Co je na bilingvní výchově nejtěžší?

Přesvědčit okolí? Důslednost?

Ve velmi čteném článku Proč děti českých rodičů v zahraničí často neumí česky pro mě byl společným jmenovatelem rychlého slevení z ambicí u bilingvní výchovy v první řadě strach.

Pocit strachu, že vyčleňuju okolí, když mluvím na dítě jazykem, kterému ostatní nerozumí. Pocit strachu, že se dítě dobře nezačlení, nenaučí většinový jazyk pořádně.

Tentokrát jsem se ale ptala přímo rodičů vícejazyčných dětí, kteří podobné obavy už většinou překonali. A taky bezdětných účastníků workshopu o bilingvismu. Odpovědi byly sice velmi různorodé, ale jako skupiny se bezdětní v očekáváních s rodiči ve zkušenostech hodně shodovali.

Jako největší překážky uvádějí rodiče (řazení náhodné):

• nedostatek času
• okolí proti
• důslednost
• motivace u dětí (ve starším věku)
• náročnost pro děti (škola, úkoly)
• osamocení (jediní mluvčí široko daleko)
• přístup ke knihám (např. v USA)
• narušení atmosféry (v přítomnosti lidí, co nerozumějí)
• vyšší úroveň minoritního jazyka
• zabránit vlastní frustraci z neúspěchů
• udržení vlastního jazyka

Výzvy se mění

Vypadá to, že pro každého je nejtěžší něco trochu jiného. Záleží to určitě na místě bydliště (daleko nebo blízko do ČR), na věku dětí, na vlastní povaze, na povaze dětí, na dalších okolnostech.

Pro mě je poslední dobou na vícejazyčné výchově třeba nejtěžší to, že když chci jezdit co nejčastěji do ČR, musím být s oběma dětmi sama (muž nemá tolik dovolené). Dává mi to zabrat hlavně třeba po několikátém rozdováděném uspávání.

Naproti tomu důslednost (ve smyslu mluvit na děti opravdu jenom česky) mně osobně problémy nedělá ani trochu, hlavně díky tomu, že mi i děti (zatím) vždycky odpovídají česky.

Ale za pár let, až budou děti větší a samostatnější a budou trávit hodně času ve škole, už to bude určitě zas trochu jinak. Výzvy v bilingvní výchově se totiž mění podobně jako výzvy ve výchově jako takové.

Nejprve je potřeba zvyknout si na střídání jazyků, najít společný konsenzus v rodině a co nejvíc využít rodičovské. Jakmile děti začnou trávit většinu času v institucích, je zas potřeba nacházet pro češtinu co nejvíc času. A v dospívání bývá nejtěžší dokázat děti motivovat. Hezký seriál o tom napsala Jana z Bilingvní výchovy, která už má děti dospělé, takže si prošla všemi fázemi.

Bězdětní tipovali jako výzvy důslednost, převahu většinového jazyka, výdrž, motivaci a přesvědčení rodiče, uplatňování metody OPOL (one person one language) v realitě… A do velké míry se jejich odpovědi překrývaly se zkušenostmi vícejazyčných rodičů, kterých jsem se ptala ve skupině na FB o týden předtím.

Akorát nikde na workshopu nezaznělo, že by mohlo být okolí proti. To by mohlo být dobré znamení toho, že čím mladší generace (skoro všichni účastníci byli mladší 30 let), tím nepochopitelnější pro ně odmítání vícejazyčnosti je.

Frustrace z neúspěchu je taky něco, co jsem pochopila až za běhu dění. Dítě neodpovídá než v druhém jazyce nebo jazyk dokonce po jistý čas odmítá, a co má dělat rodič, přesvědčený o tom, že to má smysl, ale zároveň nahlodaný danou situací o smyslu celého konání?

Pro odlehčení workshopu jsem zkusila zařadit jednu praktickou překážku, kterou často řeší rodiče malých dětí: čtení obrázkových cizojazyčných knížek v mateřském jazyce. Tedy něco jako jsme trénovali na výšce pod pojmem „tlumočení z listu“.

Češi dostali německé a anglické knížky, Němci české a zkoušeli spatra překládat do mateřského jazyka.

Na tohle už jsou tedy po společném tréninku vybaveni!

Nejtěžší není nic

Podle mě je pozitivním závěrem, že nejtěžší není nic. Nic není tak těžké a nepřekonatelné, aby se na tom shodlo větší množství rodičů.

Každý má svoje specifické podmínky a výzvy, těžké situace, s nimiž se musí potýkat.

Někdo to má těžší – hlavně pokud musí čelit protiproudu v nejbližším okolí -, někdo jednodušší – hlavně pokud má kolem sebe lidi, kteří s ním táhnou za jeden provaz.

Největší pomoc je v každém případě být připravený.