Proč dítě neodpovídá česky?

Je to pro mnohé asi nejtěžší situace ve vícejazyčné výchově: dítě odpovídá jiným jazykem, než na ně mluvíme. Tedy, vlastně to jde i hůř: dítě nám může ještě i zakazovat mluvit na ně česky úplně.

Nicméně už i situace, kdy dítě odpovídá druhým jazykem, často vede k tomu, že rodič se už tolik nedovede vracet k češtině sám a často jazyky míchá nebo se uchyluje k jazyku okolí.

V článku se dnes zaměřím na příčiny, protože od příčin se odvíjí i řešení. Vyčlenila jsem celkem čtyři základní:

• Dítě je ještě moc malé.
• Dítě nemá důvod mluvit česky.
• Dítě má slabou češtinu.
• Dítě se vědomě vyhrazuje vůči češtině.

Dítě je ještě moc malé

Občas mě vyhledávají rodiče, kteří mají dvouleté nebo tříleté děti nemluvící česky. Je důležité si uvědomit, že je ještě relativně normální, když v tomhle věku dítě nemluví vůbec – žádným jazykem. A i u vícejazyčných dětí se může stát, že se nejprve rozmluví jedním jazykem a až několik měsíců nato druhým jazykem.

V prvních promluvách si děti většinou vybírají slova ze všech jazyků a postupně se rozmlouvají do komplexnějších promluv.

Můžou to dělat v jazycích paralelně – to byl případ mého syna, který už od začátku (cca 18 měsíců) mluvil oběma jazyky včetně toho, že rozlišoval podle mluvčího. Ale můžou to dělat i postupně – to byl případ mojí dcery, která začala mluvit komplexněji mimo jednotlivá slova nejprve jedním jazykem (cca 2 roky a čtvrt), přičemž v druhém jazyce zůstávala u jednotlivých slov. Druhým jazykem se rozmluvila až o dobrého půl roku později.

Pokud jsou vašemu dítěti dva nebo tři a nemluví ještě česky, ale druhým jazykem už docela dobře, vytrvejte nadále u češtiny a pokuste se mu dopřát jí – a tedy aktivního času s vámi – co nejvíc. Nemusí to vůbec znamenat, že jste něco zanedbali: vaše dítě je možná prostě ještě moc malé a potřebuje čas.

Dítě nemá důvod mluvit česky

Často slýchám jako příčinu toho, proč dítě nemluví česky, že „nemá přece důvod, vždyť ví, že mluvím i druhým jazykem“. S tímhle bych byla opatrná. Od určitého věku si uvědomují všechny děti, že rodiče jsou taky vícejazyční, a přesto hodně z nich odpovídá v menšinovém jazyce.

Když rodiče tedy tvrdí, že děti neodpovídají česky, protože vědí, že nemusí, většinou za tím spíš vidím slabou češtinu (viz další bod). Ale něco pravdy na tomhle přece jenom bude. Zvlášť pokud se nepodaří pocit důležitosti češtiny nastartovat v prvních letech.

Vídám to například u rodin, kde rodič mluví na dítě o samotě česky, ale za přítomnosti druhého rodiče místním jazykem. Nebo u rodin, kde je rodič už tak sžitý s prostředím, že často na dítě promluví v druhém jazyce, ani o tom neví.

Může k tomu přispět i to, že rodič samotný sice na dítě mluví česky, ale často bez povšimnutí ihned reaguje na cizojazyčnou promluvu dítěte – tedy nezopakuje slova dítěte česky, nepřeruší tok konverzace (a nedá tak vlastně vůbec najevo, že on je tady pro češtinu, což je důležité hlavně v prvních několika letech života, kdy si děti ujasňují co a jak).

A někdy se to stává i v rodinách, kde rodič lpí na tom, že mluví jen česky a tráví s dítětem dost času, ale dítěti to (povahově) nestačí. Potřebuje skutečně ten důvod. Potřebuje vidět, že jsou lidi, kteří mluví jenom česky. Tedy nejlépe – potřebuje jet aspoň na několik týdnů do Česka.

Dítě má slabou češtinu

Nejčastější příčina je podle mě ta, že dítě má slabou češtinu. Druhý jazyk je pro ně výrazně snazší, protože ho mnohem častěji používá nebo taky protože má určitou slovní zásobu (např. z prostředí jeslí / školky / školy, z party kamarádů) pouze v tomto jazyce.

V zahraničí bývá na rozdíl od Česka (velmi) krátká mateřská / rodičovská a děti začínají navštěvovat zařízení většinou dřív, než začínají mluvit.

Pokud dítě nemá z prvních let pevně zautomatizovaný zvyk, že mluví na rodiče česky, a/nebo pokud převažuje čas, který tráví v nečeském prostředí oproti tomu s rodičem, lovit češtinu v momentě, zvlášť když se dovede s rodičem domluvit i jinak, není úplně snadné.

Nedostatek jazykových prostředků v určité oblasti se může taky projevovat tím, že dítě mluví o určitých tématech v jednom jazyce, ale když jde o témata z domácího prostředí, česky mluvit neodmítá nebo míchá, co dovede.

Pokud se toho chce rodič vyvarovat, je potřeba, aby s dítětem trávil dostatek času a aby podporoval dítě v češtině i v oblastech, které s ním česky nemá přímo možnost prožívat. Za pomoci intenzivních dialogů, knih a dalších příběhů, návštěv v Česku anebo českých skupin v zahraničí, a tedy alespoň částečného navození prostředí mezi vrstevníky.

I dítě, které pouze rozumí, je vícejazyčné, ale čím častěji dítě češtinu používá, tím lépe si ji i osvojuje, proto je výhodné motivovat je i k aktivnímu používání češtiny. Zvlášť pokud to neodmítá, jen mu chybí dostatek aktivní slovní zásoby a cviku.

Dítě se vědomě vyhrazuje vůči češtině

Tohle se může stát, člověk ani neví jak. Příčiny bývají individuální, nicméně častým pramenem takového bloku bývá určitě předchozí bod – čeština je slabá. Když se do toho přidá frustrace z nemožnosti vyjádřit se nebo případná příliš horlivá a nevhodně mířená přičinlivost rodiče, může se dítěti čeština zošklivit už i ve věku tří čtyř let.

Občas dítě přebírá negativní postoj od okolí, které není plně nakloněné jeho vícejazyčné výchově – od druhého rodiče, prarodičů. Cítí, že čeština je předmětem sporu a narušuje pohodu. Nebo naopak ho brzdí výčitky ze strany českých příbuzných, že jeho čeština není dostatečná. Může mít pocit, že v češtině nedosahuje takových výsledků, jak by mělo.

Ale nemusí to být vyvolané jen v rodinném prostředí. Pokud dítě nastoupí do školky nebo do školy, je plně ponořené do místního prostředí a nasává místní jazyk, chce být podobné jako kamarádi a patřit k nim, stačí málo, aby byla čeština vědomě zatlačována do pozadí. Může to být poznámka spolužáka, stud před vrstevníky, vlastní pocit zvláštnosti.

Často jde o dočasný fenomén – dočasný může ovšem znamenat i několik let.

Může se to dostat až do situace, kdy dítě i dospělému zakazuje, aby na ně mluvil česky. – Nerozumím ti. Nemluv tak zvláštně. Mluv jako MY. – Nebo dospělému zakazuje mluvit česky alespoň před ostatními, před kamarády: Mluv na mě česky jenom doma.

Jak z toho ven

To je na jiný článek, ale nechci to nechat jen tak viset ve vzduchu:

Zvlášť s poslední situací je velmi ošemetné pracovat.

Je potřeba se oprostit od pocitu viny, že jsem jako rodič selhal. Je potřeba sejmout z dítěte tlak na češtinu. A hlavně: je potřeba najít něco, proč by ho čeština měla zase těšit. Kamaráda, sestřenici, zábavu, společný smích, sympatického učitele. Ukázat mu, že vy češtinu máte rádi a prožíváte ji s radostí: s písničkami, filmem, s přáteli či příbuznými. Že je radost česky umět a má to smysl.

A zvlášť u poslední situace bych byla všemi deseti pro, aby se dítě nikdy do češtiny nenutilo.

Ani pokud se to nepovede, neznamená to, že se vaše dítě k češtině nikdy nevrátí: Moje třicetiletá studentka vyrůstající v Británii a v Německu se mi před pár týdny svěřila, že se s mámou dohodla, že teď už spolu budou mluvit jen česky 🙂