Nedostatečné slovní zásoby si často všimneme pozdě

Krátký imaginární rozhovor o zásadním momentu při předávání češtiny v zahraničí.

Anna Paap: Nedostatečné slovní zásoby si rodiče často všimnou, až když je pozdě.

Rodič: Jak jako pozdě? Vždyť ty, Aničko, přece vždycky všude tvrdíš, že nikdy není pozdě na to začít se učit česky.

Anna Paap: No… Tvrdím to hlavně proto, že je skutečně vždycky lepší začít někdy než nikdy. Ale je o dost snazší začít dřív. Ještě když je jazyk pro dítě samozřejmost.

Rodič: A co teda znamená to pozdě?

Anna Paap: Slovní zásoba je naprosto základní stavební kámen jazykových dovedností. Děti díky tomu vyjadřují svoje myšlenky, pocity, potřeby. Jenže do určitého momentu může být mnohem méně viditelná než třeba gramatika. 

Rodič: Ale rodiče si přece ze všeho nejdřív všímají prvních slov svého dítěte, čekají, co řekne, počítají, kolik už slov umí česky, kolik anglicky, kolik německy.

Anna Paap: To je pravda v úplném začátku, když se dítě rozmlouvá, to ano. I tehdy si ale všímají většinou spíš aktivní slovní zásoby, na pasivní snáz zapomínají: kolik už dítě vlastně rozumí. A když se to tří-, čtyřleté dítě rozmluví ve větách a osvojí si nějaký ten základ pro každodenní fungování, mnohem víc si pak rodiče všímají třeba toho, že kluci říkají “spadla jsem” místo “spadl jsem”, nebo že říká “červená” auto místo “červené”.

Rodič: Gramatika je pro jazyk přece taky hrozně důležitá! Když bude říkat červená auto, mluví jak barbar. A když kluk řekne někde v Česku “spadla jsem”, všichni se mu leda vysmějou.

Anna Paap: Ach, tahle posedlost tím, že se mu někdo vysměje. Ta leckoho úplně ochromuje a je přitom často tak zbytečná. Zvlášť ve třech, čtyřech letech. Malí čeští kluci v Česku taky leckdy říkají “spadla jsem”, než si to srovnají. Rozvoj gramatiky trvá a i u ní platí, že děti rozumí gramaticky dřív, než jsou schopny to samy správně aktivně použít. 

Rodič: Dobře, ale když říká “spadla jsem”, tak slovní zásobu má přece v pohodě, ne?

Anna Paap: To se z jednoho slova bohužel opravdu nepozná. České děti ve školkovém věku v zahraničí se často naučí česky fungovat docela dobře a baví se s rodičem na určité úrovni. Třeba do toho motají slova z druhého jazyka, to je jasné, ale dovedou se dorozumět ve všech každodenních situacích, s nimiž mají z domova zkušenosti.

Rodič: Tak v čem je problém?

Anna Paap: Pokud se zároveň intenzivně nepracuje na rozvoji jejich slovní zásoby, v určitém momentu se dostanou do bodu, kdy už jsou věkově a intelektuálně jinde. Potřebujou vyjádřit věci, které přesahují rámec každodenních situací. A to v češtině nedovedou. Volí proto častěji druhý jazyk.

Rodič: A to jako přijde zničehonic?

Anna Paap: To ne. Jsou to takové nůžky, co se postupně rozevírají. Takové neviditelné nůžky. Velkou roli samozřejmě hraje čas, ale nejenom. Když rodič tráví s dítětem řekneme půlku bdělého času a půlku je dítě ve školce nebo v jeslích, udržuje si ze začátku podobnou pasivní slovní zásobu v obou jazycích. Aktivní může kolísat podle toho, co je pro něj zrovna důležité a podle dalšího kontextu.

Pokud ale rodič, který jediný předává češtinu, ten svůj vymezený čas tráví s dítětem pořád stejným způsobem a ani mu například nečte, nenechává ho zažívat novou slovní zásobu, dítěti postupně začne pasivní slovní zásoba v češtině zaostávat. Jenže to ještě dlouho není vidět, protože aktivně se dokáže vyrovnávat s těmi danými zažitými situacemi dobře. 

Rodič: Takže za všechno může líný rodič?

Anna Paap: Ale houby. Je jasné, že rodič balancuje mezi tím, že sám trochu zapomíná češtinu a není pro něj přirozená, že přepíná, že partner česky vůbec nerozumí, že má den naplněný k prasknutí. To vůbec nepopírám. Jde mi o to upozornit na zásadní moment, kdy se to začne rozevírat.

V jeslích, ve školce se na to velmi dbá, že se postupně buduje slovní zásoba. Rodič se často snaží vůbec nějak fungovat a všechno zvládnout, ale přitom si nevšimne, že v té češtině není čas na nic moc jiného než na rutinu. Co chceš k snídani, vyčistit zuby, obléknout se, jdeme.

Rodič: A když se ty nůžky rozevřou, dítě pak přestane mluvit česky?

Anna Paap: Ne vždycky, ale může k tomu dojít. Nebo přestává mluvit česky v určitých situacích, protože už prostě přesahují jeho slovní zásobu a ten intelektuální výkon je příliš náročný.

Rodič: Takže čtení je lék na všechno?

Anna Paap: Nejenom čtení. Jde o aktivní trávení času s dítětem. Může to být i hra nebo třeba tvoření nebo i jen komentování toho, co zajímavého vidíme. Ale ano, prohlížení knížek a čtení považuju za zásadní a nezbytnou pomoc, když je rodič na předávání češtiny sám. Bez toho se ty nůžky rozevírají ještě mnohonásobně rychleji. 

Rodič: Jenže když dítě ty knížky poslouchat už od začátku nechce? Už od začátku jsou pro ně moc těžké? 

Anna Paap: To tak ale vůbec nemusí být. Je jasné, že se nemůžou dítěti hned předčítat dlouhé kapitoly z Pohádek Boženy Němcové nebo z Broučků. Nejdřív je mnoho měsíců až let prohlížení knížek a společného povídání o tom, co je na obrázcích. Děti budují porozumění postupně. Musíme být vždycky jen o krok před nimi a pomáhat jim rozvíjet slovní zásobu úměrně jejich dovednostem. Jinak je odradíme. V zahraničí to samozřejmě není snadné, protože máme přístup ke knížkám omezený, ale můžeme si postupně vybudovat knihovničku, která děti zaujme. 

Rodič: Děti se stejně ale mnohem radši na pohádky dívají!

Anna Paap: I tím se slovní zásoba rozvíjí. Ale čtení bychom stejně neměli vynechávat. Nemusíme to stavět do opozice. Často je právě moc fajn, přečíst si příběh, který děti znají i z vizuální podoby, pomoct jim ho uchopit.

Rodič: Vždyť stejně není šance udržet dítěti češtinu na úrovni místního jazyka, když v něm chodí do školy.

Anna Paap: Ale to přece nemusí být nutně cíl. Nemusí znát názvy všech druhů buněk ajánevímčeho. Jde o to, aby dokázalo v češtině úměrně věku vyjadřovat to, co potřebuje. Anebo aby tomu alespoň rozumělo. To je totiž základ pro to, aby se na té úrovni mohlo rozmluvit, když se situace změní, když bude v ČR a bude češtinu víc potřebovat.

Rodič: Takže kdy je potřeba nejvíc zabrat, kdy ještě není pozdě?

Anna Paap: Nejvíc bych určitě zabírala ve školkovém věku. Pomáhala dítěti objevovat okruhy slovní zásoby, které nejsou v naší rutině přirozeně. V mladším školním věku je samozřejmě potřeba pokračovat, ale dítě už dost navazuje na to, co má. Když nemá na co navázat úměrně věku, je to těžké a frustrující pro všechny. Ale pozdě není nikdy! 

Rodič: Tak vidíš!

I v ebooku Česky každý den zabírá kapitola Slovní zásoba zdaleka největší prostor. (Oprávněně!)