Jakou máte startovní pozici v bilingvní výchově?

Proč jsou některé děti v pohodě bilingvní a některé už od začátku odpovídají jen v jednom jazyce a nic s nimi nehne? Je to tím, že se málo snažíte?

Osobní postoj a nasazení hrají určitě velkou roli, ale kromě toho existuje ještě řada faktorů, které můžeme ovlivnit jen částečně anebo dokonce vůbec.

Pojďte si uvědomit, jakou máte startovní pozici a jak s ní můžete naložit. Jaká mohou být vaše realistická očekávání v situaci, v níž se nacházíte?

Moje výchozí podmínky jsou velmi pozitivní: oproti osmi plusům jsem našla jen dva mínusy:

1. Jazyková situace

Jazyková situace hraje v můj neprospěch. Jeden jazyk v naší bilingvní situaci dlouhodobě výrazně převažuje nad druhým. Otec mluví na děti německy, okolní prostředí je téměř výhradně německé, chodí do německé školky a budou chodit do německé školy. Oproti tomu jsem já jediný pravidelný zdroj češtiny.

Pozice jazyků tedy u nás není ani trochu vyvážená.

Výrazně vyrovnanější bývá pozice jazyků v rodinách, kde jsou oba rodiče Češi nebo případně kde je možnost navštěvovat i školu přes týden v češtině (např. ve Vídni).

2. Prestiž minoritního jazyka

Čeština, jazyk se slabší pozicí v naší bilingvní výchově, není velmi prestižní. Znalost češtiny není obecně ceněná jako znalost angličtiny, němčiny, francouzštiny nebo třeba španělštiny.

Ostatním lidem nepadá v metru údivem brada, jak to tříleté dítě umí skvěle německy i česky, jako by jim padala, kdyby střídalo němčinu a angličtinu.

Rodič se v podobných případech může i stydět mluvit na veřejnosti na dítě česky, protože se na něj ostatní divně dívají, připadá si víc jako imigrant, může mu vadit, když ho ostatní tipují např. na rusky mluvící osobu (které nemají u hodně Čechů příliš záviděníhodnou pozici). To všechno souvisí s prestiží jazyka.

3. Místo bydliště

Naopak pro mě hraje do karet místo našeho bydliště. Žijeme snad nejblíž Česku, co to v zahraničí pomalu jde. Mnichov je v příznivé vzdálenosti 3,5 hodiny jízdy autem od Prahy, vlakem tam dovedu být s dětmi za sedm hodin od domu k domu.

Znamená to nejen možnost častějších návštěv Česka (což už je samo o sobě obrovské plus), ale i výrazně větší množství Čechů přímo v Mnichově a okolí a taky snadnější přístup ke zdrojům češtiny jako jsou knížky. Oproti tomu žijete-li třeba v USA nebo na jižní polokouli, možnosti návštěv Česka, hustota Čechů žijících přímo v místě i dovážení knížek jsou nejspíš velmi omezené.

4. Pracovní situace

Já jakožto zdroj minoritního jazyka jsem byla s dětmi na rodičovské dovolené a jsem hlavní osoba, co se o ně stará. Oproti tomu často tátové, kteří jsou jediným zdrojem češtiny a tráví s dětmi jen večery a víkendy v podstatě už od začátku jejich života, jsou v dočista jiné pozici.

V Německu trvá rodičovská dovolená rok, rodič si ji za určitých podmínek (finančně sice nepříliš výhodných, nicméně přípustných) může prodloužit až na tři roky, což je ve srovnání s jinými zeměmi pro bilingvní výchovu velmi příznivá situace.

Já jsem nicméně na volné noze, jsem tedy v tomhle ohledu ještě flexibilnější.

Kromě toho nám naše finanční situace dovoluje, abych po několik let vydělávala jen minimum a zaměřovala se na čas s dětmi. V neposlední řadě mi nevadí trochu pro ně „pozastavit“ kariéru. To není u všech profesí tak snadno možné.

5. Postoj partnera

Podle mě jeden z rozhodujících faktorů k úspěchu. Můj partner mě velmi podporuje v tom, abych na děti mluvila česky, nikdy češtinu neshazuje ani nepochybuje o tom, jestli dětem k něčemu bude.

Sám česky sice nemluví, ale jeho pasivní znalost roste každým dnem a zvládá už při češtině „nevypínat“ jako dřív, ale jakž takž vnímat, co dětem říkám, a zapojovat se.

6. Postoj nejbližší rodiny a přátel

Ani rodina partnera, ani moje rodina nám nehází v bilingvní výchově klacky pod nohy. I když obě rodiny bydlí velmi daleko, takže by to případně nemělo zas až tak zásadní vliv, ale i tak je to velká psychická vzpruha.

Často se setkávám s tím, že partner sice podporuje bilingvní výchovu, ale rodiče partnera už s ní mají problém. Pokud bydlí blízko a jsou velmi často součástí rodinného dění, může to zanechat nesmazatelné stopy na postoji dětí k minoritnímu jazyku.

I naši němečtí přátelé, s nimiž trávíme hodně času, jsou nám výrazně nakloněni a nehudrujou, když nerozumí všemu, co říkám dětem, naopak už mnoho slovíček pochytili.

7. Postoj společnosti a institucí

Německo je sice typická centralizovaná evropská země, kde převládá jeden jazyk ve správě i školství, ale místní společnost je obecně vůči jinakosti velmi tolerantní (což ovšem neznamená, že nikdy nenarazíte).

Kromě toho tu žije mnoho cizinců a němečtí politici i úředníci podporují bilingvní výchovu a snaží se šířit osvětu mezi rodiči, aby mluvili na děti svým mateřským jazykem.

Ani dětští lékaři většinou nedoporučují urychlování vývoje řeči nebo rozmluvení tím, že na dítě začnete mluvit dominantním jazykem namísto svého rodného.

Dvouletá prohlídka u doktora spočívá v tom, že dostanete seznam asi sto slov a musíte zaškrtnout, které už dítě aktivně užívá. Pro nejzastoupenější jazyky (vím o turečtině) mají lékaři k dispozici pro rodiče dokonce seznam slov v jejich jazyce.

V naší školce jsme sice shodou okolností jediní, jejichž dítě mluví i jinak než německy, ale učitelé to vždycky podávají před ostatními dětmi jako výhodu a něco „extra“. Občas v ranním kroužku může počítat dcera česky nebo třeba říct, jak se určité slovíčko česky řekne.

Ne všichni mají tak pozitivní zkušenosti a četla jsem už o nejedné rodině, které bylo stran institucí nebo učitelů doporučeno upuštění od bilingvní výchovy.

8. Historie mého pobytu v zahraničí

Jsem v Německu relativně krátce, teprve šest let, a vlastně skoro od začátku s dětmi. Celou dobu jsem byla ve spojení s češtinou a českými přáteli.

Naproti tomu někteří rodiče, kteří vychovávají svoje děti česky v zahraničí, tam žili už třeba deset let před dětmi a celých těch deset let skoro nepromluvili česky. Anebo se tam už oni sami dokonce narodili a vyrůstali bilingvně.

Nejenže tak sama nemám zas tak velké problémy s češtinou (i když váhám občas taky), zároveň jsem i zvyklá skoro od začátku přepínat a „neujíždí“ mi tak druhý jazyk v hovoru s dětmi.

9. Sourozenecká konstelace

Moje děti jsou velmi blízko sebe – necelé dva roky. Syn se tak narodil ještě v době, kdy jsem byla s dcerou doma a kdy u ní byla po všech stránkách silnější čeština. Díky tomu spolu děti mluví i mezi sebou hodně česky.

Když jsou s manželem, mluví spolu i německy, navíc se hodně může změnit, když syn přijde na podzim do stejné školky a stejné skupiny, co navštěvuje starší dcera, nicméně zatím to jednoznačně hraje v náš prospěch.

10. Dominantní jazyk

V neposlední řadě bych chtěla zmínit, že záleží i na dominantním jazyku. Hlavně pokud je druhým jazykem vašich dětí angličtina, jste v silné nevýhodě. Naopak pokud je dominantním jazykem menší jazyk nebo jazyk, kterým v Česku málokdo mluví, hraje vám to do karet.

U nás je to v tomhle bodě tak půl na půl, ale spíš v plusu. Německy mluví v Česku docela dost lidí (včetně mých rodičů), ale z dětí málokdo a není to zdaleka tak atraktivní jako angličtina.

Děti totiž často nemají příliš velkou motivaci mluvit česky, když jsou ve své rodné zemi, kde stejně i všichni ostatní mluví dominantním jazykem. Nadějí rodičů pak zůstávají návštěvy Česka, kde se dítě bez češtiny neobejde.

Jenže je-li jeho druhým jazykem angličtina, často stejně ostatní rozumí, co říká, jsou schopni reagovat a odpovídat. Navíc chce každý využít toho, že se on sám nebo jeho děti můžou zlepšit díky vašemu dítěti v angličtině…

A dítě pak často necítí ani v Česku potřebu mluvit česky.

Využijte svých plusů!

A co vy? Kolik jste napočítali plusů a mínusů pro vás?

Jsou věci, které nezměníte a které vám vaši startovní pozici mohou výrazně ztěžovat. Ale pokud využijete naplno svých plusů, můžete dosáhnout i toho, co se zdálo zpočátku nerealistické.

U nás je mínusem, že čas s němčinou u dětí nejpozději se začátkem školní docházky naprosto převáží. Ale právě proto naplno využívám svého plusu – pracovní situace – a dopřávám jim teď opravdu hodně času s češtinou.

Uvědomte si, co jsou vaše plusy, a stavte na nich!

Pokud mínusy výrazně převažují, zkuste zvážit, jaké cíle jsou pro vás realistické (např. slušná pasivní znalost jazyka, aktivně jen domluva) a směřujte k nim, aniž byste se nechávali frustrovat srovnáváním s jinými bilingvními dětmi s odlišnou startovní pozicí.

Vaše startovní pozice je víceméně daná, ale co s ní uděláte dále, záleží na vás!