznačná sova, vstávání jí dělá velké problémy. Večer by nejradši nešla spát, ráno by nejradši spala do desíti. Už pět dní v týdnu musí vstávat chvíli před sedmou a já jí opravdu chci dopřát, aby to mohla alespoň někdy dělat podle svého přirozeného rytmu.
  • dojíždění – I nad tím se možná leckteří pousmějí, protože my to máme do nejbližší české školy jen půl hodiny autem, necelou hodinku na kole nebo MHD, zatímco jsou rodiče, kteří vozí děti až dvě hodiny. Jenže taky dojíždíme každý všední den půl hodiny na kole do německé školy a už u toho vidím, jaké je to náročné pro děti i dospělé (kteří cestu absolvují čtyřikrát) a kolik zbytečného stresu je s tím mnohdy spojeno. A už dojíždění do české školky starší dcera nejednou špatně snášela. Takže mi rozhodně nevadí trochu toho dojíždění ubrat.
Když se dojíždění přes týden nasčítá, je potřeba zvážit, za jakou cenu přidávat další.
  • víkendy – Ne všude to tak mají, ale u nás česká škola zabírá v průměru tři ze čtyř sobot měsíčně (víceméně všechny soboty kromě prázdnin). Když jsem začínala učit v Paříži a ještě jsem neměla děti ani manžela, vůbec mi nevadilo, že tam trávím jeden den z víkendu. Zbývá koneckonců ještě druhý. Ale o pár let později v Mnichově, když už jsem vlastní děti měla a k tomu manžela, který má job od pondělí do pátku 8-17, jsem to nechtěla ani coby učitelka. Učila jsem záměrně jen druhý stupeň, který má méně výuky, schází se jen jednou za dva týdny a jen brzy ráno, učila jsem předškolní skupinku přes týden, soboty přes den jsem jen občas suplovala.

    S tím, jak začala dcera chodit do školy, jsou mi víkendy o to dražší. Pomalé a pohodové vstávání, kdy si společně čteme, povídáme o věcech, na které přes týden není čas, spontánní výlety do přírody, pohyb. Ano, mohly bychom si povídat i po cestě do české školy, jenže takový čas už máme celý všední týden, spolu, ale roztaktovaný a často přece jen dost stresový. Čas, kdy jsme všichni čtyři spolu, je ještě vzácnější.
  • škola jako taková – Domškoláctví je mi velmi sympatické, stejně jako komunitní školy, a vlastně jsem obecně pro to, aby děti trávily v běžné škole co nejmíň času. S vrstevníky ano, ale po svém způsobu, ve hře, v projektu, aby se spolu učili vycházet. Ne sezením v lavicích.

    Pro děti z nižších sociálních vrstev může být škola opravdovým požehnáním, protože nemají takové štěstí na podnětné domácí prostředí, ale obecně se látka jako taková mnohem efektivněji probírá v malé skupince nebo klidně i jeden na jednoho než ve třídním prostředí. A hlavně se dá zohlednit zájem jednotlivého žáka, který ho vnitřní motivací žene k učení. V Německu je tohle ilegální. Ohledně sobotní školy se ale můžu rozhodnout.

    Jasně, učitelky vám často řeknou, že se s dětmi učí hrou. A u některých to bude určitě víc pravda než u jiných (a já mám k jejich práci velký obdiv!). Ale pokud děti víceméně sedí čtyři hodiny v lavicích (přičemž se kvůli koroně ani nesmí dělat skupinová práce), je to prostě škola školovatá, od které chci pro svoje děti dát ruce pryč, aby jim přirozený zájem se učit vydržel co nejdéle, aby měly byť jen o trochu víc svobody.

Možná někomu chybí důvod, jestli dítě chce, nebo nechce. Ale já se bez mučení přiznávám, že jsem se na to dcery spíš neptala. Jsem si skoro jistá, že by řekla, že chce. Ale do německé školy taky strašně moc chtěla a pak první měsíc dennodenně skučela, jak je to hrozné a že tam nechce. V tomhle věku a s dosavadními zkušenostmi si prostě dítě ještě neumí moc dobře představit, co přesně to obnáší (a co je případná alternativa).

Online výuka jako řešení?

Rodiče, kteří na rozdíl ode mě vůbec ani nemají to privilegium rozhodovat se, jestli jejich dítě bude chodit do české víkendové školy, protože takovou školu ve svém okolí nemají, můžou volit poslední dobou z mnoha nabídek online výuky. Online hodiny mají mnohé české školy v zahraničí (Londýn, Madrid), z ČR je koordinována přes Krajánka ve světě, soukromé doučování je taky často využívaná možnost.

To jsem v současné chvíli v první třídě nezvažovala, i když hodně z mých důvodů proti navíc opadá, protože si člověk často může vybírat z různých časů, dnů, nemusí dojíždět. Svoje děti totiž obecně neposazuju před obrazovky (a dcera při onlinu neudrží pozornost), odpadla by možnost se s ostatními dětmi a rodiči setkávat a na učení vlastních dětí zatím stačím (z velké části to spočívá pouze ve společném čtení, hraní, psaní deníku).

Kdybych byla někde dočista mimo českou komunitu, kde by to znamenalo jediné živější – aktivnější setkání s češtinou, možná bych naproti tomu ani trochu neváhala.

Nebudu toho litovat?

Zatím neuplynulo příliš mnoho času na zhodnocení, ale už za první měsíc a půl německé školy vidím, že to bylo pro současnou chvíli to nejlepší možné rozhodnutí.

Dcera je z německé školy úplně hotová, je to těžké zvykání dostat se z úplné svobody pobíhání a spontánního vybírání si aktivit do takto strukturovaného dne. Nejednou si poplakala a je toho na ni často prostě moc. Mnoho nových dětí, situací, v nichž se musí sama rozhodnout a postarat se o sebe, mnoho pravidel. Jsem ráda za každou chvilku, kdy jí můžu dopřát volnost a pohodu známého prostředí.

Abych ale někoho nepopletla: s dcerou se každý den dostávám k češtině i v psané podobě, čtu jí, ona mi chvilku předčítá, děláme různé aktivity, bojovky, zpíváme si česky, píšeme deník, setkáváme se s českými kamarády. Ne každý den všechno, ale každý den trošičku. Je to ale jiné, než když sedí v lavici a musí dávat pozor. Je to náš čas, kdy se k sobě přitulíme a něco spolu děláme. Mnohdy musí napínat pozoronost, síly a intelekt, to ano, ale může si u toho třeba něco ukusovat, může se mě kdykoli na cokoli zeptat a i může říct: mami, už nechci, a jít si dělat něco jiného.

Psaní deníku

Podařilo se mi prozatím najít způsob, abychom na to myslely co nejčastěji a zároveň to bylo co nejméně nucené, aby to pro mě neznamenalo velké přípravy (na které nemám čas) a zároveň to bylo efektivní a aby nás to obě bavilo. Postupně se samozřejmě i dál učím, jak to dělat, to nikdy nebude úplně hotové. Určitě je to trochu práce i pro mě, ale tuhle přípravu ráda vyměním za stres ze vstávání, dojíždění či plné soboty.

Největší podíl na relativně snadném začátku učení čtení a psaní zanechaly podle mě roky společného čtení. Díky tomu je i teď samostatné čtení pro dceru mnohem snazší – zná slova, která čte, dovede snáze předvídat, rozumí smyslu.

I předškolní jazykové aktivity, které jsem s dcerou pravidelně dělala (a díky mladšímu synovi ještě děláme), mi byly a jsou velkým pomocníkem, aby děti měly správnou gramatiku a rozrůzněnou slovní zásobu, abychom zařadili jazyk k pohybu i tvoření, ač já jsem jediná, s kým česky pravidelně mluví. Někdy příště ráda ukážu, jak to děláme se školní látkou.

Chci, aby se děti v češtině cítily dobře v mluvené a alespoň do určité míry i v psané podobě. Chci, aby měly možnost navazovat kamarádství s českými dětmi. Ale pro nás tato cesta nevede přes českou víkendovou školu a zatím ani přes online výuku.

Jsem z Prahy, ale žiju v Mnichově. Svoje děti vychovávám česky a pomáhám k tomu i dalším českým rodičům žijícím v zahraničí. Ukazuju jim, jak můžou motivovat děti k používání češtiny, zlepšovat jejich vyjadřovací schopnosti a přitom upevňovat vzájemný vztah. Více o mně se dočtete tady.
Komentáře
  1. Anicka napsal:

    Deti jsme prihlasili do vikendove skoly uplne lehkovazne a bez rozmyslu, zrovna skolka vznikala a prislo nam dobre projekt podporit. Myslenka smysluplna… Tak nejak jsme zustali, (mame ty faktory poskladane jinak), ale co si uvedomuji, ze rodinna a detska pratelstvi, ktera vznikala uz od obdobi skolky nadale trvaji at uz rodiny do skoly nadale chodi nebo nikoliv. Pro tvorbu vazeb to je opravdu jedinecne.
    Obdivuji s jakou preciznosti lide jako vy toto rozhodnuti cini a co si vsechno dopredu uvedomuji… My ty vedlejsi pridane hodnoty poznavame jako mila prekvapeni, az kdyz se ohledneme zpatky… To je asi ten rozdil mezi laikem a profikem. Nicmene mi prijde, ze intuice je docela dobre voditko a nakonec se toho neda tolik pokazit. Vzdycky muze clovek vystoupit nebo nastoupit, tak co. 🙂

    • Anna Paap napsal:

      S vaším pozitivním přístupem se toho určitě tolik pokazit nedá, Ani! Ale bohužel znám i děti, kterým ta víkendová docházka i přispěla ke vzniku / upevnění bloku vůči češtině. A není to zas taková výjimka, že k tomu přispívají i sami rodiče, když svými komentáři vnímají to ranní vstávání, dojíždění do sobotní školy, blokaci soboty jako „opruz“ a přenášejí to (i třeba nevědomky) dál na děti. To je škoda. Proto bych chtěla přispět tímto do diskuse, že to není potřeba vnímat jako povinnost zodpovědného rodiče vychovávající děti v češtině, ale jako možnost: proto jsem ten článek napsala. Na druhou stranu, tahle možnost může být skutečně pro leckoho spása z hlediska ukotvení v místní české komunitě a může rodinu dlouhodobě nasměrovat, aby podpořila bikulturalitu svých dětí!

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů