Když je partner proti češtině

Pokud je náš životní partner proti češtině, je to jedna z nejtěžších situací, které nám může bilingvní výchova vůbec postavit do cesty. Jak to může vypadat a jaké důvody za tím vězí? Dá se s tím něco dělat?

Každé partnerství a každá situace je jiná. Ale stává se ne úplně zřídka, že je partnerovi nějakým způsobem nepříjemné, když je v rodině ještě druhý jazyk.

Mluvím o případech, kdy jeden partner zároveň mluví dominantním jazykem okolí a druhý partner chce mluvit česky. Zvlášť často se s tím setkávám, když rodina žije v zemi, kde je dominantní jazyk velmi silný a je běžné být monolingvní (např. anglickojazyčné země, Francie).

Jaké může mít odmítání češtiny podoby?

Partner

  1. úplně odmítá češtinu, nechce, aby druhý rodič vůbec mluvil na dítě česky
  2. chce, aby druhý rodič na dítě mluvil česky pouze v jeho nepřítomnosti
  3. nevadí mu, když druhý mluví na děti česky, když on je u toho (ve stejné místnosti atp.), ale chce, aby druhý rodič na děti nemluvil česky při společných hovorech, např. u jídelního stolu při společném jídle

Kromě těchto odstupňování v běžné denní komunikaci může mít odmítání partnera ještě různé další podoby, např. shazuje češtinu poznámkami „k čemu to je“, „nikdo tím nemluví“, „nikdo ti nerozumí“ nebo mu třeba vadí častější ježdění do Česka kvůli udržování češtiny.

Netvrdím, že je model, kdy rodič mluví na dítě česky jen v nepřítomnosti partnera docela nefunkční a zavrženíhodný. Musí to ale být vědomé rozhodnutí a konsens.

Stejně tak je úplně v pořádku, když má rodič prioritu, aby jeho rodina měla společný jazyk u večeře, i za cenu toho, že je to míň prostoru pro češtinu.

Problém nastává v okamžiku, kdy jeden rodič chce mluvit na dítě vždycky česky a druhý rodič s tím nesouhlasí.

Jaké to může mít důsledky?

Samozřejmě se můžeme častěji setkat s tím, že někdo není nakloněný naší bilingvní výchově. Ale když je to přímo ten nejbližší – náš partner –, je to velmi prekérní a nelehká situace.

Pokud partnerovi vyjdeme vstříc, vede to k tomu, že je dítě vystaveno v (mnohem) menší míře našemu jazyku, takže má (mnohem) menší šanci ho dlouhodobě ovládnout na dobré aktivní úrovni.

Pokud se rozhodneme partnerovi nevyhovět, vede to k rozporům a narušené atmosféře v rodině.

Děti to od určitého věku už naprosto přesně vnímají a velmi často odmítavý postoj partnera k menšinovému jazyku přebírají. Nebo pak češtinu vnímají jako něco, co vede k rozporům mezi rodiči, – a děti rozhodně nechtějí, aby spolu jejich rodiče nevycházeli.

Co s tím?

Začít musíme u sebe

Když jsme si něčím jistí, máme mnohem slibnější výchozí pozici, že o tom přesvědčíme i toho druhého. Jen pokud víme, co chceme, proč to chceme a stojíme si za tím, nenecháme se zviklat.

Pokud se nám samotným trochu zdá, že naše děti vlastně tu češtinu zas až tak moc neupotřebí a je to jen zbytečné plýtvání energií, těžko za to pak dělat odpovědného partnera.

Možná chceme, aby děti uměly dobře česky, ale zdá se nám, že postačí, když budeme mluvit na děti česky jen v nepřítomnosti manžela. V tom případě je potřeba zhodnotit, jestli je to reálný cíl. Zkusit si spočítat, kolik bude mít dítě v prvních letech i později češtiny a kolik dominantního jazyka.

Takže prvně je potřeba si ujasnit, co je moje priorita a kde je moje hranice.

Uvědomit si důvody a projevit pochopení

Před několika měsíci mě samotnou zaskočilo, jak jsem se cítila při nakupování v supermarketu, když jsem platila kartou a najednou spolu začali náš a sousední pokladní mluvit turecky. Byla to taková chvilková směs podivu, že mluví tak, že jim nikdo kolem nerozumí, a zvědavosti, co si povídají.

Je přinejmenším zvláštní nerozumět, pro někoho to může být až hodně nepříjemné. Jde o nejbližší příbuzné a já vůbec nerozumím, co si povídají. Je potřeba si na to zvyknout. Někomu to jde lehce (třeba můj manžel je dočista „splachovací“), pro někoho je to takřka nemožné.

Pokud nerozumím, nemůžu se hned zapojit a reagovat, nemůžu k tomu připojit svůj díl. Musím počkat, až mi to někdo přeloží, ale mezitím už se zase debata třeba přesune jinam.

I když se mě debata vůbec netýká, nemohl jsem z ní vyzískat informace, které by se mi třeba později hodily. Cítím, že naše rodina je tím rozdělená. Já nejsem její součástí.

Mám strach, že moje děti budou pozadu ve vyjadřování se anglicky (= v dominantním jazyce), nebudou si schopné říct, co potřebují, až nastoupí do školky.

Ve výchově dětí se projeví hodně věcí, co děláme teď, až mnohem později. Je těžké je dohlédnout.

Důležité je partnerovi nejlépe v diskusi mezi čtyřma očima (bez dětských posluchačů) aktivně vyjadřovat pochopení. Nestačí, že to chápeme, že se necítí kvůli češtině dobře, je potřeba mu to taky dát najevo.

Hledat kompromisy a řešení v diskusi s partnerem

Teď přichází ten nejdůležitější krok: jak dojít ke kompromisu, abychom ani jeden nemuseli jít přes sebe.

Hodně záleží na tom, jaký je důvod vašeho partnera pro odmítání češtiny.

Pokud je to strach, že dítě nebude dost dobré v dominantním jazyce atp., je dobré společně si sednout a hledat argumenty pro a proti, společně googlovat nebo se dokonce obrátit na experty v oboru a konzultovat to.

Pokud je to vyčlenění a vy se chystáte zakřičet: „Tak se prostě nauč česky a všechno bude vyřešené!“, máte moje plné pochopení, ale váš partner se nejspíš bude jen cítit víc pod tlakem a tím spíš bude proti.

V tom případě je podle mě vhodná cesta pokusit se ujasnit si, co je pro vás ještě v pohodě a co už je za vaši hranici a proč, a od toho se odpíchnout.

Pro mě třeba není v pohodě mluvit přímo na děti jinak než česky. Ale je pro mě v pohodě všechno, co řeknu, manželovi tlumočit.

Nebo: Pro mě je v pohodě mluvit na děti u společného hovoru dominantním jazykem, ale není pro mě v pohodě, když češtinu před dětmi jakkoli shazuješ, je to rovnocenný jazyk a jejich prarodiče jinak nemluví.

Je dobré si uvědomit, že ač je pro vašeho partnera teď v pořádku, když mluvíte na malé děti (miminka, batolata, předškoláky) česky a on rozumí jen tak zhruba podle kontextu, nemusí to být pro vašeho partnera v pořádku, když budete mluvit česky na děti školního věku, kde už mu domácí kontext často nestačí.

Poznámka na závěr

Vztah s cizincem nebo cizinkou může být nesmírně obohacující a zároveň nesmírně náročný. Ještě víc než v jakémkoli jiném vztahu se musíme naučit vzájemně respektovat jinakost a jiné rodinné a společenské zázemí.

Navíc nikdy nejsme v rodinném životě izolovaní jen já a partner od zbytku světa. Jak děti rostou, může se stát, že například po určitý čas jeden jazyk docela odmítají, k tomu se přidávají příbuzní, kteří mají zase svůj (neoblomný) postoj, ti všichni dodávají dynamiku našim původním plánům, představám, očekáváním.

Jakkoli to nebudu schopná rozlousknout, závěrem bych shrnula: Pokud je čeština u dětí jednou z vašich priorit a váš partner ve výchově je proti tomu, je dobré tomu co nejdřív věnovat dostatek času a mluvit o tom na rovinu. Pokusit se o pochopení, ale zároveň i o udržení vlastních hranic.

Jsem z Prahy, ale žiju v Mnichově. Svoje děti vychovávám česky a pomáhám k tomu i dalším českým rodičům žijícím v zahraničí. Ukazuju jim, jak můžou motivovat děti k používání češtiny, zlepšovat jejich vyjadřovací schopnosti a přitom upevňovat vzájemný vztah. Více o mně se dočtete tady.
Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů