Proč chci, aby moje děti uměly česky

Původně jsem ve svém nitru nijak nepátrala po důvodech svého odhodlání naučit svoje děti česky. Ano, žijeme v Německu, můj muž je Němec, ale samozřejmě chci mluvit s dětmi česky a jezdit s nimi do Česka, nad tím nemusím nijak bádat.

Zodpovědět si otázku PROČ je podle mě zásadní hlavně ve chvíli, kdy člověk na vlastní kůži pocítí, že předat češtinu svým potomkům v zahraničí není jen tak. Proč že to vůbec chci? Stojí mi to vůbec za to?

Mám pořád před očima chvíli, kdy jsme loni na jaře po nádherném týdnu odjížděli z návštěvy u známých v Belfastu. Hostila nás česko-britská rodina se čtyřmi dětmi. Tatínek od rodiny, Brit, přijel ze své služební cesty až těsně před naším odjezdem.

Máma, Češka, mu s nadšením vykládala: představ si, a Anička učí v Německu děti českých rodičů česky! A on se zplna hrdla rozesmál: „What for?!“ A jako k čemu? Pak v humorném duchu pokračoval, jak si kdysi pořídil učebnici češtiny a ani do ní nakonec pořádně nikdy nekoukl.

Tehdy jsem se jen usmála, nedovedla jsem spontánně reagovat, ale zarylo se to hluboko do mě.

Dneska jsem se rozhodla sepsat všechna svá proč. Pro sebe, abych příště lépe reagovala, i pro všechny ty, kteří se někdy setkali s podobným nepochopením.

Jde o moje důvody, moje děti a moji situaci.

Nadávat umím upřímně jen česky

Kdo by nechtěl mít kreativní, světu otevřené, rychle se učící dítě? Asi každý. Ale jakkoli znám všechny tyhle prokázané výhody bilingvismu pro rozvoj dítěte, nestojí to pro mě v popředí. Od té doby, co mám děti, si postupně uvědomuju, že je pro mě na prvním místě něco docela jiného.

Ať už jsou moje děti opožděné a nechápající, anebo nadané a bystré, o kráse či hrůze každodenního bytí rozhoduje něco jiného: náš vztah.

Odmalička si spolu utváříme vztah, časem, který trávíme spolu, vzájemnými pohledy, dotyky, slovy, co pronášíme, tónem, jakým to pronášíme. A já si nedovedu představit budovat svůj vztah s dětmi jinak než v češtině.

Čeština je jazyk, ve kterém se utvářel vztah s mými rodiči, rodinou a mými kamarády. Právě ve chvíli, kdy jsem se vydala na cestu s vlastními dětmi, vycházejí na povrch různá stará zranění z dětství, s nimiž se ve vztahu se svými dětmi vyrovnávám.

Náš vztah utváří emoce prožívané každý den. A moje emoce jsou nejupřímnější v češtině.

Paradoxně to nevidím u těch krásných emocí: říkat mám tě ráda pro mě není takový rozdíl v češtině a v němčině, milovat německy jsem se naučila díky svému muži.

Zato nadávat v češtině a v němčině je pro mě rozdíl propastný: německy dovedu pronést ty nejhorší nadávky bez mrknutí oka. Slova, která bych v jejich českém znění nedostala přes pusu. Nemám je spojené s žádnými emocemi.

Někdo mi kdysi řekl: to a to je sprosté slovo, hodně sprosté. A od té doby to vím.

V němčině jsem mnohem racionálnější. Naučila jsem se ji ve škole a v dospělosti, neutvářela moji osobnost v raném dětství.

V češtině jsem to já ve své nejupřímnější podobě, nemám se v ní za co skrýt.

Taková chci být před svými dětmi.

Rozumět babičce i sobě samému

Hned na druhém místě pro mě stojí touha, aby se moje děti dorozuměly se svými příbuznými a s našimi kamarády v Česku bez problémů už od raného dětství.

Je to radost pro moje děti i pro moje příbuzné. Moje rodiče sice umí dobře německy, zato moji prarodiče, kteří při každé naší návštěvě radostí omládnou o deset let, ani trochu. Představa, že se nedovedou vzájemně dorozumět, mi vhání smutek do očí.

Na hraní se sestřenicí, i když je to jednou za rok, vzpomínají děti ještě týdny poté.

S tím souvisí i identita mých dětí. Jak mají pochopit, kdo jsou a odkud jsou, pokud neovládají jazyk své rodiny? Jazyk jim pomáhá spojit se s jejich kořeny, pomáhá jim rozumět jim samotným, je to klíč k jejich identitě.

A kromě toho – když s nimi mluvím česky, nemusím se vzdát své identity ani já.

Nebudou toho muset litovat

Bez výjimky všichni dospělí, které jsem potkala a jejichž rodiče na ně nemluvili rodným jazykem, litovali toho, že jazyk neovládají. Naopak se někteří z nich v dospělosti pokoušeli horko těžko za velkého úsilí jazyk doučit.

Zato jsem nepotkala ještě ani jediného, který by své vícejazyčnosti litoval.

Moje zkušenosti nejsou žádným relevantním statistickým důkazem pro společnost, to je mi jasné, ale motivací jsou pro mě dostatečnou: chci nechat výběr na svých dětech, až budou dospělí. Chci jim dopřát tu možnost, že se budou moct sami rozhodnout, kdo budou, kde budou žít, jak budou mluvit, jak budou mluvit na svoje děti.

Nechci, aby litovali toho, že jsem zahodila svou rodnou řeč.

Budou si moct přečíst české noviny

Možná překvapivý důvod, ale… Čtete české noviny? A čtete zahraniční noviny? A všimli jste si, že stejné téma se tam probírá ale docela jinak?

Když český novinář čerpá z německého článku, často přitom vzniknou v českém světě docela nové informace. Český čtenář článku pak má prostě jiné informace o světě.

Budou-li moje děti bilingvní, mohou si toho být vědomy, mohou si být vědomy toho, proč lidé ze země, odkud pocházejí, vnímají svět trochu (anebo dost) jinak. Pomůže jim to lépe rozumět světu i oběma kulturám, z nichž pocházejí, a tedy sobě samým.

Stejně tak děje-li se něco v Česku a pronikne-li to do zahraničního tisku, bývá to často neúplný a zkreslený popis situace.

Když si moje děti samy dovedou v dospělosti přečíst česky o tom, co se děje v Česku, nebudou se muset třeba prostě jen stydět za to, odkud pochází jejich předci, ale budou moci naopak pomoct ve světě vysvětlit příčiny a následky dané situace.

Díky jazyku budou mít přístup k oběma kulturám.

Most mezi kulturami

Porozumí Pelíškům a Cimrmanovi (možná)

Pelíšky jsem se pokusila už ukázat několika cizincům. U Novozélanďana mi to mělo dojít hned, že to není nejlepší nápad, u mého muže, který je původem z NDR, jsem zas až takové kulturní bariéry nevnímala, ale stejně se to setkalo spíš s nepochopením.

Jsou věci, které možná příliš souvisí s jazykem a s kulturou, než aby je mohly vnímat podobně i cizinci. Nechci, aby moje děti byly cizinci. Chci, aby měly i ony přístup k textům, videům, písničkám, které mě dovedly vždycky rozesmát nebo rozplakat.

Budou tolerantnější

Kdysi na Erasmu v Paříži jsem se šla přihlásit na univerzitní studijní oddělení a setkala se tam ještě s jinou Češkou. Byla na řadě přede mnou. Z kanceláře vypochodovala s naštvaným výrazem ve tváři: představ si, považovala mě za Rusku!

Aha. To naštve. Ale proč vlastně? Proč je to takový problém?

Takže my se snažíme, aby nás tady ve Francii jakž takž přijali, ale zas svůj vztek a netoleranci obracíme vůči příslušníkům jiných národů.

Už mi nevadí, když mě považují za Rusku (děje se to často). Ale to jsem se naučila až díky dlouhodobému pobytu v zahraničí. Dřív mě to taky vykolejovalo. Proč že by měli být Rusové o tolik horší?

A moje děti zvládnou takové situace od narození. Jsou napůl cizí a napůl domácí, vědí, že svět není černobílý. Že lidi nejsou takoví nebo makoví, ale můžou být dost různorodí. Nestydí se za svůj původ, protože ovládají oba svoje jazyky.

Znalost češtiny jim pomáhá nabývat sebevědomí pro jejich vlastní identitu a zároveň jim umožňuje být tolerantnější vůči jinakosti.

Snáze pochopí jazyk(y) i svět

Už teď narážíme s tříletým dítětem díky používání více jazyků na nuance, které se jednojazyčným dětem vyjeví až mnohem později. Třeba že jedno slovo v jednom jazyce se v druhém jazyce může (anebo musí!) říct hned třemi různými slovy podle toho, co přesně je myšleno.

Díky tomu mají mnohem větší možnosti porozumět nejen tomu, jak jazyk funguje, ale i tomu, jak funguje svět.

Tyto schopnosti z obou mateřských jazyků budou moct v budoucnu uplatnit při osvojování dalších jazyků: silný a bohatý mateřský jazyk je totiž nejen základem komunikace a myšlení, ale i toho, aby se nám dařilo učit se další jazyky.

Svým dětem tohle všechno řeknu až v dospělosti, jestli vůbec. Teď zkusím, aby pro ně čeština byla samozřejmostí, a pokusím se motivovat je k jejímu užívání.

Jsem z Prahy, ale žiju v Mnichově. Svoje děti vychovávám česky a pomáhám k tomu i dalším českým rodičům žijícím v zahraničí. Ukazuju jim, jak můžou motivovat děti k používání češtiny, zlepšovat jejich vyjadřovací schopnosti a přitom upevňovat vzájemný vztah. Více o mně se dočtete tady.
Komentáře
  1. Jana S Cengiz napsal:

    Krasne napsane, uplne souhlasim! U mne je jeste takovy pocit, ze musim preci predat to nase cesstvi dalsi generaci

  2. Misa napsal:

    Moc Vam dekuji za tento clanek!

  3. Jaroslava B napsal:

    Ahoj, take ziji s Nemcem a mame 3leteho chlapecka. Ty nuance v jazycich jsou naprosto uzasne. Take to pozoruji a zapisuji. Treba nedavno mi malej rikal, ze mu nemuzu rikat Na zdravi, kdyz si kychne…to se rika jen kdyz se tuka sklenickou. A ja mu vyzvetlovala, ze my v cestine to rikame stejne a v nemcine maji pro kazdou situaci jiny nazev (Gesundheit × Prost). Je toho spoustu zajimaveho, co se da na lingvisgicke rovine vypozorovat u deti, co mluvi vice jazyky.

    • Anna Paap napsal:

      Haha, to je dobré. Já říkám zdravíčko, protože se mi taky zdá zvláštní říkat na zdraví jako při ťukání:) A můj muž se od mých kamarádů naučil, že se říká Čau! (jedna z mála situací, kdy je ochoten promluvit „česky“) Taky si to musím víc zapisovat. Vždycky plánuju, že si to zapamatuju a napíšu večer, večer si nanejvýš vzpomenu, že jsem si chtěla něco zapsat, ale už dávno nevím co. Moc zdravím! Anička

  4. Misha napsal:

    Vyborne napsano a plne vystihujici proc i my se snazime, aby det hovorily nejen cesky ale i jazykem manzela. U nas se mluvi tremi jazyky a proste nektery veci nejdou vyjadrit jinak nez urcitym jazykem. Jde o kulturni spojitosti a mysleni.

  5. Jana napsal:

    Opravdu hezky sepsané, vždycky říkám rodičům aby mluvili s dětmi rodným jazykem, že ke slovům jsou spojeny emoce a je důležité aby je dítě vycítil když se na něj mluví a taky aby se mohlo zapojit do života své rodiny od které pochází a dokázalo si budovat vztahy. My jsme tří jazyčná rodina, je to o úsilí, které se ale opravdu vyplatí. Tak přeji všem mnohojazyčným rodinám aby to nevzdávali, podporovali se a vydrželi!

  6. Martin Borýsek napsal:

    Ahoj Aničko!

    Krásný článek, skvělé stránky, klobouk dolů. Budeš od teď významnou součástí našich rodičovských snah. Se všemi důvody souhlasím a mohu-li, dovolím si přidat ještě další (částečně se budu překrývat s Tebou a dalšími komentáři). I když v každodenním životě běžně vůbec nepřemýšlím o tom, jsem-li nebo nejsem-li vlastenec, když jde o češtinu, tak, jak mi došlo právě díky otázce „a co děti?“, jsem velmi. Takže je to pro mě i určitý závazek umožnit jim, aby mohly být dalším článkem řetězu, a současně dostaly přístup k tomu obrovskému bohatství, které čeština skýtá (ach, to zní ale pateticky, snad mi odpustíte). A druhý důvod, mnohem prosaičtější, mě praštil přes nos teprve nedávno. Jedna má (i Tvá) kamarádka s malými dětmi mi vyprávěla, jak se jí nějací známí v pevném očekávání kladné odpovědi zeptali „a budeš na ně mluvit taky anglicky, že?“. Shodli jsme se, že by nás ani jednoho nenapadlo vychovávat malé dítě v jazyce, který neovládám zcela suverénně, že má nárok na to, nasávat spontánně jazyk od rodilých mluvčích. Kdybych je měl vést k jazyku, kterým sice mluvím jakž takž plynně, ale přece jen jako cizinec, připadal bych si, že je šidím. Naopak už teď mého staršího tříletého těší, když zjišťuje, že to či to umí německy lépe než já a naopak že pořád ještě spolu můžeme mluvit tak, aby nám maminka nerozuměla (ale to se při jejím tempu brzy změní).

  7. Lucie napsal:

    Z našich dětí by se asi národní obrozenci obraceli v hrobě: „……..takže zítra se musíme trefnout před školou…….“(rozuměj potkat) „………mami, už mám zase bisanec od komára……“(rozuměj kousanec)
    Občas, když prostě neznají správný výraz pro danou věc, použijí podle nich „vhodné“ synonymum: „Ale tati, tohle auto nemá na střeše přece ty laťe…“ (rozuměj střešní nosníky). A vrcholem všeho byl náš mladší syn: „Ta škola mi ale už vůbec nedělá zábavu.“ I přesto jsem ráda, že jsme do našeho „experimentu“ s manželem šli a do Německa se kvůli jazyku přestěhovali. My dva budeme mít do konce života onen ruský přízvuk. Naproti tomu našemu staršímu synovi nevěřil učitel na gymnáziu, že němčina není jeho rodný jazyk. Snad to naše děti někdy v budoucnu ocení, zatím pokaždé dost brblají, když se musí doma s námi učit češtinu :c))

    • Anna Paap napsal:

      I u nás je to podobně („mami, můžu pustnout ty pampelišky?“). A u podobné fráze, jako že mi něco nedělá zábavu, se přistihnu dokonce i já. Ale myslím, že zrovna národní obrozenci měli podobné problémy 🙂 Ti byli taky všichni česko-německo dvojjazyční, že takovéhle německá slůvka ve své řeči ani nevnímali. Myslím, že to určitě ocení! V budoucnu budou mít mnohem větší možnost rozhodování.

Napsat komentář: Anna Paap Zrušit odpověď

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů

  • Máte obavy z toho, aby na vás dítě nemluvilo cizím jazykem? Anebo už na vás dítě mluví cizím jazykem a vy byste to rádi zvrátili? Pročtěte si několik tipů a zásad, které vám dají větší šanci na úspěch.

  • Nejčtenější články
  • Jsme i na Facebooku