Jak reaguju, když moje děti mluví s chybami

Opravovat, či neopravovat? Jak moc opravovat?

Když dítě vyrůstá v monolingvním prostředí, slyší totéž slovo od mnoha různých mluvčích v mnoha různých kontextech. Má mnoho příležitostí zafixovat si ho a ukotvit správně.

Když dítě slyší jazyk jen část dne a jen od jednoho jediného mluvčího, svého rodiče, má mnohem méně příležitostí slyšet dané slovo a slyšet ho navíc v různých kontextech nebo tvarech.

Z toho docela logicky vyplývá, že na rodiči leží (bez opory okolní společnosti) svým způsobem mnohem větší zodpovědnost za jazyk dítěte. Je proto potřeba dítě víc opravovat?

Podle mě ano i ne. Co dělám já, když moje děti chybují?

Nedělám nic.

To je první možnost. Jsou okamžiky, kdy to prostě nechám být.

Jde hlavně o následující situace:

  • Děti si hrají mezi sebou a já se vůbec neúčastním, jenom poslouchám a dělám si něco svého. Není důvod, abych jim do toho vstupovala. Moji úlohu už nově často přebírá starší dcera, která prostě pokračuje v hovoru a přitom nevědomky dává korektivní zpětnou vazbu mladšímu synovi. Dnes například: My jsme mámové! – Ne, my nejsme mámy, my jsme naopak dámy. (Ale musela jsem se udržet, abych zvládla nereagovat na protiklad mámy a dámy 🙂 ) Někdy od něho zas ale naopak pochytí chybu, kterou už jinak nedělá.
  • Dítě si povídá samo pro sebe a já se vůbec neúčastním. To je v podstatě stejné jako předchozí situace – jedno z dětí si hraje třeba s postavičkami a povídá si svůj příběh pro sebe. Jakýkoli vstup by byl rušivý.
  • Dítě má velkou radost, že už něco umí a chce mi to předvést. U nás jde poslední dobou hlavně o čísla. Eliška mi chce předvést, že už umí počítat do 28 a je na to hrozně pyšná. Občas vynechá patnáctku, občas patnáctku i šestnáctku. Neopravuju jí. Podobné chyby dělá i v němčině a jsou jiné příležitosti, kdy jí to ukázat. Počítat se naučí. Je úplně štěstím bez sebe, co už dovede, a já se raduju s ní.
  • Dítě je pohlceno emocemi. Z dětství si toho moc nepamatuju, ale utkvělo mi pár okamžiků, kdy jsem chtěla hrozně moc mámě něco důležitého sdělit, a ona se nevěnovala obsahu, ale chybám ve formě (případně mému špinavému zevnějšku). Byla to pro mě často rána a většinou to končilo mým naštváním, že mě neposlouchá. Pokud je dítě obecně nadšené, smutné, vzteklé, jsou jiné věci, kterým věnuju pozornost, než jazyk.

Opravím je v proudu řeči.

Říká se tomu korektivní zpětná vazba nebo taky korektivní feedback. Chce to pro rodiče trochu cviku, ale je to mnohem přirozenější než opravovat násilně, tedy explicitním upozorněním: “to říkáš špatně” anebo “zopakuj to po mně správně”.

  • Zopakuju to správně.

Nabízí se to hlavně u menších dětí, které třeba ještě nemluví úplně souvisle, a rodič si svým opakováním rekonstruuje, co mu dítě chce vlastně říct.

Moje děti jsou obě docela zvyklé na to, že v podstatě cokoli, co řeknou, po nich zopakuju. Ujasňuju si tím, co říkají, dávám najevo, že je poslouchám a že jim rozumím. Čím jsou starší, tím méně to dělám, ale u ročních až tříletých dětí mi to přijde docela přirozené a nenásilné.

Často to opakuju s intonací otázky nebo pochopení (aha).

Eliška spadla tam sama. – Eliška tam spadla? A byla přitom úplně sama?

To je mámovo. – Máš pravdu, to je moje, mámino.

  • Rozvedu to.

U těch nejmenších, které říkají jenom “to” nebo “tam” nebo “auto” je nejlepší to rovnou rozvést: Tam je kočka, máš pravdu. Taky jsem ji viděla! nebo Ano, stojí tam auto. Je velké, viď!

Jde to samozřejmě i u větších: Mami, podívej, tamhle jede Zug! – Vidím ho! Ten vlak jede ale rychle, co.

  • Položím doplňující otázku.

To mi přijde jako nejpřirozenější způsob u větších dětí (i dospělých), protože se stejně často ptám na další věci, co mě zajímají. Občas je jen potřeba udržet to slovo, které chci zopakovat ve správném tvaru, v hlavě po nějakou dobu, než se to hodí.

Tam jsme nabenzinkovali. – A natankovali jste plnou nádrž? nebo A když jste natankovali, byli jste společně zaplatit?

Bydleli jsme v Karlovým Varům. Tam žila moje rodina, pak se přestěhovala do Německa a začali jsme mluvit jenom německy. K češtině jsem se pak dostal přes kamaráda. – A jak už se učíš dlouho? – Asi dva roky. – A máš ještě někoho z rodiny v Karlových Varech? – Ne, už nikoho.

Někdy je těžké položit otázku tak, aby tam zazněl správný tvar. Například když dítě plete první a druhou osobu. V tu chvíli mi přijde jako dobrý nápad zařadit např. maňásky, kteří si povídají mezi sebou.

Opravím je, případně vysvětlím.

Pokud se děti samy zaseknou a nejsou si jisté, jak se to slovo vyslovuje nebo používá, pak se u něho klidně zastavíme a zkoušíme, jak na to. Většinou to bývá v klidných situacích, kdy ony samy projeví touhu se posunout, naučit se to.

Když hrajeme třeba přímo logopedické pexeso nebo máme třeba víc času a vím, že je tomu dcera nakloněná, přesvědčím se nejprve, že chybu sama slyší.

Vezmu dvě postavičky / ponožky / tužky a jedna to řekna jako ona a jedna jako já (tafe vs. kafe). Zeptám se pak dcery, která z těch tužek to řekla správně, aby jí bylo dobře rozumět. Dcera to vždycky nadšeně identifikuje a pokouší se pak napodobit správnou výslovnost.

Vědomě zařadím slovo častěji.

Pokud si všimnu, že moje děti opakují nějakou stejnou chybu pořád dokola (rod, koncovku), zaměřím se na ni víc. Ne ve smyslu, že ji častěji opravuju, to vůbec. Spíš najdu nějakou chytlavou básničku nebo písničku, kde se to slovo vyskytuje. Nejčastěji si prostě vymyslím příběh, který jim pak před usnutím vyprávím, a kde se slovo/tvar hodně nachází.

Můj syn hodně používá ženské koncovky. Vypozorovala jsem, že u třetí osoby (on dělal) to používá správně, ale první osobu má prostě pevně spojenou s koncovkou -a. Tak pak vyprávím příběh, kde mluví nějaká mužská postava v první osobě.

Některé chyby se povede zachytit za pár dnů až týdnů, některé jsou vytrvalé a doprovázejí děti i několik let.

Chyba jako proces

I když to tak může podle článku vypadat, nevěnuju chybám u dětí přehnanou pozornost. Snažím se (zopakováním, korektivním feedbackem, častějším zařazením), aby si na ni, pokud je to možné, postupně přišly samy, a já je opravovat vůbec nemusela.

Skvělé na tom je, že pak ani ve vzájemném vztahu nevěnují tolik pozornosti chybám, ale automaticky přebírají můj postoj a jsou jeden druhému prostě vzorem (v obou jazycích – moje děti spolu mluví někdy česky, někdy německy).

Jasně, moje děti mají jen problémy s výslovností nebo slovosledem, zatímco jiné se perou už i se skloňováním nebo vůbec českým výrazem pro slovo. Postup, který znám od svých dětí, ale uplatňuju často i jako učitelka s ostatními dětmi. Opakuju, rozvádím, pokládám doplňující otázky a jsem vzorem.

Jsem z Prahy, ale žiju v Mnichově. Svoje děti vychovávám česky a pomáhám k tomu i dalším českým rodičům žijícím v zahraničí. Ukazuju jim, jak můžou motivovat děti k používání češtiny, zlepšovat jejich vyjadřovací schopnosti a přitom upevňovat vzájemný vztah. Více o mně se dočtete tady.
Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů

  • Máte obavy z toho, aby na vás dítě nemluvilo cizím jazykem? Anebo už na vás dítě mluví cizím jazykem a vy byste to rádi zvrátili? Pročtěte si několik tipů a zásad, které vám dají větší šanci na úspěch.

  • Nejčtenější články
  • Jsme i na Facebooku