Dostala se jen na Warteliste

Vypomáháte si taky nečeskými slovy? Češi v zahraničí k nim podle mé zkušenosti sahají denně v rámci usnadnění komunikace s lidmi, kteří beztak rozumí oběma jazykům.

Pauza od věčného přepínání

U nás kolem sebe slyším němčinu, takže slýchám třeba: Oblékni si ty Matschhose. Ona je ve školce zatím jenom na Warteliste. Už jste viděli její nové Elsakleid? Já jsem zas ten Spielverderber, viď.

Všechny tyhle výroky jsem slyšela od českých maminek tady v Mnichově.

Často od těch, které zvládají jakž takž na děti mluvit sto procent času česky a nesklouzávat do němčiny, přesto sahají i v plynulém českém projevu k německým slovům.

Přepínání je vyčerpávající. Známe to všichni, kdo jsme nevyrostli v bilingvním prostředí, ale v dospělém životě se v něm pohybujeme dennodenně.

Je o tolik snadnější sáhnout po slovíčku, které nám naskočí v hlavě jako první.

Stejně jako my jsme pro naše děti jediným zdrojem češtiny, tak i naše děti jsou pro nás často jediné, s nimiž pravidelně komunikujeme česky. Se všemi ostatními mluvíme jinak.

Slova z dospělého světa tak dennodenně aktivujeme jen v dominantním jazyce.

Navíc naše děti přicházejí se svými zážitky a slovíčky ze školek a škol taky jen v dominantním jazyce a my je musíme nejdřív přeložit do češtiny a s dětmi o nich mnohokrát mluvit, než i děti přijmou v češtině to, co prvně slyšely od kamarádů.

Pokud na nás ostatně vůbec děti česky mluví.

Všichni nám rozumí

Ne každý je překladatel a zvládne z fleku převést slovíčko, které je v cizím jazyce jako podstatné jméno, do češtiny, kde to funguje jenom se slovesem: na „Mama, du Spielverderber!“ je tak mnohem snazší odpovědět „Nejsem žádný Spielverderber.“, než se zamýšlet nad obratem: „Tobě se zdá, že zkazím každou hru?“

I mně se občas stane, že si skutečně hned nevybavím, jak se to slovo řekne česky, i když vím, o co jde. Třeba takovou „Seilwinde“, s níž na mě vyrukovaly děti před pár měsíci, jsem jako naviják dohledala až po pár týdnech, co jsem opisně používala lano na kolečku.

Navíc všichni Češi v okolí včetně našich dětí nám rozumí, když namísto šusťáky řekneme Matschhose. Vždyť tu žijou taky. Nemáme proto zvláštní motivaci dokopat se k tomu vymýšlet, jak že se to řekne česky.

Existuje výzkum ohledně zapomínání jazyka, který právě kvůli tomuto faktoru nahrazování slov, popírá mantru „Use it or lose it“ (používej, anebo zapomeň)

Jde o to, že jazykové schopnosti bilingvních osob jsou do velké míry utvářeny i tím, jak jsou schopny potlačit v daný moment druhý jazyk. Pokud se setkávají převážně s lidmi, kteří rozumí oběma jazykům, a postupně si tak vytvoří jakýsi interní mix, jejich schopnost potlačovat druhý jazyk může do velké míry ochabnout.

A tím pádem ztrácejí postupně svůj jazyk, přestože jím vlastně komunikují.

Kromě toho jsme my pro naše děti často skutečně jediný pravidelný zdroj češtiny.

Pokud my používáme úplně nebo i skoro vždycky namísto českého slova slovo německé, anglické nebo francouzské, naše dítě nemá šanci si zapamatovat, jak je to česky. Tím pádem bude tohle jedno slovo používat v cizím jazyce. A ono si na rozdíl od nás tak snadno neuvědomí, že mu jiný český mluvčí nemusí rozumět.

Rodinný tajný kód

Nedávno v naší facebookové skupině někdo otevřel diskusi s otázkou, jaká taková nečeská slůvka se usadila v naší češtině.

Je jasné, že občas může takový fenomén i rodinu sbližovat, fungovat jako určitý rodinný rituál, tradice, rodinný tajný kód.

Ale pokud to není jen pro několik slůvek, nýbrž je to náš každodenní rodinný zvyk, je nutno se pozastavit nad tím, do jaké míry tím do budoucna svoje dítě omezujeme v jeho jazykových schopnostech.

Jasně že se nedá úplně zabránit tomu, aby se nám jazyk měnil. Ani já – a to denně pracuju s češtinou – si už občas nejsem jistá, co je správně a co poněmčelé. Ale jak rychle se bude naše čeština měnit, záleží do velké míry i na nás.

Je to ještě čeština?

Mám ve svém kurzu češtiny pro cizince jednu paní, říkejme jí Saša, která vyrůstala bilingvně rusko-německy (máma Ruska, táta Němec). Ptala jsem se jí, jestli bude na svoje děti mluvit rusky. Řekla, že ne.

Rodina její mámy se totiž přestěhovala do Německa už před několika generacemi a podle Saši už to není ruština. „Moje máma by už Rusům v Rusku skoro nerozuměla. To už je prostě jen taková přeložená němčina.“

Podobně jiná moje studentka, říkejme jí Finja, co vyrostla v Německu a má oba rodiče Čechy: občas jí něco opravím. Třeba posledně „práce na vlastní úvazek“. „A jak se to teda dá říct? Moji rodiče to říkají takhle.“

Bývám s říká se / neříká opatrná, už dávno jsem poznala vlastní omezenost, co se týče znalosti jazykového úzu v jiných koutech republiky, a třeba to prostě jen neznám.

„Tak možná jo,“ odpovídám, „já to jen neznám. Řekla bych třeba na volné noze.“ „Díky. To budou říkat jen moji rodiče,“ pousmála se Finja, protože už se evidentně setkala s tím, že to, co říkají rodiče, nemusí být srozumitelné pro ostatní Čechy.

A co když to jinak nedovedu?

Je potřeba si z toho udělat prioritu. Chtít to.

Pokud teda chcete.

Pokud je vaším cílem, aby děti rozuměly, měly vazbu na zemi, zvládly trochu mluvit, ale rozhodně se nehodláte trápit tím, aby měly vytříbenou slovní zásobu, je to jiná situace. I to je v pořádku. Vy jste v pořádku.

Dělejte pro češtinu to, co zvládnete. A buďte tu pro vaše děti, když vás potřebují. Všechno další vyplyne.

Ale pokud chcete, aby vaše děti mluvily dobře česky, přestaňte chodit na Elternabendy a přidávat do dortu Backpulver!

Čtěte česky, poslouchejte české rádio, vyhledávejte si informace a recepty v češtině, a ne vždycky jen v dominantním jazyce.

Pokaždé, když vás bude svrbět momentálně dostupnější varianta na jazyku, na chvilku se zastavte a zapátrejte v paměti po té skrytější. Pokaždé, když si nevzpomenete na slovíčko česky, si slibte, že si ho nejpozději večer vyhledáte, a v danou chvíli to nejlíp prostě česky opište.

Postupně to bude snazší! Pokud potřebujete další motivaci, nakoukněte do mého ebooku zdarma pro rodiče v zahraničí, jak posílit vazbu dětí na češtinu. A pro ty, kteří už si nedokážou vybavit česká slovíčka v běžných situacích, jsem začala natáčet Oživovač češtiny.

Jsem z Prahy, ale žiju v Mnichově. Svoje děti vychovávám česky a pomáhám k tomu i dalším českým rodičům žijícím v zahraničí. Ukazuju jim, jak můžou motivovat děti k používání češtiny, zlepšovat jejich vyjadřovací schopnosti a přitom upevňovat vzájemný vztah. Více o mně se dočtete tady.
Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů

  • Máte obavy z toho, aby na vás dítě nemluvilo cizím jazykem? Anebo už na vás dítě mluví cizím jazykem a vy byste to rádi zvrátili? Pročtěte si několik tipů a zásad, které vám dají větší šanci na úspěch.

  • Nejčtenější články
  • Jsme i na Facebooku