Jak se mi v Německu mění čeština

Několikrát do měsíce se mi vybaví jeden moment, jak jsem kdysi naprosto nechápala, jak může u člověka v zahraničí prosáknout druhý jazyk do češtiny.

Bylo mi tak devatenáct, seděla jsem na setkání Česko-německého fóra mládeže s dalšími lidmi z Česka a z Německa a diskutovali jsme o tom, jak připravit prezentaci projektů. Jedna česká kamarádka, co už žila pět let v Německu, se ujala slova a povídá:

Musíme si dělat myšlenky o tom…

Všichni Češi se začali smát. Ona se rozhlížela, co se děje. Vůbec si nevšimla, že sice mluví česky, ale přitom úplně německy! Musíme si dělat myšlenky? Co to je? I já se svou školní němčinou jsem odhalila, že to je doslova přeložené „sich Gedanken machen“.

Vůbec jsem tehdy nechápala ani to, že tak mluví, ani to, že to nevnímá.

Do té doby jsem do zahraničí jezdila vždycky jen krátkodobě.

Během prvního roku za hranicemi, při Erasmu v Paříži, jsem ale něco podobného zažila s místními českými usedlíky hned několikrát. Dodnes si vybavuju to, co mě za uši tahalo nejvíc:

Vezmu autobus. Vezmu metro. Vezmu tramvaj.

Co že vezmeš? Aha, ty pojedeš autobusem.

Jenže co kdo nechtěl, nakonec jsem skončila v Německu. A jsem poslední dobou často jen kousíček od toho, abych nejela „autobusem“, nýbrž „s autobusem“.

Mně i mým dvoujazyčným dětem dělají největší problémy slova, která mají v jednom jazyce širší význam než v druhém. Obě děti mají na svůj věk velmi dobrou češtinu, ale třeba takové peřině říkají oba velmi často deka. V němčině je totiž deka jak deka, tak peřina. A já to od nich div nepřebírám.

Podělím se s vámi o čtyři posuny češtiny, které jsem na sobě za poslední měsíce vypozorovala:

Rozepnout, nebo otevřít?

Prvně jsem si toho všimla, když jsem chtěla dceři kdysi rozepnout sponku: já ti ji otevřu. Všimla jsem si toho, že mi to občas ujede i u bundy: otevřít bundu. Jak to píšu, trhá mi to uši oči, ale namouduši jsem to už párkrát řekla.

Německé aufmachen – zumachen je totiž velice univerzální a používá se jak pro české otevřít zavřít (dveře, okno), tak i pro rozepnout zapnout (knoflík, zip, sponku).

Stříhat, řezat, nebo krájet?

Na své vlastní svatbě jsem prý dokonce před dvěma lety oznámila, že další bod programu bude řezání dortu…

Německé schneiden znamená jak řezat, tak krájet, tak stříhat.

Alespoň několikrát do měsíce přemýšlím, které z těch tří slůvek bych teď právě měla použít.

Hodí se teď spíš řezat květiny, nebo stříhat květiny? A co teď dělám s tou látkou, co připravuju dětem na kalhoty?

Neplete se mi to ale (zatím), když něco krájím a říznu se přitom do prstu…

Obout, nebo obléknout?

Abych řekla pravdu, sama nevím, jak to v češtině je, protože jsem přistihla vlastní mámu, jak říká „obléknout boty“, a i google a korpus mi něco vyjely. Ale myslím, že boty se přeci jen obouvají. U nás teda většinou oblékají, protože tohle oblékání bot říkají opravdu často nejen děti, ale i já. V němčině je jak oblékání, tak obouvání anziehen.

Věšák, háček, nebo kolík?

A když se děti naopak svlékají a já je prosím, aby to pověsili tady na ten… už několikrát mi ujelo háček. V němčině se totiž věšák řekne Haken.

Zrovna tak když jdeme stanovat, taky občas nazvu kolíky háčky, protože slovo Haken má v němčině velký rozsah.

A to jsem v Německu pouhopouhých pět let a aktivně udržuju kontakt s češtinou a Čechy a podle možností jezdím pravidelně několikrát ročně do Česka.

Je to špatně?

Je to špatně? Jak moc špatně to je?

Jako překladatelka si samozřejmě musím dávat pozor, aby se mi to do překladů nevkradlo.

Ale pro všední den, pro moje děti? Mluvím na ně česky, co to jde, čtu jim od nevidím do nevidím. Vlivu druhého jazyka na mou ani na jejich češtinu nezabráním a nemá cenu se za to bičovat.

Ideál jakési „čisté“ češtiny měli puristé kdysi za národního obrození a jejich následovníci až do začátků dvacátého století, ale ti byli do velké míry v jiné situaci: čeština nebyla ustálený jazyk, alespoň na začátku byla v reálném ohrožení a v podstatě všichni její mluvčí byli bilingvní česko-německy.

Teď si stačí pustit radio a moje děti uslyší češtinu lidí, které žádné aufmachen-zumachen neovlivňuje.

Stačí otevřít jednu z toho obrovského množství krásných dětských knih, co napsali autoři nebo přeložili překladatelé s květnatou češtinou.

Moje děti budou mít možná trošku horší cit pro češtinu v určitých rovinách jazyka, a pokud se budou chtít jazykem živit, budou to muset později dohnat četbou a studiem. Možná se jim někdo někdy za jejich krkolomnosti zasměje. Zato budou umět druhý jazyk jako mateřský, mají od narození povědomí o dvou kulturách, mají nespočet výhod, které jim už nikdo nevezme.

Stejně se budu snažit o to, abych měla češtinu neprosáklou němčinou, to je jasné. Ale hlavně se budu snažit o to, aby moje děti měly češtinu rády a měly k ní vřelý vztah.

Pokud taky bydlíte v zahraničí a chcete se inspirovat, jak to dělám, napsala jsem ebook 11 tipů, jak zlepšit vztah dětí k češtině (pod odkazem si ho můžete nechat zdarma zaslat na e-mail).