Moje dítě nechce číst česky. Proč a co s tím? (část 1/3)

Myslím, že to zná velká část rodičů dlouhodobě žijících v zahraničí. Jejich děti sice občas nebo i velmi často čtou, ale téměř výlučně sahají po knížkách v dominantním jazyce. Jak jim pomoct, aby si dobrovolně vybíraly dokonce i české knížky?

Proč nechtějí

Ze všeho nejdřív je ale dobré pokusit se co nejlépe pochopit, proč to ty děti dělají. Občas slýchám, že je to proto, že čeština je mnohem složitější (než např. angličtina). Myslím, že ale hlavní důvod je zakopaný někde docela jinde. Zrovna pro čtení má čeština relativně snadný a intuitivní systém (písmeno se čte skoro vždy stejně).

Představte si, že máte dvě auta: rodinné a služební. Jsou velmi odlišná a vy jste řidič-začátečník nebo začínáte řídit po dlouhé době.

Ve služebním autě jezdíte od teď skoro každý den do práce a z práce, postupně si na ně zvykáte, automatizujete postupy. Jezdit jím je pro vás snazší a snazší.

Druhé auto nepoužíváte tak pravidelně. Vždycky když si do něj sednete, musíte chvilku přemýšlet, kde co je a jak na to. Občas se vám během jízdy stává, že zmáčknete špatné tlačítko nebo zatáhnete špatně za řadicí páku – totiž tak, jak jste na to zvyklí z druhého auta.

Jednou, když vyjíždíte z garáže rodinným autem, ho trochu poškrábate na boku, protože jste zvyklejší na služební auto, které je užší. Partner vám přímo nevynadá, ale je na něm trochu vidět, že je zklamaný z toho, jak vám to jde špatně a pomalu. Postupně ve vás rostou obavy pokaždé, než máte jet rodinným autem. Už tušíte a předpokládáte, že to nepůjde tak dobře.

Rodinným autem si taky ani náhodou netroufáte jezdit tak rychle jako služebním, takže to pak ani zdaleka není taková zábava.

Ve skutečnosti vám sice to, že tak často řídíte služební auto, pomáhá i při řízení rodinného auta, mnoho zautomatizovaných postupů je dobře použitelných. Jenže vy spíš vnímáte ty přehmaty a jak vám to jde mnohem hůř ve srovnání se služebním autem. Pokud se chcete někam rychle dostat anebo se víc pobavit, jednoznačně sáhnete po služebním autě.

Co by vám pomohlo?

Jízda ve služebním autě je pro vaše dítě jako čtení v dominantním jazyce: pravidelné, a proto snadnější, a proto zábavnější.

A jízda v rodinném autě jako čtení v češtině: mnohem pomalejší a spojené s častými přehmaty. Někdy třeba přečte C jako K nebo G jako Ž (podle dominantního jazyka), není tolik schopné vnímat význam nebo si nevšimne narážky, vtipu, dvojsmyslu.

Co by vám pomohlo, abyste řídili pohodověji, automatičtěji a s větším potěšením i rodinné auto?

Tušíte správně – častější řízení rodinného auta, častější čtení česky.

A pomůže vám, když vás bude pořád někdo upomínat: „Musíš víc jezdit tím rodinným autem, aby ses to naučil/a!“

Mně třeba spíš ne. Proč? Vždyť si vystačím i se služebním, do cíle dojedu. Že se nedostanu úplně všude do jakéhokoli terénu? To mě tolik netrápí, možností výletů (knih, časopisů) mám i tak habaděj. Řídit služební auto je pro mě o tolik snazší.

Možná vám analogie s řízením nic neříká – mně jo, protože jsem špatná řidička a jiné auto, než to, na které jsem zvyklá, mě snadno vyvede z míry. Představte si cokoli, kde si můžete zvolit snadnější, obvyklejší cestu (i když víte, že se třeba tou složitější víc naučíte).

Berte ho pravidelně na výlet (předčítání)

Základem je předčítání. Vezměte dítě rodinným autem na výlet vy. Nechte ho, ať se na vás kouká, jak řídíte a kudy projíždíte.

Předčítejte dětem, i když už samy umějí číst. Pokud děti nechtějí číst česky, čtěte jim česky vy. Čtěte jim klidně i mnoho let po tom, co se už samy naučily číst. Poslouchat zvládnou i mnohem čtenářsky náročnější příběhy, než dovedou číst samy.

S každým čtením si nabírají a opakují velké množství slovní zásoby a budují si v češtině lepší porozumění. Pokud budete o textu i přímo diskutovat, pokládat otázky typu: „Co asi teď udělá, co myslíš?“ nebo „Proč myslíš, že to udělal/a?“, výrazně zvyšujete i čtenářskou gramotnost vašeho dítěte, ať už v češtině nebo obecně.

Udělejte si z toho zvyk. Čím dřív, tím líp. U nás to třeba poslední dobou nejde tolik před spaním jako dřív, protože bývám večer v práci nebo na tréninku a děti ukládá manžel. Starší dceři jsem tak začala předčítat u snídaně. Taky se mi při čtení nedělá špatně v autě ani jiných dopravních prostředcích, tak čtu dost i na cestách.

Jasně, můžete jim pustit i audioknížky a určitě je to skvělé doplnění. Ale při čtení můžete kdykoli zastavit, zodpovědět dítěti otázku, propojit s jeho životem a situacemi, které prožíváte, rozvést debatu, případně přeskočit pasáž, pokud se vám zdá příliš popisná a složitá.

Předčítejte dětem třeba Pána prstenů, Harryho Pottera nebo jakoukoli knihu, která je jim blízká. Nejlépe na kapitoly, abyste se chtěly zas další den posunout dál.

Pokud má nicméně vaše dítě v češtině spíš slabší slovní zásobou, volte i texty pro předčítání úměrně tomu (typu Čtyřlístek, Malý Mikuláš, Deník malého poseroutky, případně to, co už znají z televize).

Při výběru si můžete pomoct i tím, které knížky si vaše dítě vybírá v dominantním jazyce (sahá raději po pohádkách, po encyklopedicích, po dobrodružných příbězích?).

Nenuťte ho hned jezdit serpentinami (jednoduché texty)

Představte si, že se potřebujete naučit řídit to auto, a partner vás na první větší společný výlet vezme do hor, kde je serpentina za serpentinou, mnoho úzkých uliček a nepřehledného terénu. Asi z toho nebudete moc nadšení.

Volte raději rovné a široké ulice s méně hustou dopravou. Volte pro vaše děti nejprve v češtině jen velmi krátké texty se slovní zásobou, kterou znají.

V úplných začátcích čtení děti často používají pro první nácvik cedule a nápisy venku. Ty jsou bohužel pro nás v jiném jazyce. Ale doma si můžete udělat takové svoje vlastní „cedulové“ prostředí 🙂 U nás mají děti třeba popsané košíčky s oblečením ve skříni (kalhotky, ponožky, trička), v kuchyni máme popsané sklenice se surovinami (čočka, špagety, rýže), v předsíni mají popsané jmény každý svůj věšáček.

Ale i pro starší děti a pokročilejší čtenáře platí, že čím víc mají možnost v prostředí narážet na české nápisy, popisky, věty, tím spíš je budou číst a trénovat na nich. Pokud máte někde vystavené doma fotky, můžete pod to jednou větou napsat, kdo a kde to je, třeba „Babička s dědou na zahradě.“ „Celá rodina u moře.“

Pište dětem vzkazy. Nechte jim třeba vzkaz na ledničce, že se těšíte, až spolu zítra půjdete plavat. Adam z Bilingual Monkeys dával svým dětem v počátcích jejich čtení vzkazy do svačinové krabičky.

Adam mi taky připomněl, jak jsem kdysi, když byla moje starší dcera miminko, učila svého muže česky (ne, že by už teď uměl): pokaždé, když přišel z práce, měl ode mě na naší tabuli vzkaz (česky), co jsme ten den dělaly. Protože ho to zajímalo, každý den si osvojil pár nových slovíček.

Adam zas psal takhle na magnetickou tabuli v koupelně pro svoje děti různé hádanky. Pro menší stačí hádanky typu: „Je to černobílé a vypadá to jako kůň. Co je to?“ A když to vyluští, můžou běžet s odpovědí za vámi.

Pro starší pak můžete zavést koutek s vtipy třeba přímo u místa, kde si čistí zuby, a pak jim tam nechat na post-itu třeba: „Víte, proč si babička s dědou píšou na dveře K+M+B? Aby si nezapomněli KLÍČE + MOBIL + BRÝLE!“

Pokud vaše děti začínají psát a číst, můžete si taky doma vyrobit rodinnou poštovní schránku (starou krabici), kam si jeden pro druhého budete házet vzkazy nebo obrázky.

Pokud chcete, aby bylo čtení v češtině pro vaše děti přirozené, je potřeba se do toho opřít. Vy jste pravděpodobně jediní široko daleko, kdo jim může vytvářet příležitosti ke čtení.

Na konci dovolené například dělám svým dětem bojovku, kde se dostanou k nějakému pokladu. Najdou první indicii, kde mají otázku a na ní tři odpovědi (Jak vypadá portugalská vlajka? Jaké je hlavní město Portugalska?). Pod správnou odpovědí je tip, kde se skrývá další indicie. Poslední pokladem byl takhle v Portugalsku strom s mandarinkami, z něhož si směli každý jednu utrhnout.

Znám taky rodinu, v níž se například na vánoční dárky nepíše přímo jméno, pro koho je to určené, ale nějaký popis, podle něhož se to musí nejdřív uhodnout (Dárek je pro někoho, kdo má rád žvýkačky a jedna se mu nedávno přilepila na botu.)

Když začnete něčím takovým, máte jistotu, že dětem půjde v češtině čtení líp a líp a budou ho spíš vyhledávat.

A co to „opravdové“ čtení?

Článek se mi nějak rozrostl, proto jsem se rozhodla ho rozdělit do dvou. Příště se už vydáme do světa příběhů a knih!

Pokračování najdete tady (jak vytvořit vhodné podmínky ke čtení v češtině, jak vybírat knihy): https://annapaap.cz/moje-dite-nechce-cist-cesky-proc-a-co-s-tim-cast-2-3/ a tady (jak si poradit se čtením i bez českých knih): https://annapaap.cz/moje-dite-nechce-cist-cesky-proc-a-co-s-tim-cast-3-3/.

Prozatím zkuste promyslet, kde všude byste mohli doma narafičit různé příležitosti ke čtení. Nesnažte se hned udělat všechno, spíš promyslete jednu věc, která je pro vaši domácnost realistická a z níž by se mohl nejsnáz stát zvyk, a zkuste ji dělat několik dní za sebou.

Každá česky přečtená věta se počítá!