„Děti jsou jako houby.“ A stačí to? Příběh české rodiny v Rakousku

Jde rozhodně o nejčastěji citovanou větu na poli vícejazyčnosti.

Ano, malé děti se učí jinak než my velcí, o tom není pochyb. Akorát být jako houba není všechno. Přečtěte si příběh Jitky, Honzy a Kubíka žijících v Rakousku.

Jitka mi napsala před pár měsíci e-mail. Ona a její manžel jsou Češi a žijí v Rakousku, mají pětiletého syna Kubu. Z e-mailu byla patrná zoufalost. „Dají se ještě napravit chyby, co jsme udělali při učení řeči 5letého dítěte?“

Rozhodně. Ale začínat s něčím novým s pětiletým dítětem je rozhodně těžší než s miminkem. Člověk musí být ještě odhodlanější a trpělivější.

Dva čeští rodiče, ale rozhodnutí pro OPOL

Jitka s Honzou jsou oba Češi a mezi sebou se baví česky. „U syna jsme ale udělali pořádný zmatek. Stěhovali jsme se, když byl miminko, a nijak jsme neřešili, jak ho vlastně budeme učit jazyky.

Do jeho roka jsme s ním oba mluvili česky. Měli jsme rakousko-anglické sousedy, takže já mluvila s maminkou anglicky a začala jsem tak v její přítomnosti mluvit i na syna. Proč ne, řekla jsem si tenkrát, děti jsou houby.

Pak jsme se zhruba od jeho dvou let rozhodli, že si to rozdělíme. Já na něj budu mluvit česky a manžel německy, byť to není jeho rodná řeč, ale ovládá ji a cítí se v ní dobře, úroveň B1-B2. Já tu němčinu taky občas patlala se vším dohromady. Zmatek nad zmatek, který jsem si ani pořádně neuvědomovala, a chtěla mít ze syna super řečníka.“

Rozhodnutí pro OPOL (metodu one person, one language), k němuž nakonec Jitka s manželem dospěli, není zas tak výjimečné ani v dalších českých domácnostech v zahraničí.

I když je výzkumy prokázáno, že k nejvyváženějšímu bilingvismu dlouhodobě směřují děti, které mají doma jeden jazyk a venku druhý, pro rodiče není v prvních letech snadné pozorovat, že dítě v místním jazyce zaostává.

Nástup do školky nebo do jeslí může být u některých dětí náročný sám o sobě, a když dítě vůbec nerozumí (nebo velmi málo), rodič má pocit, že to dítěti ještě mnohonásobně ztížil.

Sama jsem si prožila dva těžké nástupy dětí do školky a k tomu jeden podobně obtížný do školy, ač děti německy rozuměly a mluvily. Tehdy mi pořádně došlo, jaká neskutečná zátěž pro rodiče může tenhle proces být. I když v jeslích nebo ve školce spíš hrají roli jiné faktory než jazyk, překonat ten začátek vyžaduje hodně sil.

U nejedné rodiny jsem se taky setkala s obavou, že jejich dítě bude šikanované, když nebude dobře umět místní jazyk.

A někdy je to prostě, jako u Jitky, spíš takové pocitové rozhodnutí, že bude mezi jazyky větší rovnováha.

Rovnováha mezi jazyky

Obtíž je ta, že vícejazyčnost je dlouhodobý proces. Takže rovnováha v jednom momentě nemusí být nutně výhra.

Pokud bude dítě navštěvovat v budoucnosti dennodenně místní školu a pak třeba ještě družinu a kroužky, je většinou předprogramovaná nerovnováha ve prospěch místního jazyka.

A když už se tak chce směřovat v téhle situaci k určité dlouhodobé rovnováze, jednou z možností je, že v prvních letech života člověk docílí výrazné nerovnováhy ve prospěch češtiny.

Jasně, izolovat se úplně od místního jazyka taky není dobrý nápad. Pokud doma nemáme rodilého mluvčího, je třeba ho určitým způsobem podporovat (školkou, kroužky, médii). Ale když čeština v předškolním věku v takovém kontextu převažuje, je to spíš dobré znamení, že směřujeme k rovnováze.

Pojďme se vrátit k příběhu Jitky, Honzy a jejich syna Kubíka. Jak Kuba na strategii rodičů zareagoval: „Teď je mu 5 let, německy mluví, ale česky ne a ani moc nechce. Je dobrý nápad, aby s ním tatínek přestal mluvit německy?“

Každý začátek je těžký

Co myslíte, že jsem odpověděla?

Ano. („Dají se ještě napravit chyby, co jsme udělali při učení řeči 5letého dítěte?“)

A ano. („Je dobrý nápad, aby s ním tatínek přestal mluvit německy?“)

I když se nám zdá, že v pěti letech už je dítě do určité míry „hotové“ a těžko s ním ještě něco měnit, je to pořád dřív než třeba v 10 letech. Dítě ještě vzhlíží k rodičům a rodina společně tráví relativně dost času.

Rodičům jsem poslala i článek o Líbě, která začala na syna mluvit česky pořádně až v sedmi letech.

V jejich rozhodnutí jsem je podpořila, za mě by to taky byl v současné chvíli nejlepší možný krok. Postupně si vybudovat domácí prostředí jako české prostředí, bezpečné, milující a české. K čemuž se syn taky dřív nebo později nejspíš přikloní. Tátové bývají v mladším školním věku navíc pro kluky často důležitý orientační bod, takže i na vnímání češtiny by to mohlo mít v příštích letech velký vliv.

Důležité je zvládnout ten přechod. Nenutit dítě česky hned odpovídat. Je nasnadě, že jeho (aktivní) čeština je slabší a není to pro něj snadné. Je potřeba dopomáhat dítěti doplnit česká slůvka mimo jiné doptáváním, opakováním česky toho, co říká německy, ujišťováním, že to myslel tak a tak.

Další podstatná část procesu je přestat si sypat popel na hlavu a začít se cítit v češtině vzhledem k synovi dobře i jako oba dospělí s důvěrou v to, že se to podaří, protože jinak se nebude cítit dobře ani syn. Bude z rodičů cítit, že je někde problém, že si něco vyčítají nebo že i jemu něco vyčítají (ač obojí implicitně), to může být blok pro češtinu navíc.

Dítěti je potřeba nabízet české materiály (knihy, písničky, videa) a situace (prázdniny), které nebude mít nebo nemít rádo kvůli jazyku, ale kvůli obsahu, kvůli tématu, které ho pohltí bez ohledu na jazyk.

A samozřejmě je fajn celý proces nějak uvést přímo v debatě s dítětem. Rozhodli jsme se, že… protože… Je to pro nás důležité. Budeme to společně zkoušet.

Postupně si vypracovat nový zvyk

Vymyslela jsem si tehdy přirovnání, které se zrovna hodilo k naší životní situaci: Je to jako čistit do pěti let jen normálním kartáčkem, pak vám zubař řekne, že je vlastně potřeba i mezizubním, protože syn má kazy, tak začnete čistit i mezizubním. Ze začátku to může být problém, postupně je z toho zvyk, automatismus, pohoda. Někdy to trvá. 

Po třech týdnech mi od Jitky přišla velmi vděčná odpověď, z níž jsem měla velkou radost. Nejkrásnější moment pro mě byl, jak to rodina podle popisu zvládá s velkým množstvím lásky, uznání a pochopení, nejen vzhledem k dítěti, ale i mezi partnery.

„Ještě ten den jsme si vše ujasnili s manželem, se synem si promluvili, jako o všem, co doma řešíme. A za dveřmi našeho bytu v Rakousku se rozjela ryze česká domácnost. Nijak násilně a překotně, právě asi jako s tím mezizubním kartáčkem.

Syna nijak nenutíme mluvit česky, samotným by nám byl nátlak nemilý, takže pořád převažuje a bude (zatím) převažovat němčina z jeho strany. Ale začal se víc zajímat, snažit, zkoušet a poznávat. Je naprosto úžasný a my jen žasneme.

Manžel říká, že hodně pomohlo moje přirovnání k superhrdinovi, když bude umět dva tak odlišné jazyky. Já jsem zase toho názoru, že zafungoval vliv tatínka, který je jeho nejlepší kamarád. Ve finále to bude obojí, a hlavně nám to funguje.

Syn se sám ptá, jak se slovo, které řekl německy, řekne česky a pak ho i zkouší. Někdy je teda vtipný, když chvíli přemýšlí a pak řekne ‚hmmm, to je těžký česky, to budu říkat radši německy‘.  Ale hlavní je, že má ten zájem. Před spaním jsme nasadili večerníčka a už po prvním zhlédnutí zkoušel jeho pozdrav. Slza mi málem ukápla dojetím.“

Paradox souběžné integrace a udržení češtiny

Jitka v mailu upozornila taky na jeden důležitý moment, který prožívá hodně rodin v zahraničí, které se odstěhují až s dětmi nebo těsně před nimi. Zároveň prochází dvěma protichůdnými procesy: Chtějí se sami co nejlépe naučit místní jazyk, co nejlépe se integrovat. A do toho přichází dřív nebo později starost o udržení či rozvoj češtiny u dětí.

„Je pravda, že potom, co jsme se sem přestěhovali, jsme úplně vyloučili českou komunitu, vyjma rodin. Bylo to záměrně, protože jinak bych se nikdy nenaučila němčinu tak, jak ji umím dnes. A hlavně jsme se chtěli začlenit, a ne si zde dělat českou partu.

Zpětně to bylo možná až moc razantní řešení, ale nelituji toho. Jen jsem stejně jako paní Líba těžko hledala chuť syna češtinu učit. Venku jsem se i styděla, přišlo mi to nepatřičné a, co si budeme povídat, i vyčerpávající přepínat z jednoho jazyka do druhého během vteřiny.

Tento stud a únava ze mě spadly až někdy v předloňském roce, ale teprve až loni jsem to, že já sama mám dva, vlastně tři jazyky ještě s angličtinou, vzala jako superschopnost. Jenže jak po tolika kotrmelcích tohle zvládnout i u syna? To jen mně samotné trvalo hodně dlouho. Málokdo z těch, co to sami nezažili, si dokáže představit, jak těžké to je.“

Regrese a nečekaná překvapení

Celý ten proces je taky nutně spojený s tím, že se věci nevyvíjejí tak, jak by podle našich očekávání měly. Často rodiče třeba čekají velký pokrok při návštěvě v ČR. A on se pak dostaví úplně překvapivě až po návratu. Tak to bylo i u Jitky:

„Byli jsme teď na pár svátečních dní za rodinou v Čechách. Syn si hrál od rána do večera s bratránkem a sestřenicí. Plynně na ně mluvil německy a oni na něj zase česky. Rozuměli si bez problémů, a když jsem se ho zeptala, jestli si s nima nechce ta česká slovíčka procvičit, řekl, že ne. Já ho dál nepřesvědčovala. Jen co jsme přijeli zpět domů, do Rakouska, bum a začal mluvit česky.“

Další mail jsme si vyměnily o dva měsíce později a to už za sebou měla rodina i první krizi: „Syn měl pár týdnů sek, kdy čeština byla fuj. Nejsem zrovna moc trpělivá, ale sebrala jsem v sobě kde co, abych mu dala čas, a ejhle, zase frčíme dál.“

Jednou z nejdůležitějších věcí mi přijde v těchto procesech vzájemná opora partnerů. Tu měla už i víckrát zmiňovaná Líba a jednoznačně i Jitčin manžel:

„Manžel s češtinou ještě bojuje a stane se, že zpět sklouzne ke konverzaci se synem v němčině, ale to mu nemám za zlé. Ba naopak ho obdivuju, jak se snaží.“

Bez vzájemné opory je celý proces ještě mnohonásobně těžší.

Jak je to s tou houbou

Lidé se tímhle citátem ohánějí tak často, že snad není diskuse o bilingvismu, v níž by věta nepadla. Rozumím tomu, často to slouží jako uklidnění pro nejisté rodiče. Děti jsou jako houby. Zvládnou to.

Ano, ale jen, když mají co nasávat. Podnětné prostředí je základ pro to, aby houba fungovala. Podnětné prostředí neznamená nutně čím víc jazyků, tím líp. A je fajn, když je podnětné prostředí promyšlené i z dlouhodobého hlediska.

Vím, že je v současné chvíli oblíbenější přidávat dětem co nejvíc jazyků v co nejútlejším věku. Za mě je dobré si připomínat, že houba funguje i do hloubky. Jak moc ovládne dítě jazyk do hloubky sice nejde kvantifikovat tak hezky jako počet jazyků, ale rozhodně to není něco, co bychom kvůli tomu měli zanedbávat.

Jsem moc ráda, že mi Jitka dala svolení podělit se o její příběh. Je jasné, že mnoho věcí s dětmi přichází nově a nemůžeme mít všechno promyšlené předem a do detailu. Já mám třeba jazyky, a nemám zas jiné věci. Každý se s tím pereme, jak nejlépe dovedeme.

Ráda bych, aby byl tenhle příběh inspirací rodičům, kteří promýšlejí rovnováhu v jazycích v ryze českých domácnostech v zahraničí, ale i všem dalším zájemcům o vícejazyčnost.

Poznámka autorky: Jména byla změněna.