Co mě naučil můj muž o bilingvní výchově

Když se mě někdo zeptá, jak to máme jazykově doma s manželem (Němcem), říkám, že na něho mluvím česky.

Nedávno jsem si uvědomila, že jsem trošku jako rodiče, jejichž děti učím nebo kteří se mnou konzultují češtinu svých dětí.

Když se jich zeptám, jak mluví na svoje děti, říkají, že česky.

Česky na něho mluvím, ALE…

Teď jsem pochopila, že to myslí často stejně jako já. Skutečně mluvím na svého muže (před dětmi) česky, jen s výjimkou případů, kdy

  • jsem unavená,
  • není mi dobře,
  • potřebuju, aby opravdu porozuměl,
  • potřebuju, aby to šlo rychle,
  • už předem tuším, že by nerozuměl.

Před několika měsíci mě zaujalo, jak telefonovala česká maminka se svým desetiletým synem a říkala mu: „Musíš být doma um dreiviertel sieben!“ Potřebovala, aby tomu časovému údaji stoprocentně porozuměl, a tak pro „tři čtvrtě na sedm“ zvolila němčinu.

Došlo mi, že to dělám stejně, když mluvím se svým mužem. Když potřebuju, aby natuty rozuměl, řeknu mu ten důležitý údaj německy.

Manželova čeština pro mě není tak vysokou prioritou

U dětí se mi tohle nestává z jediného důvodu: je pro mě jedna z nejvyšších priorit, aby děti ovládaly češtinu na dobré aktivní úrovni. Myslím na to každý den, udržuju si svou češtinu a pomáhám jim s poznáváním světa a rozvíjením jejich slovní zásoby.

Vím, že čím rozvitější bude jejich slovní zásoba v češtině, tím líp jim to půjde i v němčině. Čím víc věcí s nimi budu probírat, tím víc věcí budou chápat a budou schopny vyjádřit – nejdřív se mnou česky, v německém prostředí i německy.

U manžela tuhle prioritu nemám. Jasně, chci aby dobře rozuměl, to je pro mě i pro naši rodinu hodně důležité, ale chci to tak nějak normálně. Nechci to naplno. Nejdu si za tím celou svou bytostí.

Prostě se k tomu postupnými kroky tak nějak dostaneme. Čím víc na něj budu mluvit, tím víc bude rozumět.

Díky svému vztahu k češtině manžela mnohem líp rozumím ostatním rodičům, kteří mluví na svoje děti česky podobně jako já na svého manžela – když to zvládají v běžném denním chodu.

Na chtění záleží dost

I tak musím říct, že se dovedu kontrolovat někdy líp a někdy hůř. Během druhého těhotenství jsem na manžela zas mluvila skoro jenom německy. Bylo mi hodně špatně, bylo toho na mě moc.

Potom jsem se ale dokázala znovu motivovat. Čím častěji jsem na to myslela, tím častěji jsem to dokázala.

Světě div se – díky tomu to bylo snazší a snazší. Nejen že jsem si utvořila zvyk, ale hlavně: i manžel líp a líp rozuměl, takže se netvářil tak často nechápavě, nemusela jsem tak často opakovat a pociťovala jsem mnohem větší úspěch a touhu pokračovat.

A abych se vrátila k mamince desetiletého kluka – o dva roky před tím mu neříkala česky skoro vůbec nic. Ale pak se její chtění trošku změnilo, ukázal se teoreticky perspektivní a dlouhodobě možný návrat celé rodiny do Česka.

Začala mluvit aspoň poločesky – tvrdila sice, že česky, ale nejspíš to bylo podobným stylem jako já na manžela. A syn opravdu líp a líp rozumí, občas začíná mluvit a méně často se tváří nechápavě.

Takže na chtění českojazyčného rodiče záleží dost.
(O chtění dětí, případně partnera jindy.)

Anna Paap
Jsem z Prahy, ale žiju v Mnichově. Svoje děti vychovávám česky a pomáhám k tomu i dalším českým rodičům žijícím v zahraničí. Ukazuju jim, jak můžou motivovat děti k používání češtiny, zlepšovat jejich vyjadřovací schopnosti a přitom upevňovat vzájemný vztah. Více o mně se dočtete tady.
Komentáře

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů