Proč děti českých rodičů v zahraničí často neumí česky

Pokud žijete jako já v zahraničí a máte nebo plánujete děti, pak vás otázka, jak moc chcete, aby vaše děti vlastně uměly česky, asi nemine. Pokud ještě děti nemáte, tak si možná ťukáte na čelo a říkáte si, proboha, co je to za otázku. Jasně že se ty děti naučí česky, když na ně máma, táta nebo dokonce oba mluví česky, ne.

Denní realita mnoha českých nebo poločeských rodin za hranicemi je spíš taková, že jejich děti česky rozumějí, ale nemluví, nebo mluví češtinou velmi lámanou. Jak to?

A jak se může vůbec stát, že dítě, co má oba rodiče Čechy, má nakonec češtinu spíš jako cizí jazyk?

Když jsem před pár lety začínala učit české děti v zahraničí, ještě bezdětná, taky jsem to nechápala. Zařekla jsem se, že kdybych já měla někdy žít v zahraničí, nikdy nic podobného nedopustím. Postupně jsem pochopila, že to není úplná brnkačka.

Nepříjemný pocit, že ostatní nerozumí

Nejčastější důvod toho, proč děti nakonec česky nemluví, spočívá v tom, že rodič, často původně odhodlaný mluvit na dítě jen a jen česky, nechce z konverzace vylučovat okolí. Pokud má partnera cizince, co nerozumí česky, je tenhle nepříjemný pocit – ale on nám nerozumí – přítomný dennodenně.

To pak vede k přehodnocení priorit a na první místo se dostává důležitost rodinné pospolitosti a toho, aby si všichni rozuměli. Rodič se uchyluje k tomu mluvit česky na dítě jen v nepřítomnosti partnera nebo jiného cizojazyčného okolí (rodiny partnera, kamarádů apod.).

Což nestačí.

Dítě roste a čím dál víc času tráví v cizojazyčném prostředí, čím dál míň času jen v přítomnosti českojazyčného rodiče. Čeština upadá, dítě se neumí dobře vyjádřit, což ho – pochopitelně – frustruje, a upouští postupně od češtiny víc a víc.

Pokud rodič, kterému dítě odpovídá v cizím jazyce, ještě k tomu postupně ztratí motivaci a přestává na dítě mluvit česky docela (s výjimkou např. návštěv v Česku), mizí i naděje aspoň na obstojnou pasivní znalost.

Strach, že se dítě nezačlení

V rodinách, kde jsou oba rodiče Češi, zas vládne v prvních letech dítěte strach, jak se začlení do kolektivu, když umí jen česky, a ne jazyk země.

Proto se rodiče uchylují buď k tomu, že si rozdělí role a jeden mluví na dítě v cizím jazyce, anebo k tomu, že ho učí alespoň základní slovní zásobu nebo základní pokyny. Stejně tak později mohou mít rodiče obavy, že češtinou ohrožují solidní prospěch a dobré školní známky dětí, že je potřeba jim naopak pomáhat (např. s domácími úkoly) v jazyce země.

Jenže mateřská a rodičovská bývá v jiných zemích mnohem kratší než v Česku a dítě je často už od roka či dokonce dřív naopak den co den od rána do odpoledne v cizojazyčném prostředí, jazyk se v pohodě naučí, a navíc bude postupně spíš tíhnout ke kamarádům a jejich jazyku. To, co je ohrožené, je naopak čeština. Tu je potřeba podporovat ze všech sil a právě v těch prvních letech je to nejsnazší.

Rodiče se v tomto případě rozhodnou přehodnotit priority, usnadnit dítěti přechod do nového prostředí a osvojení češtiny je odsunuto na druhou kolej. Mnozí si v tu chvíli ani nedokáží představit, že by se to mohlo ne úplně povést  – vždyť oba rodiče jsou Češi. Jenže to je nejenom možné, ono je to dokonce i dost pravděpodobné.

Přepínání jazyků může stát hodně sil

I pokud je rodič obeznámený se zákonitostmi vícejazyčné výchovy, v běžném životě se mu staví do cesty mnoho překážek. Není to úplně jednoduché působit den co den jako tlumočník ve vlastní rodině, říkat totéž česky dětem, jiným jazykem partnerovi, a co teprve ve chvílích, kdy se k tomu přidá nějaká nemoc nebo velká únava.

I pro mě je buď snazší mluvit jen česky, anebo jen německy – a to jsem vystudovaná překladatelka a tlumočnice. Přepínání jazyků chce zejména dobrý cvik, ale sil vás to bude stát dost i v případě, že trénujete dennodenně.

Zejména pokud mají moje děti na návštěvě cizojazyčné kamarády, v bytě jsou čtyři děti, já se snažím přežít a zároveň mluvit česky na svoje děti a německy na ty druhé, jsem vyšťavená už po pár desítkách minut. A co teprve když se děti o něco hádají nebo perou (což je v podstatě v kuse) a já jim musím dělat prostředníka a pokusit se pomoct jim to vyřešit.

Zapomínání češtiny

K tomu se přidává ještě jeden problém: pokud žije rodič už dlouho za hranicemi a většinu dne pracuje v cizím jazyce, čte noviny v cizím jazyce, dívá se na televizi v cizím jazyce, jeho jazyk chtě nechtě upadá. V cizí zemi zažívá situace, které v Česku nezažil, např. těhotenství, zápis do školky apod. Výrazy v češtině mnohdy vůbec nezná, protože vše řeší v cizí zemi.

Některé obecně kulturní výrazy třeba v češtině na první pohled ani žádný ekvivalent nemají, protože tady je to přeci jinak než v Česku…

A tak se do vašeho slovníku postupně vkrádají slůvka, která vlastně tak moc česká nejsou: pojedeme na Pfingstferien. Dcera se hlásí na grammar school. Ještě budou potřebovat moje numéro social.

Kromě toho se vám může stávat, že – ač odhodlaní mluvit česky – i docela česká slovíčka prostě zapomínáte. Každodenní kontakt s češtinou nechybí jen dětem, ale i rodičům.

Je z toho cesta ven?

Je, ale je trnitá. Rodič musí chtít, musí být připraven na problémy a musí vědět, jak dětem co nejlépe pomoct naučit se česky. Pak má naopak velkou šanci na úspěch.

Pokud žijete v zahraničí a potřebujete inspiraci, jak děti motivovat, můžete si zdarma stáhnout ebook 11 tipů, jak posílit vztah dítěte k češtině.

Jsem z Prahy, ale žiju v Mnichově. Svoje děti vychovávám česky a pomáhám k tomu i dalším českým rodičům žijícím v zahraničí. Ukazuju jim, jak můžou motivovat děti k používání češtiny, zlepšovat jejich vyjadřovací schopnosti a přitom upevňovat vzájemný vztah. Více o mně se dočtete tady.
Komentáře
  1. Šarka napsal:

    Velmi pekny článek , přesně jste vystihla co to co bych asi lépe neuměla , cítím to tak úplně stejně ! Akorát mám už děti větší , prvorozený i prezevsechno ma výbornou slovní zásobu a umí dobře česky , druhorozený rozumí ale už mluvi hůř no a největší problém jsem ja , protože už na ně skoro vůbec česky nemluvím …

    • Anna Paap napsal:

      Moc děkuji! A chcete, aby vaše děti uměly česky? Pokud ano, pak se pokuste zas vytvořit si návyk mluvit česky. Můžete třeba začít tím, že začnete sama pro sebe číst české knížky, časopisy, noviny, poslouchat české radio nebo cédéčka, dívat se na české filmy – bude to pak pro vás mnohem přirozenější!

      • Renatkacz napsal:

        Moc dekuji za tento clanek. Presne jste potvrdila co si myslim a snazim prosazovat od narozeni svych detim muj poznatek je cim starsi jsou a tim padem cim dele zijeme v zahramici tim je to horsi co se ceskeho jazyka tyce. Nejdrive byl problem jen, ze kluci o sobe mluvili jako o devceti jelikoz cesky mluvici jsem u nas jen ja cili jiny rod neznali…

        • Anna Paap napsal:

          Děkuji za reakci! Ano, také to tak vnímám v okolních rodinách, že čím starší, tím je to těžší. Tím méně času chtějí trávit s rodiči, tím méně času mají obecně kvůli školním požadavkům atd. A patálie s rodem jsem už slyšela od nejedné rodiny! Držím palce do budoucna.

  2. Vlasta napsal:

    Souhlasím se všemi problémy, které jste vyjmenovala, a přidám ještě jeden, který je podle mě zásadní. A tím je skutečnost, že naše země má velmi málo českých škol v zahraničí. Nebylo by od věci, kdyby stát více podporoval zřizování aspoň víkendových škol tam, kde žije početná komunita Čechů. Bohužel, náš stát ani neví, kolik Čechů žije v zahraničí. Narozdíl od jiných států, ve kterých se občan automaticky musí přihlásit na ambasádě v zemi svého nového bydliště.

    • Anna Paap napsal:

      Díky! To je zajímavý aspekt. Je pravda, že české školy vznikají v naprosté většině případů z iniciativy akčních rodičů, kteří to většinou dělají dobrovolně ve svém volném čase, a podpory by se jim dozajista zasloužilo mnohem větší, s tím naprosto souhlasím!

      Akorát musím říct, že moje zkušenost ze všech tří měst, kde jsem učila v (zavedených a dobře organizovaných) českých školách, je taková, že tam chodil jen zlomek českých dětí, které v okolí bydlely. A důvody jsou pro to celkem pochopitelné: na ty děti (i na rodiče) je toho prostě moc. Mají pět dní v týdnu školu, často do pozdních odpoledních hodin a s množstvím domácích úkolů. Když pak někdo zmíní možnost, že by ještě mohly přece klidně trávit každou sobotu anebo neděli v české škole, s dalšími domácími úkoly… Navíc bývají víkendy v rodinách často jediný společný čas. Člověk se pak musí rozhodovat, jakou oběť je ochoten podstoupit. Na druhou stranu je to samozřejmě místo setkávání a místo, kde dítě vidí, že ten jazyk má cenu a skutečně k něčemu je.

  3. Katerina napsal:

    Moc pekny clanek, dekuji, krasne napsane a vystihnute, mame uplne tu samou zkusenost ! Jsme odhodlani rodice, oba Cesi, to aby deti mluvily cesky je pro nas 100%samozrejmost. kazdy den co den bojujeme za cestinu, ale stale casteji se oba pristihneme ze pouzivame Aj slovicka v ceskych vetach, nebo dokonce uplne prepneme do Aj aniz bychom si to uvedomili. Pricinou jsou nase deti ( 8 a 6 let) ktere proste jedou v Aj. Stale je napominame, v konverzaci vracime do cestiny, udrzujeme kontakt s rodinou pres Skype, jezdime do CR na dovci, ale je to opravdu narocne. Nikdy bych predtim neverila ze dokazu zapomenout ceske slovicko, nebo ze se nebudu umet “vyzvejknout” kdyz se me nekdo zepta na podrobnejsi specifickou vec, obcas je mi opravdu trapne. Ten kdo si to prozil je v komunikaci chapavejsi, pro nektere proste zustaneme nafoukanci a se zbytkem se nejak rukama nohama vzdycky domluvime 🙂 Pres veskere trable bych ale nemenila, je to obohaceni zivota ktere jen tak nekdo nema! Je to dvoujazycny zaklad ktery nasim detem uz nikdo nevezme. Rodice nedejte se, mluvte mluvte mluvte cesky! Clanek sdilim a preji pevne nervy vsem rodicum v cizich zemich!

    • Anna Paap napsal:

      Děkuji za komentář! Ano, já se taky přistihuju, jak říkám sice slůvko česky, ale ono je vlastně německé (například občas říkám dceři „otevřít“ nebo „zavřít“ sponku namísto rozepnout/zapnout, říkávám také „obléknout“ boty namísto obout atd.). A jak jsem se smála před lety jedné kamarádce žijící v Německu a ťukala si na čelo, když v diskusi použila „musíme si dělat myšlenky“… A to česky relativně čtu a poslouchám podcasty a audioknihy, jezdím do Česka. Pro vnějšího pozorovatele je to opravdu těžké chápat. Držím palce a přeji mnoho radostných chvil s dětmi! Anička

  4. Marketa napsal:

    Existuje velice kvalitni a uznavana online skola http://www.czsvs.com

  5. Janka napsal:

    Hezky napsany clanek. Jeste bych pridala „Nepochopeni okoli“. To bylo velmi neprijemne, kdyz na me skoro utocili, proc mluvim s dcerou cesky, kdyz zijeme v Nemecku. A na ceske strane, jak to, ze treba dcera nevi nejaky vyraz a nebo dela chyby. Presto jsme si s manzelem stali za svym a dceru vychovavali dvojjazycne. A jsme vsichni radi, jeji zivot byl a je obohacen o spoustu veci a zazitku. Preji ostatnim rodicum pevne nervy a hodne stesti.

    • Anna Paap napsal:

      To mě velmi mrzí, že jste se s tím setkala! Myslím, že dnes už je to čím dál běžnější a díky tomu jsou lidé chápavější (alespoň v té cizí zemi). Tady v okolí jsou pravidelně pořádány přednášky k vícejazyčnosti a rodičům se radí, ať hlavně mluví s dětmi svým rodným jazykem. I přesto se mi občas stane, že potkám lidi, co se na ulici baví se svými dětmi lámanou němčinou (hlavně Afričany, ale občas právě i lidi slovanského původu). Pro lidi žijící v Česku je to podle mě prozatím opravdu těžko pochopitelné, jak to, že děti umí česky jen s chybami anebo jim chybí výrazy, ale pramení to hlavně z neznalosti každodenní situace, jak ji žijeme my za hranicemi. Děkuji za komentář i povzbuzení rodičů!

  6. Jitka Sebek napsal:

    Důkladně sepsaný článek, Anno, který upozorňuje na otázku Učit či neučit (češtinu)? Jako jazykářka povoláním a učitelka v sobotní škole (čeština) bych ráda podpořila ty, kdo si myslí, že to zvládnou a je pro ně přirozené na děti mluvit česky. Opravdu to není brnkačka a proto se v mnoha případech změna projeví během jedné generace. Ano, je to tak: děti českých rodičů používájí jen svůj nový jazyk a puf, čeština po nich v rodině přestane existovat. A naopak když do toho rodiče jdou, můžou mít česky mluvící au pair, můžou dětem servírovat jen české filmy a knížky – o řízku a meruňkových knedlících nemluvě. Vždyť předáváme nejen jazyk, ale celou kulturu. Uvědomme si, že můžeme děti z kolektivu vyčlenit i opačně: děti mluví dejme tomu anglicky/německy ale převezmou české návyky po rodičích, které jsou ve skupině nepochopené. Všimli jste si? No a pokud se rodiče domluví a založí si takovou i třeba velmi amtérskou českou školu, školu hrou, tak dají dětem šanci se kulturně projevit, sdělovat si „bláznivé“ zážitky z pobytu u babičky, pochutnat si na palačinkách s marmeládou a zasmát se cédéčku Sakum prdum. Nakonec přidám, že většina světa je multijazyčná, tak proč ne i ti naši malí čeští šikulové? Je bez pochyby dokázané, že pokud se dítko učí další jazyk, ten další pak zvládne mnohem rychleji. Nebo alespoň pochopí svůj rodný snáz a důkladněji. Však to uvidíte na jejich vysvědčení. Věřte mi. Udělejte si partu, scházejte se, věnujte 30 minut společnému čtení s dětmi, hádankám, doplňovačkám a dělejte tak pravidelně. Bude to automatické a přinese vám to hodně pozitiv. Opravdu. Pokud jste v USA, nezapomeňte, že vaše děti mohou na SŠ složit jazykovou zkoušku z češtiny a získat za to pečeť Seal of Biliteracy na své maturitní vysvědčení. A to taky stojí za to! Hodně štěstí, Jitka

    • Anna Paap napsal:

      Děkuji za komentář plný zajímavých podnětů a informací! Vidím to podobně. Já jsem jednoznačně pro češtinu děti učit a článek je jen prvním zamyšlením k tématu češtiny v zahraničí (z plánované série dalších).

  7. Jana napsal:

    Moje deti ziju od takmer narodenia mimo Slovensko a ja na nich stale hovorim slovensky, ci uz v skole, alebo pred ich kamaratmi, stale, v obchode, vsade! Aj doma! Tym, ze doma stále hovorim len slovensky na deti, manzel sa naucil tiez, nehovori, ale rozumie vsetko. Mne sa jednoduchšie vyjadruje po slovensky, aj ked robime domáce ulohy, rozpravam na deti po slovensky, iba ak nechapu prepnem na anglictinu, ale nasledne vysvetlím v slovencine. Na kruzkoch mimo skoly im tiez tlmocim Instrukcie do slovenciny, az sa vsetci pytaju, ci vlastne vie po anglicky. Maju obrovsku slovnu zasobu a plynule hovoria slovensky, sem tam maju nejaky brebt pri sklonovani, hlavne mensia, ale na tom sa vzdy pobavime. Netreba sa vzdavat, treba vytrvat, hovorit na deti stale doma, von, vsade! Aj ked partner nerozumie, necitte sa trapne, ze okolie nerozumie, ide o dobro vaseho dietata, budte sebecki. Ste jedini, kto to moze urobit pre vase deti s výnimkou sukromnych hodin. Neutisujte svoje svedomie tym, ze uz sa na Slovensko nevratite, nikdy neviete. Viem, ze slovencina nie je zrovna svetový jazyk, ale moje deti sa bez problémov dohovoria so starymi rodicmi, na Slovensku v obchode, na ihrisku sa im lepsie hladaju kamosky a návšteva Slovenska je pre nich relax a nie stres, ze im nikto nebude rozumieť.

    • Anna Paap napsal:

      Klobouk dolů! Také věřím, že to jde, jen je potřeba obrovské nasazení a přesvědčení – podobné tomu vašemu.

  8. Mám kamarádačecha, který má syna s američankou. Rozešli se už dávno, ona se synem žije v USA a on v ČR se svou novou rodinou. Syn mluví plynule česky, protože jsou spolu v každodenním kontaktu přes Skype. Minimálně hodinu denně spolu mluví. A samozřejmě to není jednoduché, vyžaduje to plánování, vůli. Když pak kluk přijede do Čech, mluví se všemi, s babičkou a dědou, je to super. Samozřejmě občas hodí vtipnou hlášku, např. že Trumpa impíčovali :D. Je to sice jiný situace, než když rodina žije v zahraničí, ale píšu to sem z toho důvodu, že otec a syn denně pracují na tom, aby kluk mluvil česky. A taky si tak hezky udržují vztah.

  9. Michala napsal:

    My ani jeden neumime cizi jazyk tak perfektne (nj mi staci k bezne konverzaci, aj na odborny clanek), abychom ho v konverzaci s detmi pouzivali. Doma jen cestina (s ‚tezko‘ prelozitelnymi, jak uvadite, slovicky v nemcine), v jeslich a skolce jen nemcina. Stykame se s ceskymi kamarady, cesky ‚musi‘ kvuli prarodicum. Takze u nas v pohode. Prvni tridu uz ale nastoupi v Cechach. Tezko rict, jak by si cestinu udrzela pozdeji.

    • Anna Paap napsal:

      V určitém ohledu je výhoda neumět ten cizí jazyk tak dobře – potom dítě spíš ani nenapadne mluvit na rodiče jinak než česky. Ale jestli se plánujete zase vrátit, pak máte i všichni velkou motivaci. Pak zas budete přemýšlet, jak udržet němčinu v Čechách!

  10. Marketa napsal:

    Moc hezky napsany clanek, dekuji.

    My to treba resili tak, ze jsme doma mluvili jen cesky, a pokud jsme sli nekam ven nebo do spolecnosti, tak nemecky. Deti slysely obe reci a nikdy jim to nedelalo problemy. Naopak, snadneji se zapojili, protoze uz mely alespon zaklady.

    Co me v clanku jeste zaujalo je fakt, jak se my, Cesi, snazime prizpusobit okoli. V zivote jsem nezazila nejakou jizanskou rodinu (napr. tureckou nebo albanskou – a ted to prosim vubec neminim urazlive!!), ze by si delali starosti, jestli jim nekdo bude nebo nebude rozumnet. Ty to proste mluvi na sve deti jen rodnou reci a nemecky se pak uci jejich deti az za pochodu ve skolce. Proste jiny kraj, jiny mrav.. S pozdravem, marketa

    • Anna Paap napsal:

      Díky moc za zkušenost i postřeh: něco na tom bude, nicméně mně je tahle pokora vlastně docela sympatická 🙂 Ale ne za cenu ztráty rodné řeči, to je jasné.

  11. Ivona napsal:

    A pak jsme tady my, speciální pedagogové v terénu v rané péči, kteří přijdou do rodiny, dítě nemluví ani pořádně česky, ale ani ne německy, nebo spíše německy a snažíme se rodiče přesvědčit, aby mluvili na své dítě, než půjde do školky, zásadně a pouze svou rodnou řečí, která jim jde od srdce.
    Protože ti většinou nebývá pouze rozhodnutí rodičů, mluvit na své dítě řečí země, ve které žijí, je to hlavně tlak okolí, plné specialistů, kteří tomu samozřejmě rozumí líp…

    • Anna Paap napsal:

      Máte pravdu, protichůdné informace, strachy rodičů, tlak určitě hrají velkou roli. Držím palce, ať se daří šířit osvětu!

  12. Jirina klirova napsal:

    Mam stejne zkusenosti. Zalozila jsem miniskolicku cestiny v Dubaji a Abu Dhabi. Ucim v tydnu a ve dnech kdy maji deti alespon 2 hodinky volno. Zalozit vikendovou skolu je uplne k nicemu nebot vetsina rodicu chce travit volno s detmi. A tak dvouhodinovky v ceskem jazyce alespon trochu podpori ceskou rec. Vetsina deti je tu vicejazycnych a jsem stastna ze mnoho rodin neodstoupilo od ceskeho jazyka.

    • Anna Paap napsal:

      Děkuji moc za podnět a inspiraci. Třeba u nás je to tak, že většina učitelek dělá přes týden jinou práci, takže by asi učit v týdnu ani nemohly. I já mám ale tu zkušenost, že víkendy rodiny obětovávají jen nerady a vytrvají jen ty nejpřesvědčenější nebo ty, které to potřebují (např. z konzulátních rodin, co se pak budou vracet do Čech). Blahopřeji k vašim úspěchům!

  13. Lena napsal:

    Dobry den, memu diteti je 2,5 roku – doma na nej mluvim cesky, ale samozrejme pred manzelem nebo jeho nemeckou rodinou taky nekdy nemecky (anebo sama sebe prekladam). Mam pocit, ze moje dite chape, ze muj jazyk s nim je cestina ale ze nekdy proste nemecky mluvit musim. Zatim moc nemluvi, ceska a nemecka slovicka pouziva asi podle toho, jakou reci si je osvojil jako prvni – vlak je proste Bahn a ne vlak, ale cesky rozumi. Ctu mu taky cesky, asi bychom meli poslouchat vic ceskych pisnicek a vecernicku… Krtecek toho prece jen cesky moc nenamluvi 🙂 Doufam, ze se v budoucnu dokaze cesky domluvit, zda zvladne i zaklady gramatiky si nejsem jista, i kdyz urcite s nim chci ceskou „vikendovou“ skolu nebo nejaky kurz navstevovat.

    • Anna Paap napsal:

      Že dítě v prvních letech míchá oba jazyky, je určitě úplně běžné. Ale pokud mu chcete osvojení si češtiny usnadnit, vy to nemíchejte. On ať si říká Bahn a vy mu odpovídejte ano, vidíš vlak, viď. Největší zlom přichází ve chvíli, kdy dítě vstoupí do nějakého zařízení (pokud to chápu správně, vaše je ještě s vámi doma). Myslím, že nejpozději potom je opravdu dobré, když člověk má zvyk, mluvit přímo na dítě vždy jen česky (na nerozumějící okolí samozřejmě jinak), protože role češtiny je víc a víc upozaděna. Moje dcera taky začínala mluvit teprve ve 2,5, to se pak najednou rozjede, člověk ani nemrkne. Jinak čtení (a zpívání ve sprše či u vaření 🙂 ) určitě stačí, moje děti se ještě na televizi vůbec nedívají a češtinu mají skvělou (ale jasně, pokud se kouká hodně na německé, jde vaše úvaha správným směrem). Každopádně krteček je univerzální 🙂 Já vím, že se může zdát, že teď ty jazyky jsou docela vyrovnané a tak je to fajn, jenže strategičtější je určitě pokusit se v těch prvních letech o co nejsilnější češtinu, klidně na úkor němčiny, protože v dalších letech bude té němčiny vždycky víc (takže např. pohádky v tv dokonce výlučně v čj). Dáte tomu tak pevný základ. Držím palce!

  14. Monika napsal:

    Je to moc pěkné . Mám dva syny a po 11 letech jsem se s nimi vrátila do ČR starší měl 10 a mladší 7 , narodili se v Londýně a do ČR se podívali tak 3x do roka . Mluvili dost obstojně česky tak paní učitelky usoudili je nebrat jako cizince a dost na ně hlavně na staršího tlačí ,ale on prostě přemýšlí a chápe věci jako angličan . Ale paní učitelky to vůbec nezohledňují . Tak to je taky oříšek.

    • Anna Paap napsal:

      Zajímavé! Já myslím, že ony tomu ty paní učitelky prostě skutečně nerozumí. Pokud máte možnost si s nimi o tom promluvit, určitě ji využijte. Člověk, který nemá podobnou zkušenost jako my, to podle mě prostě nedovede dohlédnout. Držím palce!

  15. Barbara Semenov napsal:

    Je to tak. Přesto se mimořádné úsilí rodičům v zahraničí, kteří dokážou naučit své děti česky, vyplatí. A děti budou jednou vděčny! Sama jsem dokázala naučit češtinu svoji dceru v Austrálii,- po vystudování Melbourne University se přemístila do Prahy, kde získala prestižní pracovní místo a kde žije již devátým rokem, Prahu miluje a v zemi svých rodičů se cítí stejně doma jako v rodné Austrálii. Je samozřejmě trochu snazší, jedná-li se o jedináčka – v případě sourozenců spolu tito mluví zásadně jazykem země, ve které vyrůstají. Také je snazší, jak zde bylo zmíněno, jsou-li oba rodiče Češi. Jako všichni čeští rodiče žijící v zahraničí, jsme se přesto oba potýkali s výstižně popsanými problémy v článku. Navíc jsme byli ve značně znevýhodněné kategorii emigrantů, kteří v době vyrůstání dětí neměli zcela opodstatněně přílišný zájem na kontaktu s totalitní zemí, kterou se odhodlali opustit. Dnes je ovšem situace díky bohu jiná. Dovolím si tento velice pěkný článek publikovat v časopise, který vydávám pro krajany ve světě – http://www.cechoaustralan.com.

  16. Ivana Stransky Smith napsal:

    S pani Anickou i se vsema maminkama citim. Ja jsem v Americe pul stoleti, dve dcery mluvi dobre Cesky. Pomohl pobyt v Praze na Universite v dobe jejich studia na vysoke skole zde. Mladsi dcera chtela pobyt v Parizi a potom leto v programu v Praze pres leto. Z Francoustiny nezustalo nic, Cestina je sice trochu slabsi nez jeji sestry ktera mela cely semestr, ale nekdy sama zasnu nad jejich slovni zasobou.
    Rodinu jsme tu nahradili vsichni prateli a deti rostly s mnaha Cesky mluvicimi rodinami. Ted s vnoucaty uz je to horsi. Ziji trochu dale od Seattle a jsou pres tyden plne vytizeni skolou, sporty a zajmovymi krouzky. Ja zde nyni ziji take, ale musim vyuzivat jen obcasne dobre nalady, aby vstrebali par novych slov.
    Ale preji vam vsem uspech na jakekoliv urovni, znalost jazyka je krasne okno do sveta.

  17. Martina Adamová Eicher napsal:

    Stálo mě to dost námahy, ale představa, že nebudou moje děti rozumět babičce se mi zdála děsná, tak že moje děti dnes mluví česky i německy, anglicky plynule. (18 a 20 let). Překládají bez problémů všem, kdo to potřebují. Knižky i hry, včetně Znáte česko hrajeme společně i s našimi německými známými. Vydržte maminky, mluvte, zpívejte s dětmi. Děti chodily do MŠ ve Švýcarsku, Čechách a Německu, do ZŠ v Německu a Čechách, SŠ Čechy i Německo, VŠ Německo.

Napsat komentář: Katerina Zrušit odpověď

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů

  • Máte obavy z toho, aby na vás dítě nemluvilo cizím jazykem? Anebo už na vás dítě mluví cizím jazykem a vy byste to rádi zvrátili? Pročtěte si několik tipů a zásad, které vám dají větší šanci na úspěch.

  • Nejčtenější články
  • Jsme i na Facebooku