Výběr kmenové školy a rozhodnutí o přezkoušení

Ač jsem nedávno zveřejnila článek, proč jsem se rozhodla nedávat dceru do místní víkendové české školy, česky číst a psát se spolu učíme. Vybrala jsem pro ni v Česku i kmenovou školu a rozhodly jsme se i pro přezkoušení. Byl to ale – hlavně v mé hlavě – celkem komplikovaný proces. Věřím, že jeho poodkrytí může někoho inspirovat.

Učit, či neučit česky číst a psát

Současná česká legislativa nenutí rodiny dětí s českým občanstvím v zahraničí do plnění školních osnov z českého jazyka. Což velmi vítám a myslím, že dřívější stav, kdy bylo přezkušování z češtiny povinné (zrušeno 2012), přehlíželo situaci rodin v zahraničí. (Pokud neznáte současné podmínky, doporučuju pročíst rádce Mojí české školy.)

Mnohé z nich jsou rády, když jakž takž předají dětem mluvenou podobu jazyka či dokonce jen zasejou semínko porozumění (a přesto mohou chtít pro děti české občanství). A i ty, co děti učí psanou češtinu, nemají na češtinu k dispozici zdaleka takové množství hodin a možnosti, jako čeští školáci.

Jazyk je základní pojítko ke kultuře původu, a tím i klíčem k vlastní identitě, to bezesporu. A já se snažím přesvědčit rodiče o tom, že je dobré česky děti naučit. Ale školní osnovy češtiny z českých škol tězko kdy budou reflektovat skutečné potřeby těchto dětí, z nichž se velká část do ČR nikdy vracet nebude. Jiná je naopak situace třeba dětí diplomatů, které potřebují udržet krok, aby se mohly později bez problémů začlenit do české školy.

Čtení O Smolíčkovi (z knížky Učíme se číst, kterou dcera dostala dcera od babičky)

Já jsem nikdy nepochybovala o tom, že bych chtěla, aby se moje děti naučily česky i číst a psát, i když pravděpodobnost našeho „návratu“ coby rodiny je mizivá. (Návrat tedy není úplně vhodné slovo, protože v ČR kdy žil jen 1 ze 4 členů naší rodiny, zbylí 3 nikdy.) Na druhou stranu žijeme blízko České republiky a pravděpodobnost kontaktu s Čechy a využitelnosti češtiny v Bavorsku je naopak relativně vysoká.

Vedu je k tomu od začátku a vím, že když se číst a psát naučí, hodně to prohloubí jejich znalost češtiny i české kultury a zvýší i jejich možnosti využití jazyka do budoucna.

Česky číst by se skoro jistě naučily samy od sebe, ani kdybych je k tomu příliš cíleně nevedla (alespoň, co se samotné techniky čtení týče), stačilo by doma mít knížky, předčítat jim, jít jim příkladem.

S psaním je to těžší. Někdo zvládne třeba pravopis do velké míry okoukat i ze čtení, ale tolik moje děti česky číst nikdy nebudou, protože veškerá jejich školní docházka, která jim bude zabírat hodně času i duševních sil, bude v němčině.

Stejné je to s dalšími aspekty čtení a psaní, například se čtením s porozuměním, s psaním textů. Takže jsem dospěla k názoru, že jestli chci, aby se to děti česky naučily, je potřeba je to v čistě německém prostředí cíleně učit a vést k tomu.

Děti zkoušejí psát česky od mala.

Nicméně díky možnosti sledovat mnoho jiných bilingvních dětí v průběhu jejich školní docházky i bilingvních dospělých v českých kurzech (kteří „dohánějí“, co se jako děti nenaučili) jsem si uvědomila, že musím dát pozor na to, abych s nimi dělala to, co pro ně bude skutečně užitečné, a rozhodně ne cvičení po cvičení to, co stojí v učebnicích češtiny.

I přesto jsem se rozhodla pro výběr kmenové školy (a ne jen pro zasílání vysvědčení z německé školy na MŠMT) – to rozhodnutí se dá ostatně kdykoli změnit –, abych měla nějakou podporu na své cestě předávání psané češtiny dětem.

Výběr kmenové školy

Výběr kmenové školy dost ovlivňuje, jakým směrem může či musí domácí příprava směřovat. Z mé strany byl výběr školy dost zmatečný, protože jsem měnila priority… Výše zmíněné uvědomění o tom, na co chci dávat při učení češtiny důraz, se totiž formovalo a formuje mnoho let.

Původně pro mě bylo důležité, aby škola byla blízko mých rodičů v Praze, kam jezdíme.

S dětmi se snažím při každé návštěvě zajít i do centra, ač moje rodiče bydlí na kraji Prahy.

Znala jsem z víkendových českých škol, že děti během francouzských či německých prázdnin chodí v ČR na pár dní do školy s ostatními dětmi. Přišlo mi to jako skvělý nápad, protože by se tak děti mohly seznámit s místními dětmi a poznat prostředí české školy.

Bavorské prázdniny jsou hodně jiné než české a nekryje se až osm týdnů v roce. Takže by děti čistě teoreticky – kdybychom společnou dovolenou nechávali jen na týdny, které se kryjí, tedy celý srpen + týden Vánoc, a kdybychom se na tu dobu vždycky přestěhovali s mým home officem k rodičům – mohly chodit do skutečné české školy dva měsíce v roce. Vlastně sen rodiče, který touží po tom, aby jazyky dětí byly co nejvyrovnanější.

Dva měsíce jsem to tedy neplánovala ani ve svých nejdivočejších představách, ale třeba tři čtyři týdny v roce mi přišly fajn.

Měsíc před prvním školním dnem v dvoutýdenní srpnové karanténě…

V Německu jsme se ucházeli o místo v montessori škole (nezáleželo mi tolik na montessori pedagogice jako spíš na tom, aby nepřevažovala frontální výuka a bylo to aspoň trochu svobodnější, individuálnější, montessori byla jediná taková alternativa v našem okolí), které jsme nakonec i skutečně získali.

U mých rodičů byla v dosahu taky jedna montessori škola (respektive montessori třídy na normální škole), v níž měla moje dcera i kamarádku z tábora rodičů s dětmi. Zkusila jsem tedy získat místo tam, navázala kontakt s ředitelkou programu, vylíčila ji naši situaci, vyplnila všechny podklady. Bohužel nás nevzali, protože jsme nebyli adresou mých rodičů spádoví a měli plno.

Zbývala tedy spádová škola a pak ještě nejbližší škola, kam jsem kdysi chodila já. Obě jsem ale postupně zavrhla, protože mi to nepřišlo rozhodně jako místo, kde chce člověk trávit byť jen několik dní z prázdnin.

Ptala jsem se (přes mail) třeba i na podmínky přezkoušení. Vedení obou škol komunikovalo celkem mile a rychle, ale když jsem brouzdala po stránkách různých tříd, zadávání úkolů atd. (díky covidu a částečné distanční výuce to bylo relativně dobře možné nahlédnout), brzy mě to odradilo.

Bylo to přesně to, čemu jsem se v Bavorsku snažila vyhnout – naprostá převaha frontální výuky a nemnoho místa pro individuální přístup (alespoň z dálky, jestli jsem jim křivdila, už se bohužel nedozvím).

Portfoliové přezkoušení

Co teď? Byl už konec dubna, tedy i konec zápisu, dcera měla od září nastoupit do školy, já jsem si nebyla moc jistá, co chci dělat.

Díky tomu, že jsem se o tomhle procesu ale bavila i se svými známými a přáteli, postupně se pro mě zpřístupnila možnost, kterou jsem předtím zavrhla. Příliš mě oslepila ta touha, aby se děti seznámily s dětmi blízko mých rodičů, kam jezdíme, a viděla jsem pro to místní kmenovou školu jako jedinou možnost.

Nakonec jsem se tedy rozhodla přihlásit dceru do alternativní školy celkem daleko od všech našich dojezdových destinací v ČR. Už bylo po zápisu, ale nabídli mi, že tam dcera může přestoupit v průběhu školního roku, když ji zatím nahlásím jen na ministerstvo školství.

Rozhodujícím kritériem pro mě bylo nakonec portfoliové přezkoušení. To mi dává velikou svobodu dělat češtinu s dětmi různě a rozhodovat se, čemu dávat větší prostor a čemu menší. Zároveň mám ale vedení školy, které mi pomáhá se orientovat – zaslala mi mapu učiva první třídy (inspiraci, co by bylo dobré, aby dítě umělo na konci první třídy).

Dceru hodně baví nejrůznější rébusy.

Seznámit s dětmi u rodičů se dá i jinak než přes školní docházku – třeba přes sousedy. Zjistila jsem, že mi prostě ten moment „seznámení“ nestojí za to, aby děti musely sedět tolik hodin ve škole i o svých prázdninách. Navíc kvůli covidu naše návštěvy v ČR rozhodně nejsou tak časté a tak bezproblémové, jak to ještě bylo před koronou. Do Prahy už skoro nejezdíme, jen v létě.

Bohužel neznám žádný seznam škol, které mají portfoliové přezkoušení. Existuje ale mapa inspirativních škol, existuje na FB skupina Domácí a komunitní vzdělávání (kde mají rodiče dobrý přehled, jak se ta či ona škola staví k přezkušování) nebo třeba možnosti osobních konzultací u studijních poradkyň, taková Šárka Plocková mívá dobrý přehled, kde by ještě mohli mít volno.

Pro každé dítě to může být jiné

Všechna tahle rozhodnutí o českých školách jsem podnikala v průběhu předškolního roku svojí dcery. Hrozně se do (německé) školy a do první třídy těšila. Nemohla jsem teda tušit, k čemu dojde, až do té školy chodit začne.

Začala do školy chodit a nemá to tam ráda. Nelíbí se jí půlka dne stráveného v lavicích, nelíbí se jí animace zvenčí toho, co má dělat (a to je na její montessori škole jen slabý odvar normální školy), nevyváží to ani kamarádi, i když se to díky nim postupně trochu lepší. Sice jsem to v takové míře netušila, ale moje rozhodnutí naštěstí intuitivně už vedla tímto směrem.

Naopak jsem věděla, že přezkoušení je pro ni v současné chvíli dobrá motivace, protože ráda ukazuje ostatním lidem, co dovede nebo co vymyslela, vytvořila. Syn je jiný a u něho se budu rozhodovat nanovo. A i u dcery se možná rozhodneme přezkoušení postupem času zrušit, kdo ví. České vysvědčení je hezká věc, ale mně jde spíš o to, co se děti reálně a dlouhodobě naučí.

Dcera moc ráda vymýšlí příběhy. Hledám proto materiály, které by nám pomohly rozvíjet tuhle dovednost.

Mami, já si potřebuju hrát

První dvoje školní prázdniny jsme nakonec strávili na naší nově pořízené chatě na česko-německých hranicích. I když jsme se k tomu pořídit si nějakou chatu, abychom v ČR měli nějaké „naše“ zázemí, odhodlávali už dlouho a hledali ostošest, podařilo se to až těsně před nástupem naší starší dcery do školy.

Covid nám znemožňuje cestovat kamkoli dál, takže jsme rádi vzali zavděk novou možností. A měli jsme to ohromné štěstí, že ve vesničce, kde jsme chatu pořídili (pár km od hranic na české straně), bydlí jedna rodina, s jejichž dětmi si moje děti moc rozumí. A druhá rodina, s jejichž dětmi se děti skamarádili, tam jezdí z Prahy na prázdniny za dědečkem.

Nová kamarádství

Tak se stalo, že sice dcera nechodila o prázdninách do české školy, ale češtinu si děti posilovaly pobíháním s českými dětmi po lese a stavěním pirátských lodí a hvězdáren na chatě našeho dřevníku.

Když jsem se o prázdninách podivovala, že se nám na chatě nedaří cvičit na akordeon, který má dcera moc ráda a doma opravdu cvičíme (i s bambilionem jiných povinností) denně, odpověděla velmi pohotově: „Ale mami, když já si taky potřebuju hrát!“

Jsem teď zpětně velmi ráda, že nevyšla ani ta montessori škola u rodičů, protože i když montessori, pořád škola. A je dobře, že je jí spíš míň a dcera má opravdové prázdniny.

S dcerou se učím skoro denně česky číst nebo psát, zakládáme pracovní listy a vymyšlené příběhy do portfolia, ale děláme to, kdy se to časově hodí nám, efektivně, krátce, na tom, co ji baví, a když ji neokrádám o čas na běhání po zahradě. Pochopila jsem, že tahle cesta je pro nás momentálně mnohem lepší než posílat ji o bavorských prázdninách do české školy.

Anna Paap
Jsem z Prahy, ale žiju v Mnichově. Svoje děti vychovávám česky a pomáhám k tomu i dalším českým rodičům žijícím v zahraničí. Ukazuju jim, jak můžou motivovat děti k používání češtiny, zlepšovat jejich vyjadřovací schopnosti a přitom upevňovat vzájemný vztah. Více o mně se dočtete tady.
Komentáře

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů