Český divadelní kroužek v zahraničí (zkušenosti a scénáře)

Článek vám představí dosavadní čtyři běhy mého divadelního kroužku v Mnichově a co jsem se při něm naučila. Může fungovat divadelní kroužek tak trochu jako náhrada za českou školu? A jak s dětmi vymyslet vlastní divadelní hru? Na konci najdete i tři naše scénáře ke stažení.

Bydlíme v Mnichově, kde existuje Česká škola bez hranic, kterou mám moc ráda a velmi podporuju svou aktivní činností. Je to ale škola smluvní, z čehož vyplývá pro rodiče velký závazek: škola se koná v podstatě každou sobotu kromě prázdnin a chybět se smí jen pět sobot v roce. Díky tomu se děti učí česky relativně srovnatelným tempem jako děti v Česku.

Kdysi jsem v článku vysvětlovala, proč jsem se rozhodla děti do školy nedat. Jenže jsem si zároveň uvědomovala, že je škoda, že škola nemá něco jako kroužek. Něco pro rodiny, pro které jsou školní soboty příliš velké sousto, ale které by chtěly svým dětem dopřát český kolektiv a posun v jazyce.

Letos se zadařilo a nabízíme české kroužky hned tři, kromě divadelního ještě logopedický a zálesácký. Zatím nezvládneme mít kroužky každý týden, ale i frekvence každých dvou týdnů je pro nás velký úspěch.

Do kroužků sice zatím chodí hlavně děti ze školy, které mají chuť dělat něco navíc, a není snadné dostat se k lidem mimo školu, ale loni jsem to už měla v divadelním kroužku jednou i půl na půl (půl dětí ze sobotní školy, půl externích).

Rozvoj jazyka v rámci divadelního kroužku

Divadlo a dramatické prvky se využívají ve školách po celé světě, protože je to úžasná možnost, jak děti rozvíjet jazykově, emočně, sociálně i z mnoha dalších hledisek.

Úplně miluju chvíle, kdy vymýšlíme hru nebo nějaké úpravy a děti chrlí jeden nápad za druhým, že to ani nestíhám zapisovat. Vědomě jsem ale chtěla kroužek otevřít i dětem, které tolik česky neumějí. A co si budeme povídat, i děti v zahraničí s dobrou češtinou potřebují rozvíjet slovní zásobu a upevňovat gramatiku.

Začala jsem se pídit po možnosti, jak učení jazyka co nejvíc propojit s dramatem. Existuje velké množství literatury a určitě nepohrdnu při přípravách různými soubory typu 100 námětů pro dramatickou výchovu nebo různými seznamy aktivit do divadelních kroužků na webu.

Hodně materiálů se věnuje i obrácenému směru (jak zapojit divadlo do výuky jazyka). Zjistila jsem, že přímo pro tenhle účel (divadlo v cizím/druhém jazyce) existuje i francouzsko-německý projekt Thealingua (nahlédnout do — francouzské — sbírky aktivit můžete např. tady).

Příklady několika aktivit, které děti moc baví:

Beru / dávám

Postavíme se do kroužku a předáváme si imaginární věci a vždycky při přebírání od předchůdce říkáme „beru“ a při předávání „dávám“. Nejdřív to jde dělat jen tak, s ničím, a říkát jen ta dvě slovesa, nebo třeba s barvami (beru modrou, dávám modrou) a obejít tak celý kroužek. První kola je lepší nic nevymýšlet a opravdu si předávat pořád totéž.

U dětí se těší největší oblíbenosti varianta, kdy bereme a předáváme jídlo. Beru zmrzlinu a dávám špenát. Beru špenát a dávám těstoviny. Beru těstoviny a dávám brokolici. A děti reagují na to, co dostávají, podle toho, jak to mají rády. Štítí se toho, skočí po tom, mají radost, dělají bléé.

Rolové kámen/nůžky/papír

Podle tématu tak, aby se to hodilo do prostředí, v kterém bude naše hra, si vybereme tři postavy. Např. princezna, rytíř, drak. Ty pak fungují stejně jako kámen, nůžky, papír, vždy s jedním protivníkem prohrají a nad jedním vyhrají (princezna prohraje s drakem, ten jí sežere, ale vyhraje nad rytířem, toho uchvátí svou krásou, drak vyhraje nad princeznou, ale prohraje s rytířem, rytíř vyhraje nad drakem, prohraje s princeznou).

Ke každé postavě je potřeba mít výmluvné gesto. Například drak chrlí oheň, princezna si chystá sukni a dělá pukrle, rytíř šermuje. Skupina se rozdělí na dvě poloviny a každý tým se dohodne, kterou postavu teď budou znázorňovat (všichni z týmu jednu). Pak se připraví na čáry kousek od sebe a na 3-2-1-teď začnou předvádět svou postavu.

Lesník

Jedno dítě je lesník a stará se o (hospodářský) les. Ostatní děti jsou stromy. Lesník chce, aby stromy nebyly příliš blízko sebe a měly tak prostor růst a zároveň se neutvářely žádné mýtiny, ale stromy měly pravidelné rozestupy.

Všichni se na hudbu prochází a v momentě, kdy se hudba zastaví, zůstanou na místě. Stromy se nehýbají, pokud jim to neurčí lesník. Lesník chodí lesem a upravuje / převádí stromy tak, aby měly dost prostoru a zároveň nevznikaly mýtiny. Je to úžasná hra, když už se děti trochu seznámily a víc k sobě přilnuly, ale ještě je potřeba aby se tolik nebály komunikovat tělem. Hra může trvat, protože pochopitelně chtějí být lesník všichni.

Jak si vymýšlíme vlastní divadelní hry

Mívám dva běhy divadelního kroužku, při podzimním bývá asi šest termínů, při zimnějarním tak deset. První jedno až dvě setkání se v obou bězích hlavně seznamujeme a snažíme se vytvořit funkční skupinu.

Podzimní běh směřuje k vánoční besídce – tam jsme si hru sami zatím ještě nikdy nevymýšleli, jen jsme si upravovali už existující.

Poprvé jsem sáhla k dialogickým básničkám od Františka Hrubína Červená Karkulka a Perníková chaloupka coby předskokanovi a navázali jsme hrou Čeští muzikanti (adaptace Brémských muzikantů).

V druhém podzimním běhu jsme se inspirovali knihou Ivony Březinové Pojďme hrát divadlo a zahráli parodii na Červenou karkulku, Karkuláka. Upravili jsme si ji podle počtu našich dětí a jejich přání ohledně postavy, ale vzhledem k autorským právům ji sem jako jediný scénář nevystavím, protože nejeden dialog zůstal stejný.

V obou jarních bězích jsme si hru vymýšleli. To byla jízda! Rozhodla jsem se jít následujícím postupem:

Výběr prostředí

Nejprve jsme s dětmi brainstormovali možná prostředí, kde by se mohl náš příběh odehrávat. Les, hrad, nádraží, statek, džungle, kino, škola, poušť, hory… Vždycky jsme jich takových dvacet vymysleli. Psali jsme je na A4 papíry, většinou jsem začala já, postupně se přidaly děti, některé je v průběhu brainstormingu i ilustrovaly.

Potom jsme přistoupili k hlasování. Každé dítě dostalo dva samolepkové puntíky a mohlo se rozhodnout, na jaké prostředí je nalepí (klidně i dva na jedno). Tak jsme si vybrali pár prostředí, která měla největší popularitu. Při prvním běhu zvítězil hrad a les, při druhém statek a nádraží.

Díky tomuhle omezení už se začaly v hlavách dětí (ostatně i v těch našich) rozvíjet příběhy, které by se do prostředí hodily a jak právě tahle prostředí propojit (kam se ze statku pojede?).

Postavy vhodné pro prostředí

Za domácí úkol dostali děti papír, do něhož si měli vymyslet postavu, v nejlepším případě takovou, která by se jim do prostředí hodila. Dala jsem jim oboustranný papír, aby si mohly vymyslet postavy hned dvě.

Vztahy mezi postavami, pointa příběhu

Prvně jsme začali tak, že jsme uvažovali, kdo je dobrý, kdo je zlý, kdo se s kým kamarádí. Ale nebylo to úplně snadné, protože všichni chtěli být dobří a všichni se spolu chtěli kamarádit.

Nakonec v tom spočívala tak trochu i pointa našeho příběhu: postavy od sebe očekávají tradiční role, tj. draci jsou zlí, chtějí sežrat princeznu, rytíř chce zabít draky, ale vlastně jsou to stereotypy, které se nepotvrdí. Draci byli vegetariáni a rytíř se bál bojovat (ale to se postavám vyjasnilo až na konci).

Tuhle pointu příběhu a samotný scénář jsme vlastně vymýšleli celou my dvě vedoucí na základě toho, co děti předtím vybraly (prostředí, postavy, jaké ty postavy jsou, co mají rády, s kým se kamarádí).

Napodruhé už se mi povedlo, že děti vymýšlely skutečně skoro celý příběh samy. Díky zkušenosti z prvního pokusu a hlavně díky tehdejším dobrým návodným otázkám mé tehdejší kolegyně (musí to dávat smysl!), jsem už dovedla děti mnohem lépe vést a směřovat je k tomu, aby měl příběh nějakou pointu.

Co chceme divákovi říct? Co je naše poselství?

Samozřejmě konkrétní převedení do slov a doladění, vložení trošku dospěláckého pohledu, to jsem si pak opět vzala na triko já, to by naprosto přesáhlo časový rámec, který jsme měli k dispozici.

Kdo chce mít kolik textu

Při druhém běhu jsem se i přesně dětí vyptala, jestli chtějí mluvit hodně nebo spíš míň. To nám opět pomohlo dát příběhu další strukturu. Měli jsme spektrum dětí od 6 do 11 let, jazykové znalosti byly taky rozdílné. Nejmladší kluci třeba říkali, že nechtějí mluvit vůbec nebo jenom úplně malinko, ale povedlo se to zas udělat tak, že měli výraznou hru tělem, vydávali zvuky nebo opakovali vhodně totéž sousloví pořád dokola a postarali se tak o zásadní vtipy v celém příběhu.

Básničky a písničky

Ve všech hrách jsem chtěla využít toho, že je tam množství dětí, které umí hrát na nějaký hudební nástroj. Vložené společné recitování bylo zas trošku odpočinkem i pro herce (kteří najednou nemuseli být jen sami za sebe, ale byli spolu) i pro diváky.

Někdy jsme využili existující básničky vhodné k tématu (lidovou Zamykám zamykám les + od Radka Krále Odemykám, odemykám les), někdy jsme si vymysleli vlastní. Písničky jsme většinou vzali lidové a text buď trochu upravili, nebo předělali úplně (Bratře Kubo, Starý Donald, Já jsem z Kutné Hory, Utíkej, Káčo).

Důvěra v proces

Všechno se postupně utvářelo v průběhu nacvičování. Protože některé děti byly ještě příliš malé na to, abychom si sedli ke stolu a vyloženě četli text, tak jsme většinou při prvních nazkušováních radili a postupně se děti text učily doma i na kroužku. Když už text uměli, soustředili jsme se víc na práci s tělem, hlasem, emocemi.

Poslední běh se nám kvůli množství prázdnin dařilo setkávat jen jednou za tři týdny a vnímala jsem, že je to strašně málo. Dětem to i chvilku před vystoupením ještě moc nešlo, měli jsme hodně věcí k dolaďování, kulisy jsme domalovávaly na poslední chvíli. Ale vystoupení bylo úžasné. Děti v sobě našly veškerou sílu a daly do toho všechno.

Stále znovu se tak učím, že po splnění nějakých základních podmínek, kdy přiberu všechny děti a každý vnímá tu svoji pozici, je pak už jen potřeba udržet důvěru v proces. A samozřejmě pravidelně motivovat rodiče, ať s dětmi doma šprtají text 😉

Já jsem se toho naučila hrozně moc a děti jakbysmet. Zvýšilo se jim sebevědomí, některé z nich se naučily mluvit hlasitěji (a některé tišeji), naučily se vnímat svoje parťáky na jevišti a reagovat na to, když někdo nějaký text vypustil nebo přeměnil. A u všech jsem pozorovala, jak moc se neustále zlepšovaly v češtině.

Jediné, co mi v divadelním kroužku opravdu hodně nejde, je krotit svoje vlastní děti. Kdo má děti bažící po pozornosti a někdy s nimi už učil větší skupinu, mi nejspíš dobře porozumí… První běh jsem vedla sama a pak už naštěstí vždy s někým po boku. Jinak divadelní kroužek do všech zahraničních komunit moc doporučuju!

Scénáře k úpravě ve wordu (nejprve je potřeba dokument zkopírovat):

Scénář Čeští muzikanti
Scénář Bylo nebylo
Scénář Zvířata na útěku

Pozn. Většina herců měla velmi dobrou úroveň češtiny. Pokud měly některé děti pasivnější češtinu, projevuje se to většinou menším množstvím textu a zjednodušením v rámci jejich repliky. Nicméně celková jazyková úroveň scénáře neodpovídá běžné úrovni češtiny u dětí v zahraničí.

Všechny texty vznikly ve spolupráci s dětmi, které měly prvně nápady k úpravám již existující hry (např. nepůjdeme do Brém, ale do Česka, chci být levhart, nic jiného) nebo ji dokonce celou vymýšlely, a po prvotním sepsání textu si ho zas často spontánně přeměňovaly tak, aby jim sedl.

Anna Paap
Jsem z Prahy, ale žiju v Mnichově. Svoje děti vychovávám česky a pomáhám k tomu i dalším českým rodičům žijícím v zahraničí. Ukazuju jim, jak můžou motivovat děti k používání češtiny, zlepšovat jejich vyjadřovací schopnosti a přitom upevňovat vzájemný vztah. Více o mně se dočtete tady.
Komentáře

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů