Povedená bilingvní výchova

Když se člověk ocitne dlouhodobě v zahraničí a čeká dítě, uvědomuje si, že bude muset učinit rozhodnutí, jak (moc) dítěti předat svůj vlastní jazyk.

Často je to zpočátku rozhodnutí spíš podvědomé: je přece jasné, že když na ně budu mluvit česky, dítě bude mluvit česky.

V průběhu let většinou rodiče zjistí, že tak automaticky to úplně nefunguje.

Do cesty se staví mnoho překážek a rodič většinou slevuje ze svých představ, že české dítě v cizí zemi bude dosahovat podobných jazykových znalostí a výkonů jako české dítě žijící v Česku.

Jaké představy mají rodiče vícejazyčných dětí o povedené bilingvní výchově?

V rámci přípravy na workshop o bilingvismu jsem se na to rodičů zeptala a dostala několik desítek odpovědí, které se mi v hlavě seskupily do následujícího schématu:

Co si rodiče představují pod povedenou bilingvní výchovou?

Schéma je to pochopitelně jen přibližné. Zobrazuje očekávání rodičů. Samozřejmě v důsledku se některé děti jen domluví, a přesto dokážou trochu česky číst. Jiné zase píšou bez problému, ale mají v češtině cizí přízvuk.

Co chci a co pro to musím udělat

Odpověď „rozumí“ byla zastoupena jen jednou a uvedla ji máma, v jejíž rodině je umělý bilingvismus. Češi v zahraničí s přirozeným bilingvismem vyjadřovali touhu, aby se dítě bylo v češtině schopné alespoň domluvit.

Nejvyšší metou podle rodičů je, když dítě mluví (v podstatě) jako rodilý mluvčí, čte, píše a přirozeně se pohybuje i v kultuře daného národa, příp. cítí se být Čechem.

Zdá se mi, že hodně rodičů ve svých představách začíná na nejvyšší metě, ale postupem času se u mnohých z nich představy upravují. Někteří naopak už předem tuší, že jim stačí, aby se děti domluvily (např. s rodinnými příslušníky).

Jisté je, že každému stupni této obrácené pyramidy odpovídají i přiměřený čas a věnování se jazyku.

Pokud mi stačí, aby dítě rozumělo, je potřeba na něj pravidelně mluvit, číst mu, pouštět audia a videa v cílovém jazce.

Pokud chci, aby se zároveň bylo schopné i aktivně domluvit, je potřeba ho občas vystavovat přímé interakci s rodilými mluvčími, tedy jezdit do Česka, skypovat s rodinnými příslušníky.

Pokud chci, aby mluvilo nad rámec běžné konverzace či spíš přímo srovnatelně jako rodilý mluvčí, je potřeba ho vystavovat češtině co nejvíc. Mluvit na něj jakožto rodič výhradně česky, hodně číst, vytvářet velké množství příležitostí k mluvení s dalšími rodilými mluvčími (setkávání v rámci komunit, zvaní návštěv, při návštěvách v Česku zapojení do školky, školy, kroužků nebo tábora atd.).

Pokud chci, aby dítě i četlo a psalo, je potřeba je vzdělávat buď v komunitní škole, nebo je učit doma navíc k běžnému školnímu provozu v dané zemi.

Orientace v kultuře i vztah k češtině a Česku pak závisí na všech předchozích stupních, ale hlavně i na příkladu rodiče. Zná dítě Karla IV., Masaryka, Cimrmana nebo Spejbla a Hurvínka? Jak se cítí, když při olympiádě zazní česká hymna?

Co si přejete pro svoje vícejazyčné děti vy?

Anna Paap
Jsem z Prahy, ale žiju v Mnichově. Svoje děti vychovávám česky a pomáhám k tomu i dalším českým rodičům žijícím v zahraničí. Ukazuju jim, jak můžou motivovat děti k používání češtiny, zlepšovat jejich vyjadřovací schopnosti a přitom upevňovat vzájemný vztah. Více o mně se dočtete tady.
Komentáře
  1. Honza Markovič napsal:

    Milá Aničko, Vaše práce je mimořádně prospěšná a záslužná! Moc děkuji!
    Naše děti byly vychovány také ve dvou jazycích (druhým je Esperanto), ovšem u nás v Čechách. Nicméně Váš článek velmi rád budu propagovat, kde to půjde. Ať se Vám daří!
    Honza

    • Anna Paap napsal:

      Moc děkuju, Honzo. Esperanto mě vždycky fascinovalo. Moc by mě zajímala vaše zkušenost – i s ohledem na tento článek. Budu ráda, když se podělíte. Co jste od toho odčekával a jak to dopadlo s esperantem u vašich dětí? Moc zdravím, Anička

      • Honza Markovič napsal:

        Jeje, dlouho jsem tu nebyl. 😀 Děkuji za milou odpověď.
        Pouze jsem si prosadil experiment, již mnohokrát ověřený, v esperantských rodinách. A sice, že každý človíček si dokáže v hlavě vytvořit od narození libovolný počet jazykových šuplíků. důležité ale je, aby na něj mluvil daný člověk (např. maminka rodným jazykem – já to preferuji, tatínek Esperantem – také preferuji, 😀 teta anglicky, strejda německy, babička… atd.) vždy pouze tím jedním jazykem. Až asi do 6 let max. Protože v tu chvíli si už začne uvědomovat, že ti lidé mluví s někým jiným docela jiným jazykem, třeba česky. No a pak už je to prakticky jedno, protože jsou už příslušné šuplíky vybudovány dostatečně pevně. 🙂 Takže se může začít s praktickým rozvíjením klasickými metodami, vynikající základ je položen.
        Pokud se týká naší rodinky, celý koncept byl bohužel narušen tím, že jsem musel vyrazit do USA, vydělat na rodinné dluhy. :o) Původně na půl roku, a nakonec jsem se vrátil po 4 letech… Takže tím se to přerušilo a holčičky neměly s kým mluvit Esperantem. Ale mají ho uložené, kdykoli ho mohou snadno obnovit. Ještě důležitější ale je, že se prokázalo ještě něco jiného!
        Pokud se totiž jako druhý rodný jazyk použije právě Esperanto, tak tím, že vychází z Latiny, a je veskrze triviální, výjimky neexistují, a obsahuje mezinárodní slovník, tak se těmto dětem daleko snáze učí jakýkoliv další cizí jazyk! A TO JE TO PODSTATNÉ. Houčičky dnes mluví každá 4 jazyky (AJ, NJ, ŠJ, IJ), žijí a pracují venku. A o to nám šlo především… 🙂
        Jo a perlička – obě po mně chtějí, abych na jejich děti mluvil výhradně Esperantem, taky od malička… 😀 Že si to při tom osvěží a vrátí se k němu. 😉 Takže mám velkou radost. Mějte se!

        • Anna Paap napsal:

          Tak teď budete jezdit od jedné k druhé, aby měla vnoučata dost esperanta 🙂 Věřím, že esperanto může být skvělý podklad pro učení se evropským jazykům, vaše děti jsou toho živoucím důkazem, skvělé!

Napsat komentář: Honza Markovič Zrušit odpověď

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů