Dokonalost na Facebooku sráží do kolen

Chlubení na Facebooku způsobuje nereálná očekávání – u rodičů především.

Nedávno mi napsala jedna máma, jestli znám ještě nějaký případ, kdy dítě neodpovídá českému rodiči česky. Jasně, stovky, prolétlo mi hlavou. “Ono to totiž podle Facebooku vypadá, že všechny děti umějí ve třech letech tři jazyky plynule,” pokračovala ta máma.

Očividně si oddychla, když jsem jí potrvdila, že ani v tomto ohledu Facebook nerovná se reálný svět.

Vybavilo se mi to teď, když na mě během dvou dnů vybafly dva příspěvky: jeden právě o 2,5letém dítěti, co používá 4 jazyky, druhý o cestovatelích, co mají týden po narození dítěte najeto tisíc kilometrů autem a za sebou výlet v horách.

Jasně, původně je to vlastně možná myšleno jako motivace pro ostatní. Podívejte, co děláme, podívejte, co je možné, zkuste to taky!

Jenže ne vždy tomu odpovídá volba výrazu („rozhodně není nutné sedět doma na zadku“), často namířená proti těm, kteří si podobné věci netroufnou nebo nedokážou.

A protože se lidé chlubí většinou jen tím povedeným, je na čtenáři a divákovi, aby si domyslel, že:

1) daná osoba to pravděpodobně píše proto, že je to i pro ni výjimečné nebo že si je vědoma toho, že to bude vnímáno jako výjimečné,

2) stojí za tím často obrovské úsilí, změna priorit, zaměření jen na tento cíl.

Nutno říct, že to čtenář ani divák často prostě nedokáže.

Založila jsem před necelými dvěma lety takovou “motivační” skupinku na Facebooku, kde jsem sezvala dětné přátele, abychom se vzájemně povzbuzovali a inspirovali, co s dětmi během dne děláme.

Všechny jsem znala (a to je velký rozdíl oproti neznámým pisatelům na FB, kdy člověk neví, co se za nimi ve skutečnosti skrývá), všechno bylo ve velmi pozitivní atmosféře. A přesto jsem si už o několik týdnů později při prvních dvou osobních setkáních s lidmi ze skupinky vyslechla nezávisle na sobě něco ve smyslu, že ty jo, vy teda děláte aktivit, to já na něco takového nemám.

Bam, z motivační skupinky je skupinka demotivační.

V tu chvíli jsem si uvědomila, že hranice mezi motivací a demotivací je v tomhle ohledu velmi tenká. Záleží hodně na vysilateli, ale záleží hrozně moc i na příjemci.

Taky hodně se svou rodinou cestuju a často mi to lidi chválí nebo obdivují a – možná to někoho taky sráží do kolen, že posíláme fotky z vrcholků hor s oběma malými dětmi. A jak zvládáme levou zadní něco, na co si ostatní netroufnou.

Cestování nás baví a většinou si ho docela užíváme, stavíme ho mezi svoje přední priority. Ale rozhodně to není vždycky brnkačka.

A proto chci napsat aspoň pro ty, kdo občas sedí na zadku a čtou si facebookové statusy a komentáře, jaký byl můj uplynulý týden.

Kdybych nepsala tenhle článek, nikam bych to nepsala, protože i já se většinou dělím jen o to, o čem věřím, že to bude zajímat i ostatní a bude to pro ně v určitém smyslu výjimečné.

Bydlíme v Mnichově, minulý víkend jsme byli v Berlíně u tchána a na jednom mém srazu a v pondělí jsem se vydala s dětmi do Prahy.

Jenže moje starší, skoro čtyřletá dcera poslední noc v Berlíně, kdy už jsem byla s dětmi u tchána sama, protože muž odjel do práce, celou prozvracela. A další den jsem se musela chtě nechtě vydat sama s dvěma malými dětmi (z toho jedním ještě ráno v S Bahn zvracejícím) přecpaným vlakem do Prahy.

Musela jsem snášet ukřivděné pohledy a poznámky cestujících, že moje dcera ve vyprodaném vlaku, kde postávají lidi v uličce, leží na dvou sedačkách. Co naplat, že mi mladší syn seděl na klíně a my skutečně měli zakoupené tři místenky a dokonce pro děti i extra jízdenky, abychom si ty místenky vůbec mohli koupit.

Musela jsem se vypořádat s tím, že starší dcera usnula těsně před Prahou a nebyla k probuzení, musela jsem ji tak dát do šátku a mladšího syna – zuřícího, že není v šátku on – popadnout za ruku a nějak ho vytáhnout spolu s kufrem a baťohem z vlaku.

Já i dcera jsme musely skousnout, že byla na ten jeden jediný týden v Čechách přihlášená do lesní školky, do které se hrozně těšila, ale že prostě bude mít utrum a musí celou Prahu proležet v posteli.

Během toho týdne mi bylo mnohokrát bídně a na děti jsem křičela víc než kdy jindy, hlavně při táhlém a nikdy nekončícím uspávání.

Z naší mnichovsko-berlínsko-pražské tour neuvidíte na Facebooku ani fotku, však je tam ostatně ještě poslední dovolená v Řecku plná zdolaných hor a písčitých pláží.

Podobně jako se nikdy nedozvíte, že máma běhající týden po porodu v horách má pak po půl roce možná vleklé potíže s pánevním dnem, nebo že mámu čtyřjazyčného dítěte třeba velmi trápí narušené vztahy s rodinnými příslušníky, kteří s výchovou nesouhlasí.

Stejně budu příště vyprávět, že cestování je super, a posílat usměvavé fotky z cest. Nikdo se nedozví, že jiný týden pro mě zas bylo cestování horor nad horory a zvládla jsem to jen s vypětím největších sil. Já na to taky postupně zapomenu.

Cestování není brnkačka, bilingvní výchova není brnkačka, ale když lidi mají výsledky a zážitky, tak se chlubí (a třeba se tím snaží i ostatní motivovat). Když mají propady a neúspěchy, tak mlčí.

Myslím, že je hrozně potřeba, aby i ti dokonalí a skvělí cestovatelé a rodiče dávali víc najevo, že i oni mají občas propady. Protože mají – stoprocentně.

A aby psali nejen o propadech, které už vyřešili a mají na ně skvělé řešení za pět tisíc korun.

Taky si myslím, že je hrozně potřeba, abychom si my všichni, co si čteme o úspěších a dokonalosti ostatních, pořád připomínali, že za tím stojí mnohem krkolomnější cesta, než se zdá z 2D obrazovky. A že na jeden úspěch připadá xy neúspěchů.

Oni nám třeba chtějí jenom ukázat, že je to možné. A chtějí to ukázat proto, že jsou si vědomi toho, že to není normální a běžné a každodenní.

Jsem z Prahy, ale žiju v Mnichově. Svoje děti vychovávám česky a pomáhám k tomu i dalším českým rodičům žijícím v zahraničí. Ukazuju jim, jak můžou motivovat děti k používání češtiny, zlepšovat jejich vyjadřovací schopnosti a přitom upevňovat vzájemný vztah. Více o mně se dočtete tady.
Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů

  • Máte obavy z toho, aby na vás dítě nemluvilo cizím jazykem? Anebo už na vás dítě mluví cizím jazykem a vy byste to rádi zvrátili? Pročtěte si několik tipů a zásad, které vám dají větší šanci na úspěch.

  • Nejčtenější články
  • Jsme i na Facebooku