Rozhodnutí proti češtině je v pořádku

Jak a proč to může vypadat, když se český rodič rozhodne nemluvit na děti česky. A proč je potřeba přestat na takové rodiče chrlit zášť – o tom bude tento článek.

Před rokem bych si asi stěží dokázala představit, že něco takového napíšu. Je to trošku jako by laktační poradkyně zveřejnila text o tom, že nekojit je v pořádku.

Nicméně čím víc pracuju přímo s vícejazyčnými rodinami, tím víc vnímám, jakou roli v předávání češtiny v zahraničí hraje psychika.

Češi v zahraničí, kteří se rozhodnou nemluvit na dítě česky nebo od toho postupně upustí, se setkávají často s výčitkami od ostatních. Je ale důležité uvědomit si, že nejvíc výčitek často zažívají přímo ve vlastní hlavě.

Chci vám představit příběh Markéty* z Velké Británie.

Chtěla jsem se zapomenout

Markéta žije v Anglii a má čtyři děti v domácím vzdělávání. Se všemi mluví jen anglicky, vše je učí anglicky. Přitom je to Češka a i se jako Češka cítí: „Ano, jsem Češka a to mi už nikdo neodpáře. Jenom ten jazyk prostě už necítím.“

Markéta má špatné vzpomínky na dětství i dospívání. Když se odstěhovala do zahraničí, bylo to pro ni takové odstřihnutí se od minulého života. „Odchodem z ČR jsem začala žít jiný život, dokonce i jméno používám trochu jiné, ne tak tvrdé.“

Markéta má angličtinu na velmi vysoké úrovni a vyjadřování v angličtině jí přijde jednodušší než v češtině. „Co se popsání pocitů týče, je to pro mě o poznání snazší a přirozenější právě v angličtině. Čeština mi absolutně nešla přes pusu.“

Čeština se sebezapřením

I přes svůj nový život mluvila Markéta na všechny čtyři děti první rok a půl vždy česky: „Samozřejmě jsem to plánovala jako naprostá většina vícejazyčných rodin, tedy že já budu mluvit pouze jedním jazykem a manžel druhým.“

Pak když se děti vždycky rozmluvily anglicky, tak to pokaždé v podobném období vzdala. „Právě kvůli výčitkám jsem to vždycky zkoušela znova, ale nešlo to.“

Není to ale tak, že by děti vůbec nikdy češtinu neslyšely: „Doma poslouchám české rádio, české písničky, sleduji české pohádky a filmy, takže děti něco rozumí, ale není tam ten cit ani z mé strany ani z té jejich, bohužel.“

Mezi mlýnskými kameny vlastních výčitek a nesnášenlivostí okolí

Manžel by Markétu podporoval v tom, aby na děti mluvila česky, na druhou stranu atmosféra Brexitu udělala v postoji Britů k imigrantům své: „Celá rodina mého muže volila odchod z EU. A jejich důvody byly především zbavení se imigrantů, kteří jsou podle nich tím problémem.“

Markéta říká, jak se to v ní zlomilo, když jí těsně po volbě o Brexitu cizí člověk na ulici dost agresivně řekl, ať táhne, odkud přišla. „Od té doby mluvím česky jen velmi málo.“

A někdy ji to zamrzí: „Je mi to líto z toho důvodu, že nemůžu sednout s dětmi a podívat se na tradiční pohádku nebo se zasmát u komedie. Také manžel mi to často vyčítá, ale chápe, že to prostě už nejde.“

Každý má svůj příběh

Třeba Markéta narazí na někoho, kdo ji nasměruje a pomůže překonat bloky z dětství i z nedávných událostí. Ale rozhodně to nezvrátíme tím, když jí budeme – přímo či skrytě – vyčítat, že se na češtinu vykašlala.

A ona zdaleka nebude jediná, kdo má podobný příběh. Tak si třeba příště, až budete s nepochopením kroutit hlavou nad Čechy v zahraničí, jejichž děti česky neumí ani ň, vzpomeňte na Markétu. Třeba to těm lidem vadí víc než vám. Třeba se za tím skrývá víc než jen lenost. A nejspíš jsou i přesto skvělými rodiči.

*Jméno bylo změněno.