Povedená bilingvní výchova

Když se člověk ocitne dlouhodobě v zahraničí a čeká dítě, uvědomuje si, že bude muset učinit rozhodnutí, jak (moc) dítěti předat svůj vlastní jazyk.

Často je to zpočátku rozhodnutí spíš podvědomé: je přece jasné, že když na ně budu mluvit česky, dítě bude mluvit česky.

V průběhu let většinou rodiče zjistí, že tak automaticky to úplně nefunguje.

Do cesty se staví mnoho překážek a rodič většinou slevuje ze svých představ, že české dítě v cizí zemi bude dosahovat podobných jazykových znalostí a výkonů jako české dítě žijící v Česku.

Jaké představy mají rodiče vícejazyčných dětí o povedené bilingvní výchově?

V rámci přípravy na workshop o bilingvismu jsem se na to rodičů zeptala a dostala několik desítek odpovědí, které se mi v hlavě seskupily do následujícího schématu:

Schéma je to pochopitelně jen přibližné. Zobrazuje očekávání rodičů. Samozřejmě v důsledku se některé děti jen domluví, a přesto dokážou trochu česky číst. Jiné zase píšou bez problému, ale mají v češtině cizí přízvuk.

Co chci a co pro to musím udělat

Odpověď „rozumí“ byla zastoupena jen jednou a uvedla ji máma, v jejíž rodině je umělý bilingvismus. Češi v zahraničí s přirozeným bilingvismem vyjadřovali touhu, aby se dítě bylo v češtině schopné alespoň domluvit.

Nejvyšší metou podle rodičů je, když dítě mluví (v podstatě) jako rodilý mluvčí, čte, píše a přirozeně se pohybuje i v kultuře daného národa, příp. cítí se být Čechem.

Zdá se mi, že hodně rodičů ve svých představách začíná na nejvyšší metě, ale postupem času se u mnohých z nich představy upravují. Někteří naopak už předem tuší, že jim stačí, aby se děti domluvily (např. s rodinnými příslušníky).

Jisté je, že každému stupni této obrácené pyramidy odpovídají i přiměřený čas a věnování se jazyku.

Pokud mi stačí, aby dítě rozumělo, je potřeba na něj pravidelně mluvit, číst mu, pouštět audia a videa v cílovém jazce.

Pokud chci, aby se zároveň bylo schopné i aktivně domluvit, je potřeba ho občas vystavovat přímé interakci s rodilými mluvčími, tedy jezdit do Česka, skypovat s rodinnými příslušníky.

Pokud chci, aby mluvilo nad rámec běžné konverzace či spíš přímo srovnatelně jako rodilý mluvčí, je potřeba ho vystavovat češtině co nejvíc. Mluvit na něj jakožto rodič výhradně česky, hodně číst, vytvářet velké množství příležitostí k mluvení s dalšími rodilými mluvčími (setkávání v rámci komunit, zvaní návštěv, při návštěvách v Česku zapojení do školky, školy, kroužků nebo tábora atd.).

Pokud chci, aby dítě i četlo a psalo, je potřeba je vzdělávat buď v komunitní škole, nebo je učit doma navíc k běžnému školnímu provozu v dané zemi.

Orientace v kultuře i vztah k češtině a Česku pak závisí na všech předchozích stupních, ale hlavně i na příkladu rodiče. Zná dítě Karla IV., Masaryka, Cimrmana nebo Spejbla a Hurvínka? Jak se cítí, když při olympiádě zazní česká hymna?

Co si přejete pro svoje vícejazyčné děti vy?