Komunitní školka byla pro češtinu výhra

Často se mě lidi v okolí ptají, proč vkládám tolik hodin do chodu naší německé školky. Proč jsem děti raději nedala do normální školky a nevyšetřila si tak víc času pro sebe a pro svou práci. Kroutí očima, když jim říkám, že musím skoro každý týden ve školce uklízet nebo připravovat jídlo.

Za sebe můžu říct, že pro náš vztah i pro rozvoj češtiny dětí – jazyka, který mají děti jen ode mě –, to bylo to nejlepší, co jsem mohla udělat.

Jak naše školka funguje

Rodičovská iniciativa je v Bavorsku (i v celém Německu) celkem běžná forma školek, třeba lesní školky vznikají skoro výhradně v téhle podobě. Mezi jednotlivými jsou ale velké rozdíly a naše je založena na práci rodičů opravdu hodně.

Nemáme tak ve školce žádnou ředitelku, její funkci zastávají čtyři rodiče z předsednictva školky. Každý den musí být ve školce někdo z rodičů. Ve školce máme 15 dětí od 2 do 6 let, 2 učitele, a když se to podaří, tak ještě jednoho praktikanta. Učitelé a praktikant se starají hlavně o pedagogickou činnost, rodič se stará o přípravu jídla nebo třeba matrací na spaní, o úklid kuchyně.

Ve výsledku tak musí každá rodina odpracovat ve školce skoro každý týden jedno dopoledne nebo odpoledne nebo každý druhý až třetí týden celý den. Kromě toho má každá rodina ještě speciální úkol jako je nákup jídla, práce na zahradě nebo konkrétně pro naši rodinu je to výroba fotoknížek a nástěnek s fotkami.

Pro někoho jistojistě horor. Kromě práce, koníčků a dětí po večerech zvládat ještě něco takovédleho. Přiznám se, že jsem si sama nedovedla představit, kolik práce to ve skutečnosti je, když jsme se tam kdysi hlásili.

Práce to bylo skutečně dost, nejvíc mě ale vyčerpávalo přepínání

Když dcera ve třech letech nastupovala, byl synovi rok a ještě jsem ho nechtěla dávat do jeslí ani k chůvě. Oficiální roční rodičovská mi skončila, ale byla jsem s ním doma. Pracovala jsem po večerech či víkendech na volné noze, abych aspoň trochu přispěla k rodinnému rozpočtu, ale celkově jsme se rozhodli radši uskromnit, abych mohla být s dětmi déle doma.

Byla jsem ráda, že můj muž souhlasí, ač byl sám v jeslích od šesti měsíců a byl tam prý (podle tchyně i podle sebe) hrozně rád. Matně si vzpomínám, že se u prvního dítěte prarodiče z německé strany skutečně ptali zhruba od půl roku při každé návštěvě, kdy už dceru konečně dám do školky.

Ve třech letech starší dcery konečně nadešel ten očekávaný okamžik. Lhala bych, kdybych říkala, že si dovedu představit, co členství v komunitní školce bude znamenat. Se synem doma mi bylo časově dost fuk, že každý týden dopoledne trávíme ve školce, stejně bych byla s ním doma.

Zas takové jako doma to samozřejmě nebylo ani od začátku. Musela jsem se naučit, co kde je, jak se co připravuje, musela jsem se naučit rozumět tříletým německým dětem, které se mi snaží něco mermomocí vysvětlit, což pro mě ze začátku taky nebylo tak snadné, ač jsem němčinu měla dobrou. K tomu dvě vlastní děti, co se ke mně lísají, hádají se o mě a na které mluvím jiným jazykem než na ostatní. Musím říct, že přepínání mezi jazyky mě ze začátku opravdu vyčerpávalo z těchhle věcí asi nejvíc.

Doma jsem s dětmi byla přes den sama a mohli jsme mluvit jen česky, manželovi jsem po večerech nepřekládala úplně všechno, a navíc jsme byli v klidném rodinném prostředí. S kamarády na hřišti to taky nebývalo zas tak intenzivní, moje děti v tu dobu spíš ještě moc nemluvily.

Tady jsem byla mezi hromadou dětí, často jsem musela i řešit konflikty mezi mými a jinými dětmi, často chtěly některé v kuchyni pomáhat, něco mi vyprávět, utřít zadek. Některé děti se zajímaly o to, co říkám svým dětem, takže jsem to říkala dvojitě, aby rozuměly moje děti i druhé děti. Musela jsem neustále přeskakovat z češtiny do němčiny a zase zpátky.

Po dopoledni ve školce jsem vždycky nejdřív jenom ležela vyčerpaná na gauči.

Dobrá znalost prostředí a velký vliv

Už od začátku jsem ale vnímala i velikánské výhody toho jednoho „obětovaného“ dopoledne týdně. Znala jsem prostředí školky, znala jsem všechny ostatní děti, všechny ostatní rodiče, věděla jsem, jací jsou pedagogové, jak s dětmi mluví, jak s nimi co řeší. Znala jsem jednotlivé rituály, činnosti a hry ve školce a občas jsem s nimi byla i v lese, v tělocvičně, při hudebce nebo angličtině.

Díky tomu jsem si s nimi o tom od začátku mohla česky povídat a kompletně německé prostředí jim tak převádět do českých slov a s radostí skloňovat všechna jména jejich kamarádů. Dokázala jsem mnohem lépe odhadnout, co mi popisujou děti i ve dny, kdy jsem tam nebyla.

I když jsem se nikdy nepřihlásila o funkci v předsednictvu, protože jsem musela práci ve školce skloubit se spostou jiných projektů, později i prací a sportem, vždycky jsem vnímala i velký vliv, který jako rodič na chod školky mám.

Mohla jsem učitelům ve školce říct, co jsem potřebovala, na supervizích si postěžovat na to, co mi nesedělo (třeba na učitelku angličtiny, která byla díky mé iniciativě vyměněna). Mohla jsem si dokonce zorganizovat i českou snídani s rohlíky a česko-německým jazykovým kvízem.

Korona samozřejmě ledacos změnila a jedno jaro jsme měli školku v podstatě zavřenou, ale když se stala korona jakžtakž normálem, stala se normálem i u nás ve školce a my jsme opět byli rodičovské služby, jen v respirátoru.

Společný rok ve školce

Prostředí školky se mnou v době rodičovských služeb dobře poznal i druhý syn, který sem přišel o dva roky později. Mohl si tak na všechno průběžně zvykat.

Děti spolu strávily ve školce jeden společný rok – a podle učitelů se mezi sebou většinou bavily česky, i když jsem u toho nebyla. Školka pro ně totiž rozhodně nebyla prostředím, kde by se česky mluvit nemohlo. A ostatním dětem to taky nepřišlo nijak zvláštní, znaly to přece už z mé služby.

Naštvané na ně byly jen tehdy, když při obědě hrávaly hru „Jaké zvíře jsi?“, kdy si jedno dítě myslelo nějaké zvíře, ostatní kladli otázky a dítě odpovídalo ano/ne. Moje děti si samozřejmě občas i v rámci hry řekly něco česky a ostatní pak byli ochuzeni o jednu odpověď – a to si nenechaly líbit. Což mi přišlo ale jako skvělý signál i pro moje děti, že ne vždy je vhodné mluvit jen jednojazyčně, když ostatní nerozumí.

V tu dobu už jsem taky byla dávno ostřílená služba, děti byly větší, přepínání jsem se naučila zvládat bez problémů a bylo pro mě naprosto automatické. I když už jsem měla mnohem víc práce, dopoledne nebo odpoledne ve školce už pro mě zdaleka neznamenal takový zápřah.

Jediným velkým konfliktem tak zůstávalo, kdo u mě bude sedět na klíně při ranním kroužku. A s odchodem dcery do školy zmizela i tahle potíž. Pro ni je navíc moc pěkné, že se mnou do školky může občas na odpolední službu a není tak ze dne na den odstřižená od svých mladších kamarádů.

Určitě to není pro každého, ale pro nás všechny i pro češtinu mých dětí bylo (a je) tohle úzké propojení školky s rodinou opravdová výhra.